Trošku jiný život: Malá noční hudba

Po upršeném letním večeru se ohlásila temná obloha. Venku se rozsvítily pouliční lampy ozařující okolí oranžovým světlem a poskytovaly alespoň trochu jasu pro opilé hlavy, které si to mířily do místního klubu. Vzduch voněl letním deštěm, když mokré chodníky usychaly, a to vše doplňoval lehounký větřík, který přicházel z nebes k zemi a zase zpátky.
Do této noci se díval Adam. Stál na balkoně, poslouchal vlaky projíždějící nedaleko odtud, a přitom se snažil dotknout svými prsty větříku, jenž mu neustále cuchal vlasy. Ona atmosféra mu poté nedala spát, pořád se převaloval a přemýšlel nad tím, co se asi děje venku, a nakonec se potají vydal do nočního Přerova.
Aniž by si toho všiml, za necelou půlhodinu došel z Předmostí až k Baťově prodejně bot. V celé ulici vedoucí k Žerotíňáku nepotkal ani jednoho člověka.
„Všichni asi budou na tom Kontrafaktovi.“ pomyslel si. „To zase budou chodit zvracet do toho křoví, co máme kousek od baráku...“
Zadíval se na modely bot, jejichž cena klasicky končila dvojčíslím 99.
„Nikdy nepochopím, kdo by si takové boty koupil...“
„To já taky ne.“ ozvalo se za ním.
Adam se prudce otočil. Spatřil důvěrně známý obličej, na němž byl pokaždé zářivý úsměv. Blonďaté zvlněné vlasy mu zasahovaly do čela i do tváří, od krku po zem ho halil dlouhý černý plášť. Jen teď si však Adam všiml jednoho rozdílu.
„Arieli! Co to tam máš na tom plášti?“ poukázal na svítící flek na rameni.
„To je samolepka z Veselé Krávy.“ odpověděl a povýšeně se na něj podíval.
„Jééé! A kde jsi to vzal?“
„No přece ve Veselé Krávě. Zrovna jsem ti to řekl.“
Anděl se nenápadně pokoušel skrýt, jak mu cukají koutky úst, aby si toho jeho chráněnec nevšiml. Ponechal ho, ať se směje jeho originálnímu doplňku, a vydal se směrem k bižuterii.
„Na rozdíl od těchto vysoce nekvalitních šperků je moje samolepka naprosto nejcennější a nejvíc in.“
„Myslíš, že jsou nekvalitní?“ smál se Adam.
„Jistěže. Magda svůj náramek třikrát vyměňovala a pokaždé se jí rozpadl.“
„Ona si tady něco koupila?“
„Ano. A proto všichni víme, proč nosit raději samolepky z Veselé Krávy.“

* * *

Magda svou pozornost věnovala ten večer Vojtovi – jako každý pátek. Oslavili spolu půl roku jejich krásného a dokonalého vztahu, a tak si vyšli do pizzerie na oblíbenou placatou pochoutku se čtyřmi druhy sýrů a smetanou. Interiér pizzerie byl vymalován obrázky Říma a jinými italskými kresbami, což přirozeně uchvátilo Franca. Aby každý rozuměl, byl to další z elity andělů, kteří dohlíželi na skupinku jejích přátel. Pocházel z Itálie, což byla země, jež se mu stala nadosmrti osudem.
Magda a její přítel ho požádali, aby zanechal svých oblíbených představení, které v oné pizzerii předváděl pokaždé, když tam šli. Byl věčně nespokojený s tím, že v italské pizzerii hraje rádio Rubi místo tradiční národní hudby. To ho přimělo k tomu, aby si donesl loutnu či jiný nástroj a vytvářel si italské ovzduší sám. A dnes (v tak výjimečný den jako je půlroční výročí) ho ti dva odkázali ven, aby se mohl aspoň dívat skrze okna na vyzdobenou místnost.
„Franco, co tam děláš?“ zavolal na něj Ariel.
„Co bys řekl?“
Adam na něj hleděl, poněvadž mu bylo divné, že zapřísáhlý Ital sedí na zahrádce restaurace, místo aby pěl oslavné písně uvnitř.
„Prý nemám narušovat romantickou atmosféru.“ zabručel Franco. „Přitom italské písně jsou TAK romantické!“
„Je dotčený.“ konstatoval tiše Ariel.
„Tak ho pojďme utěšit.“
Blonďatý anděl se zadíval na Adamův lišácký úsměv a souhlasil s jeho návrhem. Přišli za ním; Ariel elegantně přeskočil plot zahrádky, přičemž se jeho plášť zachytil o jedno z prken a on padl Francovi k nohám.
„Jestli mi chceš vyznat lásku, tak tím mi náladu nespravíš.“
Franco povytáhl obočí a dál se tvářil dotčeně. Adam tlumil svůj smích červeným závěsem, který zdobil vchod pizzerie.

„Ho sóóólamííííááá, soríííídaméééé...!“ spustil Ariel svou serenádu.
Anděl v umělohmotném křesle byl magicky spoután kouzlem jeho domovské kultury a k Arielovi se přidal. Jejich zběsilé kvílení bylo jistě slyšet až na měsíci. Pak se však ozvalo hlasité ťukání na okno restaurace, což měla na svědomí Magda, jež se snažila udržet tichou a milou chvíli co nejdéle. Vojta, který seděl k oknu čelem, sledoval celé dění venku, a tak se na svoji družku neustále zubil.
„Proč se pořád směješ?“
„Ale nic, jenom ti to dneska moc sluší.“ odvětil a napil se.
„To musím ale vypadat hrozně, když se tak směješ...“
„Ne ne, vypadáš nádherně!“
„To ti šašci venku, že?“ usmála se. „Jestli nepřestanou, tak je zkrotím.“
Vojta si při té představě prsknul coca-colu do nosu, zatímco Magda nasadila vražedný pohled.
„Já to myslím vážně!“
„Jo, jasně, já vím.“ povídal, když si otíral obličej.
„Dnešek je pro mě výjimečný den.“ povzdechla si Magda. „Chtěla bych ho slavit bez výbuchů smíchu, protože víš sám, že když se začnu smát, tak je po všem...“
„Ale mně se strašně líbí, jak se směješ.“
„Já vím, ale když se směju, tak nemůžu ani mluvit. A když ty mluvíš, tak já se pořád směju a nemůžu mluvit já.“
„Co?“ zasmál se Vojta. „Teď jsem to nepochopil.“
„Já jsem se do toho úplně zamotala!“
A vtom se Magda začala smát a bylo po všem.

* * *

Úplňkovou noc sledoval také Radek. Jako vždy byl okouzlený zářícím měsícem, který mohl vidět pouze zvenčí, neboť z jeho oken to nebylo možné. Koruny vysázených stromů jemně šuměly a chvílemi stínily lampu vedle pískoviště.
Posadil se na lavku, zavřel oči a nechal se unášet svými myšlenkami neznámo kam. Světlo lampy pomalu uhasínalo, až nakonec vymizelo úplně. Měsíc však činil jakoukoli lampu zbytečnou. Dnes svítil natolik silně, že by nahradil tisíce takových lamp.
„Někdy je těžké na to přijít.“
Radek otevřel oči a pohlédl směrem, odkud klidný a vyrovnaný hlas zazněl. V trávě seděl Alex, Magdin anděl, a pohrával si s uzavřenými květy sedmikrásek.
„Jo, to je...“
Alex zvedl hlavu a pousmál se.
„Každý labyrint má východ. A každý hlavolam má řešení.“ povídal.
„To já vím. Jen...“
„Jen je někdy těžké na to přijít.“ dovětil Alex. „Jak víš.“
„Co mi tím chceš říct? Vždycky mluvíš v hádankách.“
„Tak zkus hádat.“ mrkl na něj.
„Já nechci hádat. Nějak nemám náladu...“
Anděl vytáhl z kapsy Rubikovu kostku a smíchal barevné čtverečky tak, že snad ani na jedné straně kostky nebyly dvě stejné barvy. Potom přišel k Radkovi a položil kostku na lavičku vedle něj.
„Jak jsem řekl, nejprve na to zkus přijít. Na každou stranu kostky patří čtverečky stejné barvy. Možná jejich seřazení vypadá jako velmi složitý a těžký úkol, ale ve skutečnosti to může mít naprosto jednoduché řešení. Stejně tak jako je tomu u tvých myšlenek.“
S těmi slovy Alex odešel. On zůstal tiše sedět na lavičce, s barevnou kostkou po pravé ruce, a přemýšlel. Stříbrný měsíc zakryly mraky, které znovu spustily déšť. Lampa se opět rozsvítila.
„Tak jo. Půjdu domů.“

* * *

Domů se vydali také Magda s Vojtou, kteří potkali Adama u východu z pizzerie. Ten odcházel zpět do Předmostí v doprovodu dvou rozvášněných pějících andělů.
„Kam se hrabe ten Kontrafakt!“ smál se.