Svet za padesat let

9.září 2004
Ahojky deníku!
Jak vidíš, je září a před osmi dny začal školní rok (brrr). Je mi jedenáct, takže jsem teď začal chodit do šesté třídy. Kdyby tě to zajímalo, je to tam vážně hrozné! Víc předmětů, stále těžší a těžší aktovka a navíc ta nová třídní!
Je už poměrně stará (má tak padesát, možná víc). Šedé vlasy si pokaždé stahuje do přísného drdolu a na jejím bledém vrásčitém obličeji je stále vážný výraz.
Nejhorší na ní je, jak vyslovuje moje jméno. Řekne ho tak pohrdavě, jako by snad bylo sprosté nebo co…
„Takže… Bret Norden… á už tě vidím. K tabuli!“ řekla mi dneska ráno.
„Jsem Bert, paní učitelko,“ opravil jsem ji, jak nejzdvořileji jsem dokázal.
„K tabuli!“ křikla po mně.
Učivo, které probíráme, vůbec nechápu. Než jsem došel k tabuli, uplynulo aspoň pět minut.
„No? Tak jak vyřešíme tuhle slovní úlohu Brete?“ tázala se mě s povytaženým obočím, jako by přesně věděla, že vůbec nevím, oč běží.
Už už jsem se chystal vymyslet nějakou neskutečnou blbost, když vtom zazvonilo.
„Úff!“ oddychl jsem si nahlas (možná trochu nevhodně).
To už byla poslední hodina, takže jsem mohl jít domů. Nejvíc mě baví chodit domů parkem. Je ještě teplo a listí už zlátne. Na podzim je park asi nejhezčí.
Jaro mám taky rád, protože miluju přírodu, a na jaře všechno kvete.
Už budu končit, musím si ještě dodělat domácí úkol.


11.září 2004
Ahojky deníku!
Dneska je sobota. A to je dobře, poněvadž dneska neuvidím Stíhačku (naši třídní). Máma v sobotu dělá vždycky velký úklid, kterého mě nikdo neušetří (bohužel..).
Počkat… slyším kroky! Už se sem řítí mamka s vysavačem v ruce! MIZÍM!






21.září 2054
Ahoj deníku,
Od mého posledního zápisu uběhlo padesát let. Už nejsem vůbec ten čilý kluk, kterého jsi znal. Vlastně se ze mě stal malíř, ale teď už nemám na malování tolik času a energie jako dřív... Když teď listuji těmi již zažloutlými stránkami, připadám si pořád jako jedenáctiletý chlapec.
Píšu až teď, protože jsem na tebe zkrátka zapomněl. To víš, nastoupil jsem na druhý stupeň a tam jsem se musel věnovat hlavně učení. A tak se to táhlo až do devítky. Pak jsem šel na střední a tam to bylo ještě horší… A pak jsem si už ani nevzpomněl, že jsem si vůbec nějaký deník psal. Mrzí mě to…
A když jsem tě teď našel na půdě, uvědomil jsem si, jak moc se svět za padesát let změnil.
Tedy aby sis to nevyprávěl špatně deníku, svět je sice jiný, ale o mnoho lepší.
No nevím, jak to říct… lidé se snaží žít víc v souladu s přírodou. Dnes nikde nevidíš poházené odpadky na ulicích, chodnících nebo třeba v řekách.
Školy dokonce zavedly, že v pracovních činnostech žáci řeky čistí.
Žákům se do toho zprvu sice moc nechtělo, ale časem všichni zjistili, že je to výborný způsob, jak ztratit přebytečnou energii.
Také poslední dobou už vůbec nekácíme lesy, protože všechno recyklujeme.
Před deseti lety jsem byl na představení jedné základní školy. Nějaká patnáctiletá studentka vyprávěla úvahu na téma recyklace. Použila příklad, který mi leží v hlavě dodnes. Pronesla:
„Odpad třídíme přece pro sebe! Proto abychom se měli lépe. S recyklací to je asi jako s omeletou. Když máte hlad, musíte prostě vstát a jít si ji usmažit. Nikdo to za vás neudělá. Takže když si budete smažit omelety, tak budete najezení. A když budete třídit odpad, budete žít v čistotě.“
Sklidila velký potlesk, protože každý věděl, že má pravdu.
Tohle děvče je dcerou jednoho slavného vědce. Ten pán se jmenuje Derik Hotenkh. Slavný je hlavně díky tomu, že objevil květinu. Jako vědec zná všechny rostliny. Když ale jednou šel do práce a zakopl o ni, hned poznal, že tuhle ještě nezná. Vyhrabal ji s kořínkem a v práci zjistil, že se jedná o zvláštní druh fialky. Jako objevitel ji potom pojmenoval fialka mráčková. Druhý název získala díky svým zaobleným listům, které připomínají mraky. Fialka mráčková roste hlavně ve městech.
Vzhled města je také trochu jiný. Nejspíš asi proto, že chodníky lemují stromy. Takže na jaře na každém kroku cítím sladkou vůni květů jabloní.
Města ale mění i stavení. Obyvatelé se shodli na tom, že opraví historické budovy… Když někdy nemám co dělat, projdu se jen tak městem… Je to nádhera!
Ve městech je i hodně společenských domů, aby se nikdo nenudil. Jako třeba šachový spolek, sportovní kroužek (pohybových aktivit je tolik!) nebo knihovna.
Dnes lidé čas internetem vůbec neztrácejí. Věc jako internet už vůbec neexistuje. Režisérům a zpěvákům se nelíbilo, že si lidé mohou jejich filmy a písničky stáhnout, místo toho, aby si je koupili… Takoví lidi se potom vzbouřili. A potom šlo už všechno ráz naráz. Zkrátka by se dalo říct, že internet byla jedna velká bublina. Ta se nafoukla do obrovských rozměrů, až prostě praskla.
Televize samozřejmě ještě pořád máme, ale moc je nepoužíváme. Lidé zvedly oči od obrazovek a zjistili, že je víc baví se dívat na herce naživo, a tak chodíme do divadel.
Samozřejmě, že kdybych ti měl říct, co všechno se změnilo, ani by se to sem nevešlo.
Ale to jak se vztah člověka změnil k přírodě, je zásluhou jednoho člověka. A o tom bych ti chtěl vyprávět.

Pán, o kterém chci mluvit (nikdo přesně neví, jak se jmenuje, ale jeho krycí jméno zní Adam Ljung) napsal knihu.
Ta kniha se jmenuje „Krutá realita“. Píše se v ní, že by se lidé měli vzpamatovat. Že si nevážíme přírody a to se nám jednou vymstí.
Obsah knihy je velmi zajímavý, ale vzhled ne. Adam dal knihu do nudného šedého obalu, a tak si ji nikdo nekoupil.
Pan Ljung to ale nevzdával a knihu vydal ještě jednou. Tentokrát byla knížka v krásně zbarveném obalu a její název zněl „Přečti si mě a nebudeš litovat“. Obsah knihy nechal úplně stejný, ale sem tam přidal i své vlastní obrázky. No řekni, deníku, kdo by si takovou knížku nekoupil?
Desítky lidí si knížku koupili, ale Adamovi to nestačilo. Sjednal si schůzku s redaktorkou nejprodávanějšího časopisu a přemluvil ji, aby s ním udělala rozhovor. Brzy si knížku začali kupovat stovky lidí, ba i tisíce.
Kniha se samozřejmě dostala i do ciziny a nejvíce si ji kupovali v Anglii. A asi za rok už znal Adamovu knížku už celý svět.
Kniha „Přečti si mě a nebudeš litovat“ byla nová revoluce!
Lidé si Adamova slova vzali opravdu k srdci.
Jednoho slunečního dne zaklepal u Adamových dveří pán, který se jmenoval Erik Sullivan. Nabídl panu Ljungovi spolupráci a ten ji s radostí přijal.
Společně založili organizaci, která se jmenovala LŽ (Lepší život).
Lidé Erikovi a Adamovi věřili, neboť Adama znali jako spisovatele a připojili se k nim. No a od té doby je všechno jinak.

Tak deníku, teď víš, jak se svět od roku 2004 změnil.
Pamatuješ si ještě, jak jsem ti říkal, že skoro nikdo nezná skutečné jméno autora knihy? Tak já ho znám. Jmenuje se Bert Norden.