Kolotoč

„Tak jsem ten konkurz vyhrál, Mařenko!“ vítal se radostně František se svou ženou ještě z předsíně.
„To mám opravdu radost a pojď, už mám pro tebe připravenou večeři“ radovala se s Františkem Mařenka.
„Už jdu, Mařenko. Představ si, že za dva týdny budu jmenován ředitelem a potom bude oslava. Půjdeš na ni se mnou, viď“.
„To víš, že ano, Františku“ špitla potěšeně Mařenka.
František se musel do svého jmenování seznámit s podnikem a v tom mu už začala pomáhat jeho nová asistentka. Dáša, třicetiletá pohledná brunetka se vzděláním v Americe. Byla jako vítr. Na krku zavěšený mobil s diářem, hned od první chvíle organizovala Františkovi jeho pracovní dny. Vše klapalo jako na drátku. Ani minuta zpoždění, ani minuta ztracená.
Jmenování bylo slavnostní, František byl středem všeho dění. Slavnostní bylo i zahájení večerního rautu. Mařenka stála Františkovi po boku a přála mu jeho úspěch. František brzy odešel za svými povinnostmi a Mařenka seděla u jejich rezervovaného stolku sama. Tu a tam se František přišel omluvit, že musí zase někam jinam. „Štěstí, že si ke mně přisedl pan Václav“, pomyslela si Mařenka. Václav využil volné židle vedle paní ředitelové a bavil ji jak nejlépe dovedl. Neměl tu skoro žádné povinnosti a byl tu i sám, protože se nedávno rozvedl. Když se po půlnoci u stolu objevil František, viděl Václava rád. „Václave, prosím tě, neodvezl bys Mařenku domů? Já tady ještě musím zůstat.“ Samozřejmě, pane řediteli, bude v nejlepších rukou.
Mařenka odjela s Václavem a u domu si ještě dlouho povídali v autě. „Myslíte, paní ředitelová, že si mne František vybere zase za svého náměstka?“ „Nebojte se, Václave, já už to nějak zařídím“ dala mu téměř jistotu Mařenka.
V příštích týdnech se se služebními cestami i dvoudenními roztrhl pytel. František měl mnoho povinností, ale Dáša dokázala zařídit všechno.
Jednou ráno přišel do práce a Dáša ho vítala: „Františku, vlastně pane řediteli, zítra služební cesta na tři dny. Ano, Dášo, mohu vám tak přece říkat, že ano.“
Za tři měsíce přišel Mařence dopis od soudu s modrým pruhem. „Přece jsme rozumní lidé, ne?“ komentoval to František a Mařenka si jen povzdechla. Rozvod trval jen půl hodiny. Nepřekonatelný odpor se nedá překonat.
Příští ráno: „Dobrý den, Dášo, mohu se tedy přes víkend k tobě přestěhovat“. „Ale jistě, Franku.“ Další týden byl každý den večer koncert, divadlo či nějaká jiná slavnostní příležitost. Dáša s Františkem (nyní již Frankem) tvořili hezký pár a měli všude úspěch.
Další týden v pondělí sáhl Frank po paměti do přihrádky s košilemi a ucítil jen dřevěnou poličku. „Dášenko, nemáš pro mne nějakou čistou košili?“ „Na to mě snad nemáš, Franku, abych ti prala nebo snad vařila a uklízela. Máš teď dost peněz na to, abys mohl platit paní na domácnost. Nebo ne?“ „Ano, Dášenko, a můžeš nějakou dobrou sehnat?“
„Jistě, Franku, už to mám v jednání, za 20000“ suše konstatovala Dáša a příští den už bylo vše zařízeno.
Šly týdny, měsíce, roky. Frank o víkendech posluhoval Dáše a přes týden mu Dáša organizovala práci. Byli sehraná dvojka. Čas běžel tak rychle, že se ani nenadáli a holdingový šéf už zase vypsal konkurz na místo ředitele. Čtyřleté funkční období se blížilo ke konci.
Konkurz byl obtížný, obsazený mnoha mladšími konkurenty a Frank, ač podporován Dášou, se umístil až na třetím místě.
Nezbylo mu než pogratulovat vítěznému Tomášovi a začít přemýšlet, co bude dál. Dáša už organizovala přípravné období Tomášovi a dala Frankovi najevo, že do týdne by se měl od ní odstěhovat. Napadlo ho zavolat své bývalé ženě Mařence, v telefonu se však ozval mužský hlas. Poznal Václava a už chtěl položit telefon s omluvou, že spletl číslo. Václav ho ujistil, že číslo je správné a radostně mu sděloval, že nový ředitel ho opět chce za svého náměstka a také že žije už dva roky s Mařenkou a na podzim se asi budou brát.
Na poslední poradě na holdingu Františkovi generální ředitel nabídl místo náměstka. Ten ani moc nepřemýšlel, zvlášť když to bylo s bytem. Za týden se stěhoval od Dáši do svého.
Tomášovo jmenování bylo slavnostní, Dáša obletovala s diářem na krku nového ředitele a František se cítil velmi osamělý. Rozloučil se s novým ředitelem a už chtěl odejít, když si všiml, že u ředitelova stolku sedí sama nová paní ředitelová – Květa. Přijala ho ráda za společníka.
Po půlnoci se u stolku zastavil Tomáš a jen tak mezi řečí požádal Františka, jestli by Květu neodvezl domů, musí totiž ještě zůstat.
Květa s Františkem si v autě před jejím domem ještě dlouho povídali. Druhý den odjel František do svého nového působiště a Tomášovi nastaly časté služební cesty.
Za tři měsíce přišla Květě obálka s modrým pruhem. Rozvod proběhl hladce, slušní lidé se přece vždycky domluví.
„Dášo, ona tady není žádná čistá košile“ postěžoval si Tomáš. „Přece mě tady nemáš na praní a vaření, Tome, pravila úsečně Dáša. A víš co? Já to zařídím sama“. Druhý den už zase staronová paní vedla domácnost.
František se na místě náměstka rychle zorientoval, jen jeho byt zel prázdnotou. Jednou večer vytočil Květino číslo: „Nechtěla bys za mnou přijet na návštěvu“. „Ráda“ odpověděla bez přemýšlení Květa, „přijedu v sobotu“.
František přemýšlel o Květě a nakonec uznal, že je to ještě velmi přitažlivá a chytrá žena. Květa se k němu brzy přestěhovala a večer ho vítala: „To jsem ráda, Františku, že už jsi doma. Mám už pro tebe připravenou večeři a potom dávají zase ten pěkný seriál“.
„Už jdu, Květuško“ ozvalo se z pokoje.