ČEKÁNÍ PŮSOBÍ BOLEST

Seděla v lavici a vůbec neposlouchala vyprávění paní učitelky, koukala ven, těšila se na to až půjde ze školy ale stejně si ničím nebyla jistá. Zazvonilo a ona šla domů, spíš než krok to byl běh. Překonala malý kopec, který vedl k jejímu bytu vešla dovnitř do bytu kde byl krásný chládek. Měla ještě půl hodiny než končil v práci. Říkal "tak třeba zítra", těšila se že zavolá. Zapla si zvonění a rozvalila se na postel. Čekala kdy konečně bude její telefon zvonit písní od LM.C. Odbila pátá hodina ale telefon nezvonil, normálně už volá. Řekla si že počká ještě půl hodiny. Nakonec čekala celou hodinu ale on stále nevolal, proč? Šla ven, bylo nádherně ale v jejím srdci bylo temno. Dala si sluchátka do uší, poslouchala hasitý j-rock a procházela se mezi davy lidí, mezi davy zamilovaných páru. Nic a nikoho nevnímala jen čekala jestli jí bude zvonit telefon. Hodinu se procházela ale pak už to vzdala. Bylo jí to líto. Doma se smutně schoulila do klubíčka a po tvářích jí steklo pár slz. Co se děje? Dřív spolu byli pořád? Možná jen nemá čas, nebo náladu ... nebo ... Podceňování bylo u ní na denním pořádku tak že jí napadala jen jediná odpověď "omrzela jsem ho" špitla do hrobového ticha. Vždyť si říkala jak už k nikomu nebude nic cítit, jak bude nepřístupná, jak bude nezávislá ale tohle všechno svědčilo o opaku. Proč? Zamilovává se? Zase? Zase špatně? Strašně moc si přála aby on už jí neublížil "prosím, prosím, prosím" opakovala stále dokola. Celou dobu doufala že zavolá ale nezavolal a ona usla únavou na promočeném polštáři.