Jediný přítel holub

Na lavičce v parku seděl bezdomovec. Byl už starý, tak kolem padesáti šedesáti let. Nebyl to ovšem žádný z těch bezdomovců, co chodí po ulicích každý den žebrat, a za vyžebrané peníze si koupí levné krabicové víno a na nádraží se pak opijí do němoty. Kdepak, tenhle, ačkoliv ho ostatní kolikrát zvali, aby se k nim přidal, vždycky je odbyl strohým:"Nechci!"

Pepek, tak se muž jmenoval, byl bezdomovcem již velice dlouho. Rodiče ho kdysi vyhodili na ulici, když si bez dovolení vzal nějaké peníze.

Pepik seděl na lavičce již několik hodin, když tu k němu přilétl šedivý holub. Ladně přistál na zemi a začal se kolem starého bezdomovce ometat, při tom se načechrával a vrkal. "Ahoj fešáku!" zamumlal Pepek. "Vrrkůůů vrrrkůůů" odpověděl mu holub. "To je dneska krásný počasí co? Jenom aby večer nepršelo. To by chudák starej Pepa neměl kde hlavu složit." brebentil dál bezdomovec. "Vrků..." Holub se zastavil přímo před bezdomovcem, naklonil hlavičku na stranu a prohlížel si starce svým korálkovým očkem. "Vrkůů" udělal, když se dost vynadíval. "Jak ti říkaji? Já sem Pepek." představil se bezdomovec holubovi. "Vrků!" nato holub. "Nojo vlastně, ty mi asi moc nerozumíš co...Tak já ti budu říkat třeba...Sergej, podle mýho nejlepšího kamaráda...jedinýho, kterýho jsem kdy měl...Doufám že ti to méno nevadí?"
"Vrrrkůů" zavrkal holub a mrkl na Pepka.
"Počkej, ty máš asi hlad viď...Já mám eště v kapce rohlik, tak se rozdělíme ne..." brumlal bezdomovec a z kapsy obnošeného kabátu vatáhl natvrdlý rohlík....