Rozloučení na kolejích

Věnování

Tento příběh se sepsal podle skutečných událostí. A je věnován všem těm, kteří svůj život nenašli mezi námi a neustále hledají své místo, kde budou žít v radosti a štěstí.
Příběh je přepsán tak, aby nikdo nezjistil o koho se jedná. Pokud si však po přečtení uvědomíte koho se to týká, prosím čtenáře aby mlčel, za což předem děkuji - rodina by chtěla mít klid.

Konec

Je zvláštní, že člověk opravdu projde pěti fázemi před smrtí. Když jsem to slyšela poprvé, tak jsem si z toho strašně utahovala. Teď však vím, že je to pravda, protože jsem tím prošla i já sama. Už věřím tomu co bylo řečeno. Věřím, že tím projdou všichni. Všichni, kdo se blíží ke konci svého života. Ke konci a přitom začátku.
Jsem na začátku něčeho, co nelze popsat. Všechen vztek, noční můry a deprese jsou pryč. Svoboda je teď to co mám a navždy budu mít. Jsem oproštěna od minulosti a zůstávají mi jen vzpomínky, které chci mít.
Jsem na místě, kde je důležitá už jen existence. Existence, která se potvrdí, nebo zapře. Díky tomu zde můžete žít, nebo se jen tak rozptýlíte a přestane Vaše bytí existovat.
Po čase zjistíte, že tu nejste sami. Přijdete na to, že je tu spousta a spousta duší, se kterými jste spjatí, a se kterými jste doslova splynuli. Nemusíte s nimi jen mluvit, ale můžete i žít jejich životy, které oni sami prožívali. A těch je více nežli dost. Poznáte mnoho duší a hodně duší poznají vás. Seznámíte se díky tomu s životy a zážitky, které jsou vtipné i pochmurné, nudné i depresivní. Objevíte celé tajemství života na zemi i mimo něj. A až poznám celé toto tajemství života, vrátím se zpět, abych napravila všechno to, co jsem udělala špatně. Ne z důvodu dokonalosti, ale z důvodu omluvy.

Fáze číslo pět : Přijetí

Vše mi došlo, když jsem teď vstoupila na kolejnici. Jdu po ní a uvědomuji si, že za to můžu a nic to nezmění. Jako vždy balancuji bosky na tom chladném ranním kovu, který se pomalu zahřívá pod vycházejícím sluncem, které má načervenalou barvu a je částečně zakrýván ranními mraky. Dnes se nebudu vracet po zpáteční kolejnici na druhé straně. Ne jako každý den. Dnes už vím, že se nevrátím vůbec. Necítím smutek, bolest, strach nebo prázdnotu. Jsem smířena se svým koncem, který je čím dál víc blíž, což je však zvláštní. Vnímám jen okolí, které je strašně nádherné. Zpěv ptactva a vůně zeleně a rostlin mě už neobtěžuje. Jen se tak mezi tím vším procházím a čekám na to co přijde.
Doslova se už těším jak to všechno dopadne, protože už nebudu vnímat všechny problémy kolem mě. Je to hodně zvláštní, když se člověk rozhodne touto cestou jít, ale málo kdo to dokáže. Teď je otázkou jestli to člověk dotáhne do konce nebo, jestli ucukne, protože má k něčemu povinnost. Bohužel a bohu dík, já už ne. Teď jen čekám. Hodně lidí tvrdí, že to trvá dlouho a do té doby nemá co dělat, ale není to pravda. To se děje lidem, kteří si neuvědomují to, že ještě mají něco na srdci a nechtějí takhle dopadnout. Já však mám vše za sebou a doslova a do písmene vyřešeno. Nic nového mě nečeká. Škoda. Je možné, že by se našel někdo, kdo by to co chci udělat, zastavil, ale tím bych tu ani nebyla. Neměla bych totiž vše vyřešeno.
Už je čas. Otáčím se, protože jsem na konci mé cesty a za chvíli přijede vlak. Dokonce už houká. Slézám z kolejnice a jdu na místo nástupu. Kolej už udává tón přijíždějícího vlaku. Zavřu oči a naposledy se pořádně nadechnu a vydechnu. Otevřu oči a podívám se na svůj konec. Není to tak těžké. A přitom hodně lidí tvrdí opak. Dokonce vidím i číslo vl...

Fáze číslo čtyři : Deprese

Proč je možné, aby se dělo to se děje. Vždyť jsem udělala vše pro to aby to dopadlo lépe. Není možné aby jsem udělala něco špatně? Něco co by zlepšilo všechno to dění kolem mě? Chtěla bych aby jsem usnula a vzbudila se v minulosti, kdy se nic takového nedělo. Udělala bych všechno pro to, aby to dopadlo úplně jinak a bylo to v pořádku. Nemusela bych se bát toho co nastane a co se bude dít. Nemusela bych brečet nad problémy, které mě obklopují a děsí jak ve dne, tak i při přivření očí. Neměla bych noční můry. Neslyšela bych v uších děs a hrůzu a neviděla bych něco co ve skutečnosti ani nemůže být.
Bojím se, že obličej, který mě pronásleduje, mě bude pronásledovat do konce mého života. Ta zkřivená tvář, když hořel. Ta bolest v očích. A já stála na místě a nic jsem nedělala. Jen jsem se dívala. To padající tělo, když už nemohl a vzdal to. Zápach ohně a benzínu. Zápach hořícího těla.
Proč jsem odhodila tu cigaretu zapálenou. I když mě varoval co se může stát. Proč jsem tam vůbec vstoupila. Chtěla jsem ho zabít, ale to co jsem udělala bylo moc, i když jsem nevěděla, že to takhle skončí. Nezasloužil si takhle skončit. Vždyť mě jen znásilnil. Měla jsem udělat něco jiného než tohle. Jak jsem to mohla vysvětlit. Na policii jsem nebyla a důkazy jsem na to neměla. Jsem blbá. Měla jsem to udělat hned. Nemuselo by se stát to co se stalo.

Fáze číslo tři : Smlouvání

Prosím tě. Jestli existuješ. Mohl by jsi mi pomoc. Udělám pro to všechno, aby se to změnilo. Nechci, aby to dopadlo strašlivě. Nechci, aby se to stalo ostatním. Nechci, aby se to vůbec stalo. Mohla bych začít žít úplně jinak, kdyby jsi toto změnil. Nebo aspoň vrátil zpátky, abych mohla všechno změnit. Nešla by jsem do města, kde se to stalo, aby jsem nerozčílila mamku. Nešla by jsem tam, abych se neopila, protože je to proti zákonům. Nešla by jsem tam, aby mě tam nenašel ležet v trávě mezi stromy, kde mě znásilnil. Prosím, vrať to zpátky, abych všechno napravila.
Mamka je na mě naštvaná a tvrdí, že si za to můžu sama, ale co mam udělat, aby jsem to napravila. Budu uklízet celý dům. Hlavně, aby si na mě nebyla naštvaná. Nebudu zbytečně špinit nádobí a budu ho i po všech umývat. Nebudu je nechávat na odkapávači, ale rovnou je i utřu a dám na své místo. Budu vysávat a už nikdy nebudu po domě chodit v botách, protože se tím strašně špiní koberce a nejde to pak moc vyčistit. Budu se zouvat už před domem, abych neušpinila koberce botami. A koberce budu vysávat každou neděli. Budu dělat cokoliv, hlavně aby na mě nebyla naštvaná.
Nechci aby mnou pohrdal taťka, protože se mi stalo to co se stalo. Vím, že jsem za to mohla já. Ale proč nic neudělal. Ani mě neuhodil. Nic neřekl. Jen odešel, když se to dozvěděl, do svého brlohu a tam si četl svoje knížky. Klidně bych mu předčítala, kdyby mi to teď řekl. Vůbec bych mu neodporovala. Čistila bych mu je od prachu, aby nebyly zaprášené, každý den. Nikam bych nešla, aby jsem nenaštvala maminku a tatínek byl na mě stejný. Jen proto, aby mě znova pohladil. Podíval se na mě a řekl, že jsem jeho malá hodná holčička, jako před tím.
Udělám vše aby jsem napravila své chyby. Stačí říct jak a já to udělám. Není problém něco napravit, když člověk ví co se stane. Nebo snad Ne? Já bych řekla, že ano. A jsem připravena to udělat, jen říct, kdy se to stane a já se na to hned vrhnu. Nebudu na nic čekat. Půjdu do toho. A rovnýma nohama.
Bože, proč neexistuješ. Co mám dělat, aby jsi opravdu byl.

Fáze číslo dvě : Vztek

Já ho snad zabiji. Rozčtvrtím. Zapálím. Otrávím. Utopím ho! Tohle mi neměl dělat. Vždyť jsem řekla ne. Tak proč? Že jsem prý hezká. Ani náhodou. Tohle mu nedaruji. Jsem tvrdá a tohle mi zaplatí. Za vše bude pykat. Až začnu pořádně přemýšlet, tak zajdu za ním do práce a vše si s ním vyřídím. A to uvidí co se bude dít. To ještě neví co ve mě je. Hošánek nepochopí co to bude za taneček. Probodnu ho nožem a uvidíme co bude říkat pak, až bude krvácet a umírat v bolestech. Už se na to strašně těším. Chci vidět ten jeho výraz v obličeji, až to udělám. Budu se mu koukat do očí a smát se tomu jak tam sténá a nemůže nic dělat. A já mu nepomůžu.
Ale napřed musím někomu říct co se stalo. Hlavně rodičům. Oni to pochopí a hlavně mi pomůžou až se bude dít to co se bude dít. Snad aspoň řeknou, že jsem byla doma. To by postačilo o zbytek se postarám sama. To je ani zajímat nemusí. Proč taky. Já si to zařídím tak jak chci. A oni se mi do toho nebudou míchat. Možná mi budou chtít dát domácí vězení, ale to mě nezastaví před mojí pomstou. Proč taky. Když něco chci dokázat, tak to dokážu a udělám to naplno. Sám taťka to říká. Udělej to naplno a ne jen částečně. To pak je na prd. A v tom mě určitě podpoří. Maminka si možná pobrečí, až se to dozví, ale ať. Aspoň se jí uleví.
Za pár dní se to stane. A já se na to velice těším. Určitě to kvičení bude podobné praseti.

Fáze číslo jedna : Popření

Neudělám to. Proč bych to měla udělat. Vždyť se nic tak strašného neděje. Ani to moc nebolelo. Vždyť mě jen znásilnil. Proč bych teda měla chodit k doktorovi a policistům. Vůbec to není důležité, abych je otravovala s takovou prkotinou jako je tato. Proč taky. Co by udělali. Jak by to vůbec zjistili. Prostě budu dělat, že se to vůbec nestalo a bude. Taky proč by se to stalo. Natož pak mně. Tohle by nebylo normální, kdyby se to přihodilo takové holce jako jsem já. To je vlastně úplně nemožné. Taková holčička jako jsem já. Nedozrálá a neschopná ničeho. Kdo by to s takovou holkou chtěl zažít.
A vůbec proč to řeším, když se to nestalo. To je úplně nenormální stav mysli nebo co? To je strašně divné. Jsem si někde roztrhla tričko a sukni. Kde proboha. Já o ničem vůbec nevím. Vůbec si nevzpomínám. No kašlu na to a jdu domů. To se pak zašije a zatají.