Nahoru a dolů

Bylo mi sedm a vůbec jsem netušila čím chci v životě být. Moje maminka to ale už věděla. Chtěla ze mě mít buď královnu krásy, nebo slavnou tanečnici. S věčně rozbitýma kolenama, modřinama na zadku, prostořekostí a pihama to ale moc na královnu krásy nevypadalo. Proto jednoho večera vyřešila i toto jednou pro vždy a vyplnila mi přihlášku do tanečního kroužku.
"Leničko, tomuto druhu tance se říká balet. Posloucháš mě? Je to umění. Nevrť sebou pořád. Pěkně poslouchej paní učitelku a nezlob." říkala mi maminka a obouvala mi balerínky.
Tancovala jsem tam celých devět let. Protancovala jsem desítky balerínek, vystřídala jsem stovky sukýnek, zúčastnila se každého vystoupení...Až pak nadešel onen den. Den s velkým D. Den, na který moje maminka čekala celých devět let. Ano, dostala jsem tu vysněnou "hlavní roli".
Sama na ten den nikdy nezapomenu. Sál byl plný lidí, měla jsem nové balerínky, růžovou sukýnku a na krku řetízek s panenkou Marií od babičky. Opona se zvedla a já stála uprostřed jeviště.
Dala jsem do toho vše. Celé své srdce, celou svou duši. To já jsem byla pro tento večer královna.
Celý sál tleskal. Má hrdost stoupala výš a výš... Bloudila jsem očima po sále a najednou jsem ji uviděla. Svou maminku. Celý sál mi tleskal, jen ona ne.
Ale ten její úsměv. Ta pýcha.