Zkrocení drzý holky

Cítila jsem na sobě její pohrdavý pohled. Ta ženská mě nikdy neměla ráda. Pohrdala mnou a své pohrdání mi dávala patřičně najevo od první chvíle našeho setkání. Oči plné zla, rty pevně sevřeny a ruce skříženy na prsou.
"Tvá drzost přesahuje všechny meze!" křičela za mnou.
"Hoďte se do klidu, je pátek." odpověděla jsem zcela klidná.
"Co to do tebe vjelo? Nezahrávej si s ní. Nemluv s ní takhle. Není zlá, jen má ráda řád." vysvětlovala mi má nejlepší přítelkyně.
"Na nějakej řád ji kašlu."
"Si se zcvokla? Dá tě na trojku."
"Tam mě dát nemůže, nemám přece kvalifikaci."
Rozhovor skončil v momentě, kdy se přiřítila ta brejlatá nasupená zlá ženská. Ječela přes celou chodbu až se za ní pár nemohoucích pacientů otáčelo. Chytila mě za paži a táhla na druhou stranu chodby. Ona zuřila a mě se svíralo hrdlo. Nemohla jsem najednou dýchat. Nemohla jsem nic říct.
Otevřela dveře od trojky. Námi přezdívaného "pokoje smrti".
"Tady patříš. Tady si buď drzá!"
Strčila mě do pokoje a zabouchla za mnou dveře. Má hrdost, pýcha a drzost byly v tu ránu pryč.
Tichý chod přístrojů, tiché sténání umírajících, modlitby, které si šeptali...to bylo jediné, co v místnosti křičelo.