Life Is Not A Joke

Anotace: Co k tomu říci. Jedna z našich nejvážnějších povídek.

,,Co sis to zase udělala?!“ řvala na mě máma.

Můj zasněný výraz ji byl dostatečnou odpovědí. Už zase jsem to udělala. Nemohla jsem si prostě pomoci. Pohled na žiletku mě zase nutil udělat to znovu a znovu.... Znovu se pořezat.
Nejspíš vás zajímá, proč to dělám... Je to kvůli naší rodině. Táta neustále chodí pryč a vrací se pozdě v noci totálně nažranej. Máma na něj začne ječet a on ji pak zmlátí. Na mě si však zatím ruku stáhnout nedovolil. Mám ještě menší ségru, který je osm, takže se máma motá pořád kolem ní a mě si nějak zvlášť nevšímá. Pokoušela jsem se mámě domluvit, abychom od toho tyrana odešli. Všichni tři. Ale ne, ona nechce. Nejraději bych utekla z domu, ale nemůžu. Nenechám je tu napospas psychopatovi. Proto se řežu. Proto si způsobuji tu bolest. Když ucítím žiletku, jak mi proniká hluboko do kůže, je to jako extáze. Na všechny starosti vzápětí zapomenu. Jediné na co myslím je bolest. Pohltí celou moji mysl. Zkoušela jsem s tím přestat. Bohužel to nedokážu. Je to jako droga.

Řeknu si ,,Teď už je to naposledy!“, ale příchod mého opilého otce všechno pokazí.... a já si ZASE beru žiletku.

V tomto už nemůžu pokračovat. Musím něco udělat. Něco, co mi ten zkurvenej život změní. Nejlepší by bylo, kdybych měla dost pěnez, abych vzala ségru s mamkou někam hodně daleko odsud a my tak mohly začít nový život. Ale kde sehnat takový balík?

Možná bych si mohla konečně najít nějakou brigádu. Ale jakou? Za nějakou ''normální'' práci si vydělám jen tak čtyřistovky za den.... Leda že.... Ne, to ne, šlapku dělat nebudu. To nejde. Sice bych si tak nejspíš vydělala o dost víc než ty čtyřistovky denně... Ale kdyby se to dozvěděla máma, ublížilo by jí to. A já nechci být dalším člověkem, co jí ublíží. V životě si toho prožila dost.... Ale.... Ale co mi zbývá? Existuje snad jiná práce, kde si vydělat tolik za jeden den? Kdybych o nějaké věděla, s radostí bych ji přijala... Ale je mi teprve 16....

Jiné východisko neexistovalo. Takže se stanu placenou děvkou. To jsem si přála celý život! Ach jo... Kdo mi to zařídí? Kde ''to'' sehnat? Nad tím teď nehodlám přemýšlet, musím do školy. Konečně pryč z tohodle blázince. Výjdu z bytu a i na chodbě slyším mámu jak řve moje jméno ''Alicio!!!'' ignoruju ji, sejdu po schodech, nasadím si kapuci na hlavu a vyrážím do školy. Po cestě se na mě pár lidí dost divně divá, v duchu je posílám do prdele. Přemýšlím, jestli mám do školy dnes vůbec chodit. Ne, nejdu.

Otáčím se a odcházím opačným směrem. Stejně by to byl další zabitý den. Raději se poohlédnu po ''brigádě''. Přemýšlím kam jít. Na nádraží? Nebo do tzv. Lehké ulice? A co třeba nějaký nightclub? Poslední možnost jsem hned vyloučila, ještě mi nebylo 18. Bohužel taková maličkost může ovlivnit moji budoucnost.

Nejdřív se zkusím kouknout do novin na nějaký inzeráty. Pokaždé si tam dávají inzerát úchyláci, kteří chtějí vykouřit za prachy. Hm, docela rychle jsem se se svým brzkým osudem srovnala. Takže můj další cíl je nejbližší trafika. Mám štěstí, hned po pár metrech chůze na jednu narážím.

''Jeden Inzert Express, prosím.'' řeknu prodavačce a ani nepozdrávím.

''Bude to 18 korun.'' zaplatím a vyrážím na své oblíbené místo.

Je to kousek odsuď, asi 15 minut pěšky. Je tam úžasnej výhled na celý město a ani moc lidí tudy nechodí. Většinou se tam zdržuji, když chci přemýšlet nebo být prostě sama. Dorazím na místo, rozevřu noviny a začnu hledat svého budoucího zákazníka.

Překvapeně se dívám na stránku plnou inzerátů. Tolik jsem jich fakt nečekala. Všechny jsou skoro stejné. ''Hledám diskrétní slečnu, která ukojí mé touhy.'' Ježiši, jak si mám vybrat...? Co když vyberu nějakého úchyla?!

Vtom mě zaujal jeden delší inzerát ''Hledám mladou dívku, která by dlouhodobě docházela do mého domku na okraji města a strávila by se mnou dvě hodiny třikrát týdně. Diskrétnost zajištěna. Platba předem. Pokud máš zájem, volej na číslo 775369753. Těším se, Adam.'' Stálo v něm. Hmm, tohle by nemuselo být špatný. Navíc se mi ani nezdá jako úchyl. Zkusím mu zavolat

Po ukončení hovoru s oním neukojeným pánem jsem se začala bát. Poprvé v životě. Strach dával svoji přítomnost dost výrazně najevo. K tomu se mi ozvalo svědomí. Začala jsem váhat, jestli půjdu na domluvenou ''schůzku''. Kdyby se to dozvěděla máma.... Ježiši, ani na to nechci myslet. Ani si nedokážu představit, jak by reagovala.

Máme se sejít v sobotu kolem sedmý na hlavním nádraží. Bude na mě prý čekat v autě a pak pojedeme k němu. Co když bude chtít provádět všechny ty nechutný praktiky nebo je fetišista? Co když mi něco udělá? Co když mě zabije? Ale co když taky ne... Co když se jen snažím najít důvody proto, abych tam nešla. Ne, půjdu tam! Navíc by to bylo vůči němu nefér. On by tam na mě čekal a já bych ani nepřišla. Mámě doma řeknu, že budu u Katrin, mojí nejlepší kámošky.

Další hodiny jsem strávila couráním po městě. Když bylo kolem čtvrté odpoledne, rozhodla jsem se, že už konečně půjdu domů. Začínala mi být zima a navíc jsem se chtěla připravit na ''to''.

Otevřela jsem bytové dveře a zase se přede mnou objevila klasická scéna. Mamka brečící na židli, ségra vyjukaná jako by viděla smrt a táta je pryč. Naštěstí. Rychle jsem je obě začala uklidňovat. Do večera jsem měla dost práce a myslet na můj "problém" mi nezbyl čas. Vzpomněla jsem si na "to" až při usnutí, ale rychle jsem nepříjemnou myšlenku zahnala spánkem.

Konečně je sobota a já si můžu přispat. Kouknu na budík, ukazuje 8:30.... Hmmm, to ještě zalehnu. Jenže za chvíli do mýho pokoje přiletí ségra. Začne mi hopsat po posteli a řvát, že máma ještě spí a ona chce snídani. Takže přece jen budu muset vstát dřív než jsem měla naplánovaný. Dám jí nějaký cornflaiky s mlíkem, no bude jí to muset stačit. Sobě si nachystám taky. Sedneme si ke stolu a za chvíli se v kuchyni objeví máma.

Ptá se mě na moje plány na dnešek. Super, co jí asi řeknu. No jasně, jdu vlastně ke kámošce! Chtěla pomoct s úklidem po včerejší bouři (hádce/ bitce s otcem). Bohužel má smůlu, dneska bych zrovna i uklízela. Musím se začít připravovat na večer. Sukni nebo kalhoty? Jaké spodní prádlo? V hlavě se mi honí hodně myšlenek.

Už nastal večer. Nakonec sem se rozhodla po mírnější nevyzívavé oblečení, aby mě nesebrali benga.

Pomalu ke mě přijíždí můj "zákazník". První slova mě přimrazí k zemi, ke které jsem už takhle přilepená.

"Ahoj kočičko, těšil sem se na tu tebe až mě uspokojíš."

''Emmm... jo, já taky...'' Ježiš, co to melu?!?! Vždyť to vůbec nechci!

Sednu si na místo spolujezdce a odjíždíme. Nevím kam. Za chvíli se ocitáme na místě, kde mi to není vůbec povědomý. Přijíždíme k menší vilce.... Hmmm, nevypadá špatně, tenhle chlápek by mi mohl i dobře zaplatit. Peníze! Vždyť my se ještě nedohodly!

''Chtěla bych se zeptat.... Jak to bude s penězi?'' v hlase mi byla slyšet nervozita.

''Neboj se, uvidíme jak se budeš činit, potom ti rád zaplatím.'' COŽE ?!?!?

''Ale vždyť jste mi do telefonu říkal, že mi zaplatíte předem!!!''

''Říkat můžu co chci...'' řekl mi jako kdyby byl nadřazenější než já....

''Vystup!'' doslova mi poručil.

Poslechla jsem ho. Poslušně jsem za ním cupitala po cestě k vilce. Najdenou jsem se ocitla v domě. Zvenku byla vilka pěkná, splývala s okolím. Každý by si řekl, že v ní bydlí slušní lidé. Jenže uvnitř to připomínalo spíše doupě. V celé hale nebylo pořádné světlo. Všude poblikávala červená světílka a tím tvořily intimní atmosféru, ale toto jsem zrovna neoceňovala. Můj zákazník mě nenechal dlouho prohlížet si onu místnost a už mě táhl nahoru do nějakého pokoje.

Pokoj měl zatemněná okna a slabé světlo, takže jsem pouze poznala, kde se nachází postel. Zákazníkl byl značně natěšen a začal znovu poroučet.

''Vysleč se a udělej si pohodlí.'' něco jsem zamumlala na odpověď.

''Za cvhíli jsem zpátky'' řekl a odešel viditelně pobavený mým vyděšeným výrazem v obličeji.

Svoje slova dodržel. Za okamžik přišel s nějakou krabicí. Rozdělal ji. Můj polekaný výkřik u něj znovu vyvolal smích.

''Vidíš dobře. Jsou to erotické pomůcky. Ale neboj, dneska použijeme jenom tohle.'' Vytáhl kondomy a krabici položil na zem.

Potom mě povalil na postel a pomohl mi sundat poslední zbytky mého oblečení. Tvrdě do mě vnikl a rychle přidával na tempu. Za chvíli se udělal.

''Nebyla jsi špatná. Tady máš prachy. Pokud si budeš chtít zase vydělat víš, na koho se obrátit.'' Nezmohla jsem se ani na slovo.

Rychle jsem se oblékla a šla. O jeho odvoz jsme zájem neměla. Musela jsem ujít pořádný kus cesty, než jsem došla na moje místo. Až teď jsem si začala uvědomovat, co jsem udělala. Bylo mi ze mě nanic.

Vytahuji si žiletku a znovu se řežu. Tentokrát do levého zápěstí. Krev mi pomalu stéká po ruce a za chvíli se pode mnou utvoří rudá kaluž krve. Když krvácení trochu ustane, jdu ke Katrin. Domluvila jsem se s ní, že u ní dnes přespím kvůli tátovi. O mojí nové ''práci'' netuší ani ona, moje nejlepší kamarádka.

Další den jsem vyrazila hned brzy ráno domů. Po cestě si koupila další nviny, zavolala na pár inzerátů a zajistila si tak práci na celý příští týden.

Takhle jsem si vydělávala nějaký čas, ale na ''tvrdě'' vydělané peníze jsem se neopovážila šáhnout. Nechávala jsem si je stranou. Penízky se hezky hromadily. Pomyšlení na nový domov bylo silnější než nechuť pracovat jako děvka. Mámě nepřišlo divné, že chodím téměř každý večer pryč a vracím se k ránu. Ostatně, ona měla svých problémů dost.

Byla sobota večer. Táta byl opět pryč a máma se ségrou už spali. Rozhodla jsem se, že to udělám teď nebo nikdy. Vzala jsem dva obrovský kufry a začala do nich cpát vše potřebné. Snažila jsem se být co nejpotišeji. Moc se mi to však nedařilo a za chvíli se z pokoje vynořila máma. Začala se mě ptát, co to dělám. Bleskurychle jsem zalezla na záchod a dělala, že konám potřebu. Jen něco zamumlala a šla zase spát. Hlasitě jsem si oddechla a začala znovu balit. Po půl hodině bylo vše kompletní a já zalehla do postele.

Ráno jsem vstávala brzy. Táta nebyl doma, což bylo dost divný.
Vzbudila jsem mámu a ségru s prosbou, aby se rychle oblékly, že mám pro ně překvapení. Když vyšly ze svých pokojů, stály před nimi dva kufry.

''Co to má znamenat?'' zeptala se mě máma.

''Jedeme pryč!'' rázně jsem odpověděla.

''Na výlet?'' ségra se na mě šťastně dívala.

''Jo,jo, na výlet... na dlouhý výlet. Chceš?'' na to rychle zakývala hlavou.

''Alicio, okamžitě mi vysvětli, co to všechno má znamenat!'' máma začala být dost nervózní.

''Na nic se neptej. Prostě pojď.'' Nejspíš byla i přes ten mírný šok rozespalá, jelikož se poslušně převlékla a jely jsme. Nejdřív vlakem, pak ještě kus cesty autobusem. Konečně jsme dorazili na místo. Stáli jsme před naším novým domovem. V 1. patře jsem odemkla jedny ze dveří.

''Toto je to překvapení.'' Máma si sedla na jednu bednu. Nebyla schopna slova.

Po třech měsících

Už jsme se zabydlely. Život bez otce byl mnohem jednodušší. Dokonce jsme zvládly ušetřit i pár korun stranou, takže v létě jedeme na dovolenou. Dneska nám přišla do schránky obálka s modrým pruhem. Otevírala jsem ji se strachem. Nevěděla jsem, co mám očekávat. Ale řádky, které jsem četla už potřetí, mi zmrazily úsměv na tváři. Bylo to parte našeho otce. Byl zase opilý a srazilo ho auto. Večer jsem to dala přečíst mamce. Vyhrkly jí slzy. Nemělo cenu ji utěšovat. Musí se stím srovnat sama.

Když jsem večer usínala, položila jsem sama sobě ještě otázku....

''Bylo tohle vůbec nutné?''