For sale

Loupit a vraždit znepřístupňoval tlumený svit, vycházející z verand řadových domů. Nebo to také mohla být dlouholetá přátelství mezi sousedy, kteří jen těžko akceptovali ceduli „For sale“, na kterémkoliv trávníku v dohledu.
Měkké polštáře na houpačkách a tlumený svit z verandy lákal a když už jste nemohli loupit a vraždit, svedlo vás to k narativní metodě.
Jak dnes funguje soužití houževnatých puritánů? Jak funguje soužití lidí různých inteligenčních kvocientů a povah? A jsou účty všech rodin v ulici stejné?

Dubové listí tvořilo cestě baldachýn proti slunci. Z ptačí perspektivy jste ji vlastně mohli považovat za alej, přes kterou na sebe obyvatelé novoanglicky bílých domků nevidí. Snad jen v některých obdobích roku.
Pokud považujeme žlutou čáru uprostřed cesty za osu příběhu, poštovní schránky, ve kterých se každý den objevily noviny, zrcadlení nevykazovaly. Ta Newmanů byla nalevo. Colemanů napravo.

Když Mary-Jane Colemanová vykročila bosou nohou z taxíku, baldachýn se rozestoupil a bělavý kužel měsíčního světla sledoval její kroky až do domu. Ohlédla se. Zadní dveře taxíku zůstaly otevřené. Dvojice na předních sedadlech se nehýbala.
Mary-Jane přerývaně dýchala. Ztichlým, temným domem přeběhla do kuchyně. Štíhlé sklenice na víno byly vzorně zavěšené šťopkami nahoru, škvírou mezi žaluziemi na třetí zprava dopadalo světlo. Odkud?
Bála se udělat jakýkoliv zvuk. Bála se zaslechnout jakýkoliv zvuk. Vzorná matka a manželka nechala nasáknout utěrku vodou. Soustředila se na teplo, jež se jí rozlévalo po těle, když jí přejížděla po špinavých lýtkách. Pak ji strčila pod odpadky v poloprázdném koši a odešla spát.
Co by si pomyslel Jack Coleman, kdyby se náhodou vzbudil a viděl z ložnice svou ženu, jak spěchá bosá z taxíku? Považoval by scénu napravo od žluté čáry za zvláštní? Zeptal by se jí ráno u snídaně proč neměla boty?

Dejme tomu, že existuje fotografie. Fotografie zmatené ženy se špinavými lýtky, jak spěchá od podivného auta. Je noc, nebyl použit blesk. Tlumený svit z verandy dává jejím velkým očím nový rozměr. Vypadají vytřeštěně. Je nepřirozeně bledá. Vypadá vyděšeně. Ne, ona vypadá provinile!
Jack Coleman by se své ženy nejspíše ráno nezeptal. Je to jeho žena, matka jeho dětí. Zná ji a věří ji.
Než Pauline Newmanová stiskla spoušť, Mary-Jane si v návalu euforie na nedaleké pláži vyzula boty. S přáteli se dlouho neviděli. Oslava znovupocítění svobody se protáhla. Nechtěla Jacka budit. Zavolali taxík.
Bujarý smích na zadním sedadle nemohla sdílet Alexa. Její bezvládné tělo tiše oddychovalo vedle řidiče.
Když zastavili u domu Mary-Jane, řidiči taxíku spadl oharek cigarety. Trvalo než odjeli a než si Frank uvědomil, že má zavřít zadní dveře.
Cvak.
Mary-Jane se bála, aby nevzbudila děti. Taky se bála, že uslyší pláč, protože má jedno z nich děsivý sen.
Ani v opilosti by Mary-Jane nevlezla do postele s nohama od písku!

Může polaroidový snímek zasít sémě nedůvěry? Umí dnes instituce manželství důvěřovat? Je snad závist jedinou strůjkyní a žárlivost vykonavatelkou? Nebo je vykonavatelkou pravda, kterou výjimečně podpoří i předsudky a zdánlivě irelevantní podezření?

Proč Mary-Jane Colemanová strčila špinavý hadr pod odpadky?