Měl na to?

Měl to být večer jako každý jiný. Ovšem v jeho mysli bude zapsán jako podivný sen, o kterém ani neví, zda se stal či nikoliv. Možná si nebyl jistý, protože hodně pil… Každopádně z toho měl velmi divný pocit.
„Tak to bude nářez, takovejch dobrejch skupin dneska v tomhle klubu,“ řekl Radek Márovi. „Taky se těším, tady bude známejch lidí.“ Lidí tam je opravdu hodně. Už před vchodem se formují hloučky mladých. Některými ač jistě neplnoletými již cloumá notná dávka alkoholu. A to je teprve začátek celé bláznivé noci. Skupina kamarádů zahrnující Radka a Máru je již kompletní, a tak se hrnou směrem ke vchodu. Místo vypracovaného těla obyčejného diskotékového vyhazovače sedí u vstupu slečna, která jim prodává lístky a přeje dobrou zábavu. „Díkes.“ Sedají si kolem stolu a přemýšlí, jestli jim prodají pivo. „Mno nejstarší vypadá Mirek,“ rozsekává hádanku Radek. „Jéžiši, proč tam sakra musím chodit furt já…“ „Protože seš fakt naoko nejstarší!“ odvětila Léňa. „Jenže mě už to pěkně sejří!“ I přes tyto slovní protesty se vydává k baru a nakupuje množství lihovin pro své přátele. „Ani po mě nechtěl vobčanku,“ usmívá se. Usedají tedy ke stolu a za povídání se začíná rozeznívat hudba. U každého je vidět vnímání rytmu. Někdo si jen tak poklepává nohou, druhý prsty ruky matlá nečistý povrch stolu, další zase nepatrně kývá hlavou. Jsou jako sehraný tým. Jak se jim krev pomalu mícha s ethanolem stávají se odevzdanější a odevzdanější. „Jde se tancovat, ne?“ Většina lidí se zvedá, jen Pepé odporuje, že na tanec kašle. Prý musí doplnit vitamíny. Hudba, ten zvuk, který vzniká spoluprácí lidí na pódiu s jejich nástroji, se dostává do hlav všech zúčastněných. Každý ji ovšem zpracovává trochu jinak. Pocity a emoce jsou diametrálně odlišné. Radek, který měl poslední dobou ve všem smůlu, se uvolňuje od problémů. Alespoň si to myslí. Jenže opak bude pravdou. Dobře naladěný Mára si vychutnává melodiku a vnitřně si představuje, jaké je to stát na druhé straně – na pódiu. A už to předvádí i fyzicky, jakoby hraje na kytaru. Za to neopíjející se Lenka se směje jako normálně přes den. I ona však soucítí s muzikou trochu jinak. Při tanci přemýšlí nad texty, nad jejich významem a čím by měly ji nebo někoho jiného obohatit. Je tu spousta dalších lidí, kteří se usmívají jako námi vybraní jedinci. Všichni jsou nabiti energií a hlasitá hudba je spojuje v jeden dav. Nešťastný Pepé pomalu usíná, vyčerpáním ze zvedání půllitrů, ale částečně i nudou. Jeho cestování „pípa – stůl – záchod – pípa - stůl“ ho velmi vyčerpávají a to i finančně. Za jednu jízdu utratí přes dvě desítky korun. A na konečné nakonec zůstává osamocen. Občas se ho sice někdo snaží vzbudit a přemluvit k aktivitě, ovšem on dává najevo svou nevoli. Ostatní odpočinek střídají s nekončícím energetickým odsunem. Soustřeďme se teď, co prochází hlavou Radkovi. Ačkoliv o tom neví, zítra si těžko vzpomene na nějakou píseň, či její melodii. Všechno má rozmazané, když se snaží pogovat, svět se mu najednou rozmaže a pak zase zaostří. Funguje to jako železné piliny v magnetickém poli. Ostře, když je magnet na blízku avšak jakmile ho oddálíme a pilinami zaklepeme najednou nic nedává smysl. Není si jistý, jestli když triumfálně vyskočí nad zem, jestli také dopadne. A on o tom ani moc nepřemýšlí. Je zabrán do jiné osoby. Lenka. Jak on ji miluje, ale nedovede to vyjádřit. Možná přijde správná chvíle dnes. Možná zítra. Možná…nikdy. Ačkoliv takováto jednoduchá úvaha by normálnímu člověku trvala pár minut, on se tím hryže hodiny. V podstatě nic vyřešit nemůže. Když nevnímá okolní svět jaký je, jak by také mohl. Vidí jen svůdné pohyby Lenky do rytmu a chrápání Pepého. Když se celý cirkus zastaví při zvučení další kapely, usedají zpět ke stolu a do chřtánu nalévají to tekuté zlato. Další lupa na jejich emoce. Postupně odpadají ke stolu další a další tanečníci. Na parketu zbývá pouze nešťastně-šťastný Radek a pár neznámých lidí. Teď je to jako sólo pro něj. Když zazní poslední tón, v celém klubu již nevidí žádného známého. Všichni postupně odešli. S některými se rozloučil letmo, s některými vůbec. Neměl to zapotřebí. V hlavě má jedinou věc. A není to k pití. Musí jet sám domů. A co jet, jít! Nemá to zase tak daleko, ale v tomhle stavu…Těch pár zatracených ulic. Poslední panák na zahřátí a už si to potácí k domovu. Sloveso potácet je více než výmluvné. Stojí na křižovatce a přemýšlí…má nebo nemá…co když je dneska právě ten možný den….zpackal to? Možná má šanci to napravit. Třeba ještě ona nespí, mohl by k ní hned teď zajít…mohl by…Pokračuje dál na druhou stranu k svému domovu. Má se obrátit. Když mu to nevyjde, mohl by to svést na opilost, že udělal něco, co by normálně neudělal. Jeho tvořivá mysl se snaží vymyslet nějaké jiné varianty. Ne, tím, že by k ní šel opilý, by si ještě uškodil. Není si ničím jistý. Nemá skočit pod támhleto auto? Pomalu už vidí domov. Kdy se k ní projeví? Možná zítra. Možná pozítří. Možná nikdy…NIKDY