...V jakékoli nouzi poznáš přítele...

Sedíme s holkama v klidu v pokoji, nabíráme energii, kterou 100% budeme potřebovat na druhý den. Bylo už po večeři, 18:45.. A my jsme si lebedily v postýlkách.
Najednou mi cinkla sms z mobilu.. Nic překvapivého, říkáte si, ale já v tu chvíli byla ráda, že mi někdo napsal, kdokoliv.. Nevím proč, ale měla jsem v tu chvli špatný pocit..
"Heleee Nikča nám píše."Usmála jsem se na Lenku a Anetku.
"Jo? A co pěknýho?".. Když jsem začala v duchu číst obsah zprávy, úsměv se mi vytratil..:

Bohumil Kulínský odsouzen vrchním soudem na 5,5 roku vězení, myslím, že by tě to mohlo zajímat. Papa:-*

Nechtěla jsem tomu uvěřit, musela jsem si to číst pořád dokola až jsem nakonec odhodila mobil na postel a musela jsem to jít vydýchat na chodbu..

Když jsem se vrátila, bylo vše u nás v pokoji celkem v normálu. Jen Anet se mě zeptala co se stalo. V tu chvilku se na mě obrátily všecky tváře našeho pokoje. Jen jsem kývla hlavou a ostatní pochopili, že to mají nechat být..
Anetka pochopila a sedla si ke me na postel..
"Co se děje..?" Mlčky jsem ji podala telefon a sklopila jsem hlavu. Když si to přečetla, jen mě pohladila po zádech a usmála se na mě. Alespoň ona mi chtěla dodat sílu.. I úsměv kolikrát pomůže.. Já si jen lehla a dala hlavu do dlaní. V tu chvíli už jsme každý byl na své posteli a dál jsme společně dřímali.
Nahmatala jsem ovladač a pustila televizi.. potřebovala jsem se odreagovat, alespoň na chvíli.. Kupodivu se to na chvilku povedlo, až do té doby, kdy zkončil film a já se rozhodla prolistovat další programy.
Moje prsty na tlačítkách ovladače se zastavily v tu chvíli kdy jsem na obrazovce viděla televizní noviny a fotku Bohumila.
"Anet...?"...
"MMMM.. Už to je i v televizi.."...
"Bývalý sbormistr známého pěveckého sboru Bambini di Praga byl odsouzen na 5,5 roku do vězení, než vstoupí do cely bude mít projev v den........"
Nemohla jsem to poslouchat dál, rozeběhla jsem se směrem ke dveřím na chodbu a práskla s nimi. Nejradši bych utekla z tohodle světa kde nikdo ničemu nerozumí, chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem.. Slzy se mi kutálely po tváři a já je nemohla zastavit.
V tu chvíli jsem viděla jak se otevřely dveře od našeho pokoje a vyběhla z nich Anetka. Došla až ke mě a objala mě..
"Anet, nic si z toho nedělej, jak vidíš... Jak víš.. On si to zaslouží.." ....
"Já vím, ale......."...
"Já vím Anet, já vím.. Těžko to neseš a těžko to nést budeš, to je jasný, když jsi tam strávila celý svoje dětství.. Chápu tě."..
"Proč si to lidé, kteří tomu nerozumí berou do huby, proč?! Proč se do toho serou i ti, kteří mě, ani tu situaci vůbec nechápou?! Vždyť i ti blbí policajti polovinu fakt převracejí a lidé Bohumila teď jen odsuzují!"...
"Nerozumí tomu, ale já stojím při tobě.."..
"Já nechci věřit tomu, že chlap, kterýho jsem 11 let brala jako svou autoritu, jako vůdce, jako člena mojí rodiny kterou byl celej sbor je odsouzenej....!!!!!!!"
"Na jednu stranu je to správný jak pro Bambini, tak pro tebe.. Uklidni se Anet.."
Znova mě Anetka objala a já se jen snažila uklidnit a setřít si slzy. Usmála jsem se na ní s červenýma uplakanýma očima a šli jsme do pokoje.
"Co to bylo?!" Zeptala se Lenka a já jen odpověděla ať to nechá být.. Jenže Lenka si nikdy nedá pokoj..
"To bylo kvůli kulínskýmu? Proto jsi vyběhla ven jak histerka?".. Podívala jsem se na ní a než jsem stačila vybuchnout k čemuž jsem neměla daleko, vstoupila mi do řeči další naše spolubydlící.. Adéla..
"Posloucháš ušima, nebo prdelí?! Máš to nechat bejt, nech ji na pokoji, nevidíš, že to nechce řešit a chce bejt v klidu?!!"
Lenka zmkla...
"Děkuju Adél"...
Usmála se na mě a já ji spokojeně úsměv opětovala..
V tu chvíli už jsem si lehla a usnula jako miminko...
"Dneškem nic nekončí, teprve zítřek ti napoví, že je před tebou ještě spousta krásných dnů.."

Tímto chci poděkovat jedné osobě, která mi nejen v tomto pomohla, i přes to co se stalo mě podržela, ale hlavně, že mi otevřela oči a ukázala to, co je pro mě v životě důležité.... Hodně důležité... A ONA to ví.... Děkuju ti Anet.