...Oslava mých "krásných" 18-tin...

"Kooonečně sobota!"
Vzbudím se s nádherným pocitem čerstvé osmnáctky do krásného, slunečného rána.
"Teď už mi jen zbývá počkat do sedmi večír a pofrčíííím!"
"CR CR CR SMS".... "Cože?? Neee..To si ze mě děláte srandu že tam půjdu s Lukášem nakonec sama?!"

Fajn. Odbila sedmá hodina a já vyrazila směr Vltavská. Stálo mě to tehdy hodně odhodlání, jelikož pocit, že tam mám jít sama samotinká s klukem, kterej je můj bejvalej a ještě k tomu mě už dva roky trápí pocit, že už spolu nebudeme...Není to pravé ořechové.

"Ty jo, už to mám v dohledu, ale jsem tu nějak brzo.." Pomyslím si a zvolním krok.. Ještě volám Kačce.. Ta mi to samozřejmě nezvedá...jsem čím dál tím víc nervóznější.
"Nevadí...Zavolám později."

"Už jsem skoro tam.. Stejně tam na něj určitě budu čekat, hele.. támhle někdo stojí.. Že by to byl....? To nebude on. Jdu dál."
Neřešila jsem to.. Najednou ale z profilu vidím, jak se najednou pan neznámý chystá k odchodu. Po té za sebou uslyším blížící se kroky..

LUKÁŠ!

"Jé nazdar, já si tě vůbec nevšimla, kde jsi byl?"
"Já tam stál u mostu.. Viděl jsem tě už z dálky." Mrkl na mě..
.....(ááá skvělý...to ještě chybělo).....
"Nu, máme čas, ještě tu není ani moc lidí." Prohlásila jsem s pocitem, že vůbec nevím co říkat..
"Jdeme tam, alespoň se zatím něčeho napijeme."

Jak tam tak sedíme, on už drmolí ty svoje zajímavosti a já jen poslouchám. Mám o zábavu postaráno. Dokonce jsem se dozvěděla, že bude hrát v Ulici..
"Noo tak se alespoň něčím můžu v tý televizy kochat!" Zasmáli jsme se a bylo ticho..
....(Hmm to jsem čekala. Teď bude ticho pořád. Anetooo! Řekni něco!!).....
"Neskočil bys pro něco k pití?" To bylo první co mě napadlo :-D
"Fajn, co si dáš? Já bych začal pivem.."
"Ok, tak pivko, pak dáme nějaký ty vodky hm??" Usmála jsem se a on jen souhlasil.

Jak tak ubíhal čas a vzrůstal alkohol v krvi..rozpovídali jsme se, nalejvali se ještě víc a samozřejmě jsme si i zatancovali.. (To by nebylo ono když se známe z tanečních :-D).

Přišla půl druhá hodina ráno..
"Jeej to to uteklo" Vzdychnu si a podívám se do těch jeho nádherně modrých očí..
"Nepůjdeme ven? Třeba se projít" Řekl najednou..
"Fajn, vzduch by se mi taky každopádně hodil."
V tu chvíli se mi před očima rozjiskřila šance, kterou už se snažím překonat ty dva osudný roky.. Až na to, že když jsem se pokoušela jít tak na mě každej musel vidět jak už mám něco víc vypito.. Tím se moje sebevědomí opět snížilo.

"Nechceš se jít někam najíst? Já mám docela hlad, pojď semnou." Zaprosil..
"Hele ani ne, jednak nemám hlad a pak, nestihli bychom to zpátky. Za hoďku pro mě má přijet brácha..."
Stejně si neodpustil přemlouvání. To by nebyl on...
"Ty nechceš jít protože jsi ožralá viď?"
"Nejsem OŽRALÁ!"
"Jo, to vidim, no dobře.. Tak v dostatečně dobrý náladě."
"To už příjmám." Usmála jsem se
A bylo opět ticho...Dívali jsme si do očí. Kdo uhnul první??? JÁ...SAMOZŘEJMĚ.

Co jsem mohla čekat.. Došlo na téma NÁS DVOU. Nakonec se to vyvrbilo v hádku. No.. Ani se tomu nedá říkat hádka. Spš takový menší dohadování......Větší dohadování..

Šanci jsem využila. Vše jsem mu řekla..
"Dva roky na tebe myslim, připadám si jako naprostej idiot, je to strašně dlouho já vím, ale nedokázala jsem to v sobě udržet a dusit dál.."
"Anet, ale já tě beru jako kamarádku a brát budu. Pochopil jsem to tak, že mě máš stále ráda. Taky tě mám rád, ale jako kamarádku. Nic víc, nic míň. Promiň, ale kdybychom se k sobě vrátili, nedopadlo by to dobře a proto to já tak nechci.. Můžu ti říct jen jedno.. Kamarádi, nebo sbohem.."
V tu chvíli kdy mi tohle řekl jsem se zarazila a koukala dál do řeky. Strašně moc jsem chtěla, aby mě pochopil..Aby věděl jaký to je, jak to bolí.. Nezmohla jsem se na jediný slovo. Tak moc jsem toho chtěla řct, ale nevěděla jsem co dělat. V tu chvíli, když jsem se na něj otočila se slzami v očích mi řekl to, čeho jsem se bála..
"Tak sbohem."

Koukala jsem se za ním, jak odchází. Naposledy se otočil.. Chtělo se mi křičet, běžet za ním... Ale nemohla jsem. Jako kdybych byla přikovaná k tomu chodníku, k mostu kterej rozdělil nás dva a přetrhl i tu poslední naději, která tu byla..

"CR CR CR SMS":
Aneto... Moc mě to mrzí, ale bude lepší když už se neuvidíme. Sbohem a měj se pěkně..

"Skvělý, jemu je to snad úplně jedno.. Nic horšího se na moje narozeniny ani stát nemohlo.."

Stoupla jsem si ke sloupu a nezbývalo mi nic jiného než čekat. Buď na zázrak, že se vrátí, nebo poslední možnost - brácha.
Jak tam tak stojím, uplynula doba a odbila 3. hodina raní. Přijel pro mě bratr.. Sedla jsem si do auta a jen mlčela, koukala do neznáma..

Tímhle okamžikem pro mě skončil večer mých 18-tin.
Tato kapitola je pro mě už definitivně uzavřená, je mi hodně líto že se to muselo stát zrovna takhle, ale jsem na druhou stranu nakonec možná i ráda, protože díky tomu je to nešťastné zamilování po dvou letech za mnou.