Trošku jiný život: Vskutku brutální poselství

Magda se probudila. Bylo krásné slunečné ráno a ona natahovala ruku na levou stranu, aby se mohla dotknout rozcuchaných vlásků, které patřily Vojtovi. V té chvíli je tam však nenašla; místo toho objevila v peřinách hebký kožíšek sněhobílého kocourka, který ji sem přišel navštívit a pokojně usnul na zahřátém místě, jež po sobě Magdin přítel zanechal, když šel připravit snídani.
Nemohla si pomoct, musela ho pohladit, přestože věděla, že se vzbudí a bude se ji opět pokoušet zákeřně kousnout nebo škrábnout. Kocour však jen líně zavrněl, protáhl si přední tlapky, a pak se opět schoulil do klubíčka na svém vyhřátém důlku v peřině.

Netrvalo dlouho a dveře od pokoje se otevřely, v doprovodu vůně kakaa, které jí Vojta přinesl na dřevěném podnosu s kytičkou a snídaní.
„Brutoslave! Ty dacane!“ zamračil se na kocoura, který otráveně otevřel jedno oko. „Co děláš v mojí posteli?“
„Nech ho... Vždyť tak pěkně spí...“
„Ale tohle je moje postel.“
„Já vím, ale teď mám jednu z mála příležitostí, kdy ho můžu hladit, aniž by se mě snažil stáhnout z kůže.“ namítla Magda a přitulila se ke kocourkovi.
Vojta se v tu chvíli zamračil ještě víc. Coby nadřazený druh šelmy uchopil bílé zvíře do rukou, nemilosrdně ho odevzdal chladu domovní chodby a zavřel za ním dveře.
„Tak to teda ne.“ mrkl na svoji přítelkyni.
Ona se jen usmála a za jeho statečnou bojovnost ho láskyplně políbila.

* * *

Lucka se také neprobouzela sama. Když otevřela oči, spatřila známý zamilovaný pohled, který ji dokázal potěšit nejvíc na světě. Patřil Legolasovi, příslušníkovi elfské říše, jenž byl jejím strážcem a především milujícím partnerem. Byl jiný než andělé, kteří dohlíželi na její přátele. A rozhodně nevypadal jako Orlando Bloom ze světoznámé trilogie, jak by si ho možná někteří představili. Byla to skutečně existující bytost, jež pro Lucku tvořila neoddělitelnou polovinu jejího vlastního života.
„Dobré ráno, princezno.“ zašeptal.
Jemně jí odhrnul pramínek vlasů, který jí ve spánku spadl do tváře.
„Ahoj.“ špitla.
Pousmála se, pak znovu zavřela oči a dopřála si ještě trochu odpočinku.

Legolas ji pozoroval, vymýšlel nové nápady, jak ji potěšit, zatímco se k nim skrze dveře nenápadně přibližoval rozcuchaný blonďatý anděl.
„Pardon, že ruším...“ zaskuhral, „...ale potřeboval bych s tebou mluvit.“
„Teď?“
„Ano, teď. Je to důležité.“ zasípal znovu.
„A jak se mnou chceš mluvit, když ti chobotničí čarodějnice vzala hlas výměnou za lidskou podobu?“
Ariel se na něj otočil tváří v tvář – dovnitř vešel zády napřed, aby neviděl něco, co by vidět neměl – a pisklavým šeptavým hláskem mu řekl:
„Já se nejmenuju Ariel po malé mořské víle ty městečko ze stavebnice!“
„Kolikrát ti budu muset opakovat, že se nejmenuju Legoland. Jmenuju se Legolas. Asi bys potřeboval výtažky ze středozemských ginkgo stromů...“
„Legolande!“ založil si anděl ruce, „Já nejsem žádná MALÁ mořská víla.“
„Tak kam se ti tedy poděl hlas?“
„No... včera jsme s Francem opěvovali měsíc...“
„Zase jste si hráli na vlkodlaky?“
Legolas obrátil svůj pohled do stropu.
„Ne, včera byl na hřbitově hlídač.“ odvětil Ariel.
„Děláš, jako by vám tam ten hlídač někdy vadil...“
„No nevadil, ale včera měl službu Gabriel...“
„Aha, tak to pak chápu.“ přikývl Legolas. „Ten by probudil i ty mrtvé.“
„Však právě to jsem... echm... ehrrr...“ odkašlal si Ariel, „...to jsem právě myslel. Ještě by ho nahoře museli kárat za vandalství, protože kvůli tomu opernímu hlasu by popraskaly všechny náhrobky.“
„To ano. Se svým hlasem by klidně mohl být chobotničí čarodějnicí...“

* * *

„Magdi...“
Jakmile Vojta odešel s tácem zpět do kuchyně, uslyšela naléhavý hlas.
„Magdi... No tak, poslouchej, musím ti něco sdělit.“
„Alexi?“
Magda pohlédla směrem k oknům na druhé straně místnosti, kde stál její anděl.
„Co se děje, Alexi?“
„Je to na dlouho, ale budu stručný. Dochází k něčemu, co silně změní budoucnost. Řekněme, že se ke slovu hlásí opačná strana, a ta teď způsobuje zmatek v tom, co se ti snažím vysvětlit.“
„C-co?“ vytřeštila oči.
„Prolínají se světy. Prolínají se roviny, na které žijeme my, na kterých žijete vy a roviny, na kterých žijí nelidé.“
„Jak se prolínají? Co tím chceš říct?“
„Když se tyto roviny, nebo chceš-li – světy, propojí, pak i obyčejní nepřipravení lidé začnou vidět nás, a zrovna tak i nelidi - zkrátka bytosti, které nejsou tvořeny hmotou. Budou z toho v šoku a zavládne tady obrovský chaos. A to je právě dílo světa nelidí. Chtějí zde způsobit zmatek, aby měli možnost pokusit se o nadvládu nad lidskými jedinci.“
„Chtějí vyvolat paniku a využít to k ovládnutí lidstva? Co to povídáš?“ zděsila se Magda.
„To, co říkám, je holý fakt. Ještě to připravují, ale nebude to dlouho trvat, než to vypukne. Proto jsem tě chtěl už teď začít připravovat na to, co bude tvým úkolem.“
„Já mám úkol?“
„Ano, a nejen ty. Vy všichni. Vy, co srdcem patříte k nám.“

* * *

„Děláš si srandu?“ zpozorněl Legolas.
„Nedělám. Právě nám to bylo sděleno. Vysvětli jí to, prosím tě, až se probudí. Patří k těm nejsilnějším, budeme potřebovat její pomoc.“
„Buď bez obav.“
Ariel opustil místnost, aby navštívil Adama a pokusil se mu předat tutéž informaci. Ten zrovna vytvářel jeho karikaturu v Malování, když spatřil jeho skutečný obličej v odlesku monitoru.
„Ty vole, já málem spadl ze židle!“ začal se smát.
„Buď rá... (písk)... rád, že málem.“
Když jeho chráněnec uslyšel pozůstatek andělova hlasu z minulé noci, propukl v hlasitý a nepřekonatelný záchvat smíchu.
„To znělo jak pes!“ řechtal se.
„To mě moc těší. Ale teď bych ti rád něco sdělil. Povím ti základ, a pak zase poběžím za ostatními, abychom se domluvili na dalším postupu. Zbytek informací najdeš u Magdy.“
Adam zvážněl.
„Děje se něco?“
„Řekl bych, že se děje hodně věcí. Podstata, která se tě týká, spočívá v nalézání a cvičení tvých dosavadních i skrytých schopností, které budeš později potřebovat.“
V pokoji nastalo ticho. Teď se opravdu něco dělo.

* * *

Magda běžela po schodech co nejrychleji, jak mohla. Musela to všechno vysvětlit i Vojtovi. Ten zůstal mnohem klidnější a k onomu klidu nabádal i ji. Přece jen by neměla zmatkovat zrovna ona, když má před panikou chránit jiné lidi. Vojta ihned našel možné řešení, jak svou přítelkyni zbavit náhlého zděšení.
„Brutíčkůů... Brutíku, kde zase spíš?“
Magda si vzpomněla, jak chladně byl domácí kocour vyhozen ráno ven, a tak vstala a šla ho hledat také.
„Ty jo, kde zas je?“ divil se Vojta. „No nic, udělám ti čajík.“
Políbil ji a šel zpět do kuchyně. Ona však pátrání nevzdala – chtěla zvířeti vynahradit to nehezké probuzení z rána. Ovšem po Brutíčkovi jako by se země slehla. Kde nic, tu nic.
Procházela po bytě, dívala se za křesla, pod křesla, do krabic, do skříní, ale ne a ne ho najít – do jisté (velmi šokující) chvíle.
Kocour byl v záchodě. Pravděpodobně se chtěl napít, přičemž nechal z mísy trčet svůj bílý ocas, ze začátku splývající s barvou toalety.
„Vo.. Vojtooo! On je... on je...“
„Co je?“
Magda neschopná slov ukazovala prstem směrem na toaletu. Když tam nakoukl, přikráčel okamžitě k němu a kocour tak tak stihl vyskočit ven, než víko přiklopilo mísu.
„Ty jsi ale prase, Brutoslave...“
Magda seděla na zemi a smála se. A panika byla v tu ránu pryč.