Můj Kovboj

Jednou...dvanáctého března před šestnácti lety...tisknu zvonek a čekám až mi otevře. "Půjdeš ven?" "Prší!" Pršelo, ale přesto šel. Můj nejlepší kamarád. Mé všechno.
"To nevadí, schováme se v bunkru. Pojď." chytla jsem ho za ruku a rozběhla se směrem k lesu.
Bunkr byl malinkatej, akorát pro nás dva. Museli jsme sedět těsně vedle sebe, abychom se tam oba vešli.
"Co tu budeme dělat?" ptal se mě a snažil se čímsi zadělat díru ve stropě.
"Umřel." vyhrkla jsem jen tak.
Přestal se zabývat dírou ve stropě a podíval se na mě svýma hnědýma očkama. Nechtěla jsem ať vidí, že pláču a sklopila jsem hlavu.
"Moje Lady," zašeptal a pohladil mě po mokrých vláskách.
Víc už jsme nemluvili. Seděli jsme tam vedle sebe celé odpoledne a on mě celou tu dobu držel za ruku...
Doma jsme oba dostali pořádný výprask a navíc týden proleželi v posteli s chřipkou.