Harmonika

Seděla jsem na židličce u klavíru, točila se a chichotala. "Sedni si slušně!"
Pomaličku jsem se dotočila ke klavíru a položila své prstíky na obrovské bílé klávesy. Samozřejmě následovala přednáška o tom, jak se slušně chovat a jak je pro devítiletá děvčata hra na klavír přínosná. Babička byla stejná jako moje maminka. Obě milovaly krásu a umění.
"Babi, mě už to nebaví. Klavír je tak nudný. Chci hrát na harmoniku s dědou. Prosím."
"Ubohé dítě, harmonika je pro vandráky. Divím se, že ji děda ještě má, že ji nevyhodil. Pro děvčátka je nejlepší klavír. Tak teď šup, tady tuhle. No. A nehrb se u toho!"
Věděla jsem moc dobře, že nenávidí písničku Pod našima okny... Hrála jsem ji dokola asi desetkrát.
"Tak dost! Přestaň už hrát! Bolí mě z toho hlava."
Spustila jsem ruce z klavíru, seskočila ze židličky a utíkala za dědou na patro.
"Dědo, dědo, zahrajeme si spolu na harmoniku?"
"Támhle. Podívej se do té skříňky. Je tam malý balíček. Vezmi si ho."
Srdíčko mi bilo jako o závod, když jsem rozevírala dvířka snad sto let starý skříňky.
"Jů, dědo. Koukej. Úplně nová harmonika!"
"Je teď tvoje."
"Vážně si ji můžu nechat?"
"Můžeš. Jen ji neukazuj babičce." usmál se na mě.

Bylo to naposledy, co jsme spolu hráli, ale ta písnička trvá věčně.