Deník žebračky; 1. zápisek

Dnes není dobrej obchod. Není obchod, není dobrej den. Nejsou obchody, nejsou dny a není život. „Tak co, berou, berou?“ postarší chlápek v saku se zastaví u takové ubožačky, jako jsem já. Kdo by se slitovával nad žebračkami? „To snad jde vidět na první pohled, ne?“ obořím se na něj. Jsem hold zvyklá být trochu ostřejší. Nechce nic koupit, tak ať jde někam! „Ale, ale. Snad se malá dáma nečertí! Kdo ti za to platí?“ Pěnila jsem. Nikdo, ty blbečku. Je to moje obživa. Moje práce. Jo, divná práce, ale je to tak.
Do týhle odporný situace nás vlastně dostal strejda. Bydleli jsme u něj na venkově, život byla jedna velká pohodička. Myšlenky plynuly líně a zastavovaly se nad drobnostmi. Všichni si užívali života – dokud strejda nezačal pít. Prvně pil, jak chlastal. Z ladiče pijan se stal – jak se to stává – spíš pijan, než ladič. Máma před ním všechny flašky zamykala ale nebylo to nic platné. Potom se zadlužil a nebydleli jsme u něj jako rodinní známý, ale jako normální nájemníci. Mámu to tenkrát málem položilo, byla prostě zvyklá, že žije zadarmo. Já jsem si s tím hlavu nelámala, byla jsem malá. „Nebudete platit, nebudete bydlet.“ – Jednoduchá rovnice která se časem zvrtla. Strejda byl zadluženej čím dál tím víc. Aby splatil dluh, zvyšoval nájem – třikrát tolik! Všichni nájemníci (co ještě vydrželi být v podnájmu u alkoholika) už odešli, jenom my s mámou jsme zůstali. Neměli jsme kam jít.
Pak mě máma vzala za ruku, vyvedla na ulici do města a řekla mi: „Našla jsem si dost odpornou práci, děvenko. Pokud to nechceš dělat, nějak se zařiď a vyžebrej co nejvíc, jasné?“ Kývla jsem. Co jiného mi taky zbývalo? Odporovat mé rázné, autoritativní ale ošklivé matce…?
Takže teď tu stojím. Už vím, co máma dělá. Nic pěknýho, noční život. Humus. Je mi z toho na zvracení.
Kolem páté se lidi vracejí z práce. Z pořádný práce, ne jako já. Sedí našponovaní v oblecích a sáčkách ve skleněných kancelářích, kterých je tu plno. Vytížené inženýrky spěchají za svým manželem a dětmi, hlavu plnou starostí. Ale – jaké oni můžou mít starosti? Žádné! Ví, že na manželově kreditce vždycky nějaký prašule budou, zatímco já si nejsem jistá ničím. Neodebere mě sociálka? Nevím. Bude kde spát? Nevím. Nezadrží mámu při její „práci“ policie? Sakra, nevím!
Abychom si rozuměli. Já žebrám a zároveň prodávám. Spíš se ovšem označuji za žebračku, bezdomovkyni, případ pro sociálku. Nula. Totální vyčerpání.
Protáhnu se. Musím se co nejrychleji učesat, nasadit úsměv a budit dojem přinejmenším polovičního vietnamce. Slušný člověk, co si přivydělává jako pouliční obchodník, nic víc, nic míň.
Stará obtloustlejší žena zamíří k mému stanovišti. „Dobrý den, tady máš tisíc korun a ráda bych tohle rádio.“ – „…Ehm… nefunguje…“ – „Jsem sběratelka starých a nefungujících rádií. Nemáte ještě jedno?“ Sen. Můj sen, že ke mně někdo přijde a dá mi tisícovku. „Bohužel ne, ovšem můžu vám nabídnout tyhle sarapatičky pro vnoučátka,“ snažila jsem se působit dojmem obchodníka. Dotěrného obchodníka, bohužel pro mě. A ještě jednou bohužel – „No dovolte?! Je mi čtyřicet, mám čtyři děti a čekám další! Co si to dovolujete? Nahlásím to na Ochranu spotřebitelů. Ale to rádio si vezmu. Už nikdy se tu neukážu!“ To se moc nevyvedlo. Zakňourám „Nashledanou“ a zase si sednu. Zrak mi padne k tisícovce. Máma ze mě bude mít radost.
Jenže neměla. Suše řekla: „Dobrý“ a zalezla do jednoho z osamělých podchodů. Jo, tady spíme. Vlastně spíme pokaždé někde jinde. Unaveně si lehnu na kusy roztrhaných krabic a jednou si přikryji hlavu. Nechci vidět tenhle svět! Nechci být žebračka, chci žít normálně! Proč zrovna já? Proč já a moje máma? Proč MY DVĚ?!