Gramofon

"Toto že je tanec? To je groteska a ne tanec." Celou dobu četl noviny, ale jen co jsme nažhavili jeho starej gramofon, sledoval svým přísným pohledem nás. Tedy hlavně mě. Jeho přísný pohled nebyl vůbec přísný, spíše mě jím vždy rozesmál. Byl už prostě takový.
Hledal na mě chyby a já se stále snažila, abych je už neopakovala. Chtěla jsem být dokonalá. Dokonalá tanečnice. No a taky se mi samozřejmě líbilo být v centru všeho dění.
"Když on to pořád kazí!" vykřikla jsem a dupla při tom nohou.
Děda odložil noviny na stů, vstal od stolu a přešel ke gramofonu. Sundal tu obrovskou černou gramodesku, kterou jsme měli puštěnou a opatrně ji zasunul do papírového obalu. Potom přejel prstem po dlouhatánský řadě řádně uskládaných gramodesek ve skříni a jednu z nich vytáhl. Vložil ji do gramofonu a položil na ni jehlu. Začala hrát ta nejkrásnější hudba, jakou jsem kdy slyšela.
"To neznám, co je to?" stála jsem se založenýma rukama a špulila pusu.
Usmál se na mě a řekl to nejhorší co mohl:"Mé dítě. Jsi tanečnice, dokážeš tancovat s každým...a..."
"Ne. S ním ne. Neumí tancovat!" skočila jsem mu do řeči.
Kovboj mlčel a posměšně se na mě usmíval.
"Říkal jsem s každým. To znamená, že i s tímto mladým kovbojem."
"Já s ním nechci tancovat!"
"Tak mi ukaž, že to nedokážeš."
Ta hudba ve spojení s mou pýchou oslabily můj vzdor. Oddala jsem se plně tomu pocitu. Nebyla to soutěž, ale já vitězila. Vítězila sama nad sebou.
"Jaké to bylo dědo?"
"Noooo, rozhodně to byl tanec a né žádná groteska."