Ráno se sbíječkou

Anotace: Tak trošku beatnická povídka ála Charles Bukowski

Máme tu další krásné ráno, ptáčci zpívají, sluníčko svítí, otevírám ztěžka oči a v hlavě mi snad pracuje nějaký zlomyslný pidimužík se sbíječkou, neboť se cítím jakoby mi do mozku vráželo neviditelné těžké železné kladivo a zarýval se mi do hlavy obrovský hřebík nebývalé tloušťky, a snažím se vzpomenout si na den včerejší, poněvadž je mi jasné podle pocitu v hlavě a žaludku, že jsem asi neseděl doma u televize a nešel do postele v deset večer, ale nejsem schopen si zaboha vybavit, co jsem tedy dělal, snažím se vstát, ale toho využívá pidimužík a zapíná sbíječku na ještě větší rychlost, uléhám znovu do horizontální polohy, a pidimužík ubírá jeden stupeň, což je pro mě značně příjemné a mám tedy znovu sílu přemýšlet o minulém dni, respektive noci, ale to přemýšlení není zrovna příjemné, daří se mi vybavit, že jsme šli do hospody s tím, že možná v pozdějších hodinách zavítáme na diskotéku, dívám se na ruku, a vidím, že jsme zavítali, neb na paži vidím razítko, ale vůbec nevím, kde jsem k němu přišel, nevím o tom, že bych na nějaké diskotéce včera byl, vzpomínám dál, pili jsme, moc ale ne, nějaké to pivo, panáky, usedá ke mně jeden známý s otázkou, zda mu pořád pálím za starou, já prohodil něco o kreténovi a prdeli, načež objednáváme dva rumy a najednou ležím v posteli, máme tu další ráno, ptáčci zpívají, sluníčko svítí, otevírám ztěžka oči a v hlavě mi pracuje pidimužík…. tak to mám ve vzpomínkách, poslední co si z večera pamatuju je, že objednáváme s tamtím pánem ruma, do pokoje přichází matka s výčitkou na rtech, a dozvídám se, že mám prý celou bundu od bláta, a pozvracel jsem půl chodby, paráda, tak to budu muset uklízet, a to bych chtěl vidět jak, protože nejsem schopen se hnout, je to jako ochrnutí, ale mnohem horší, protože ochrnutý ví, že nemůže vstát, uvědomuje si to, a časem se s tím snad naučí žít, avšak já vstát dokážu, ale kdybych se o to pokusil, pidimužík by toho opět využil a zvýšil by výkon nástroje, načež by hrozilo dost reálné nebezpečí, že se mi hlava rozskočí, vstát ale musím, dělá se mi znovu zle a nezbývá mi nic jiného, než běžet na záchod, poněvadž bych nerad po chodbě znečistil i mou postel, případně pokoj, bojím se, že můj běh bude marný, nestihnu to, a chodba bude znovu ohozena, stíhám to ale, sedám si na zem ke klozetu, objímám jej rukama a chystám se dávit, avšak jediné, co ze mě vychází, je příšerně hořká slina, ležím na zemi, objímám mísu a myslím na Charlese Bukowského, ten by ze mě měl radost, kdyby mě takto viděl, ó jak by mu lichotilo že dnešní mladá generace jde ve šlépějích jeho a starých beatníků /ke kterým se on sám však neřadil, ale stejně je to beatník, ať si říká kdo chce co chce/ a když nad tím tak přemýšlím, neměl by ze mě radost, mu by to bylo totálně u prdele, chystám se na druhý pokus o dávení, se stejným výsledkem, tentokrát se mi však udělalo dobře, pocit na zvracení mizí, chlapík vypíná sbíječku, cítím se jako znovuzrozený, jako fénix vzešlý z popela nebo dokonce jako sladká Afrodité povstávající z mořské pěny, kráčím vzpřímeně se slastným pocitem vítězství do svého pokoje a usedám k počítači, cestou si uvědomuju, že chodba není pozvracená, takže jsem byl buď obelhán co se týče ohození chodby, anebo se našla hodná duše, která uklidila tu spoušť, zjišťuju, že druhá možnost vyhrává, neboť se našel anděl v podobě mého otce, ani mu nemůžu poděkovat, páč pidimužík zase zapíná svůj ukrutný nástroj a mně nezbývá nic jiného, než opět ulehnout, a zas je tu matka a nadává mi, kde jsem to viděl, ožírat se do němoty, já jí na to neříkám nic, neboť každé slovo, ať už mnou vyřknuté či kýmkoli jiným, řeže příšerně do mozku, a mám si prý jít oprat pozvracené rifle a mikinu a hodit do pračky bundu od bláta, divím se, jak můžu mít pozvracené kalhoty s mikinou a bundu zasranou od bláta, páč si nevybavuju, že bych zvracel, nebo někde se válel v bahně, ale při pohledu na oblečení uvěřím, ale nemíním s tím nic dělat, neb nejsem schopen vstát, ležím v posteli a snažím se usnout, což se mi po nějaké té hodině skutečně daří, chvíli spím, zdá se mi o ruletě a když se vzbudím, je mi líp a jdu opět k počítači, dostává se mi odpovědi na nevyřčenou otázku, jaktože mám špinavou bundu, prý sem byl posazen do boxu, když ostatní šli hledat odvoz domů, já se však ze střízlivého pohledu iracionálně zvedl, odešel sem vedle budovy diskotéky a ustlal sem si v pohodlném loži z bláta, pak je mi vytýkáno, že jsem jednomu volovi zašpinil bundu, když se mě snažil zvedat, načež ho posílám do prdele s tím, že mě tam měl nechat ležet a skutečně bych byl radši, kdyby mě tam nechal ležet, a kdybych chcípnul a mé tělo se rozplynulo na milion kousíčků a já bych se už nemusel srát s tímto zkurveným světem, s těmito veselými pocity a myšlenkami jdu hrát ruletu, včera jsem se všude honosil tím, že jsem vyhrál 100 euro, dnes jsem se však s formou nepotkal, ani se nedivím, je mně tak zle, že by byl zázrak, aby se mi cokoli podařilo, nedaří se, nepadá barva, prohrávám 80 euro, načež zariskuju a 40 se mi vrací zpátky, jsem tedy pro dnešek 40 euro v minusu, radši na to seru, než prohraju všecko, není mi dobře, musím jít zpět do postele, beru si s sebou notebook a pouštím si nějaké filmy od Kevina Smitha, což mi zlepšuje výrazně náladu a dělá se mi zase líp, ale ne natolik, abych si věřil na pozření nějakého sousta, blíží se večer a já dnes skoro nevstal z postele a nejedl jsem za celý den ani slovo, vzdávám přemýšlení o minulém dni, uvědomuju si, že je lepší to nevědět, protože v takovém stavu, v němž jsem patrně byl, se člověk většinou nechová tak, že by o tom chtěl za padesát let vyprávět vnoučatům, nechci radši vědět, co jsem dělal, kde jsem co dělal, a s kým sem co dělal, jdu spát a na druhý den pln nadšení a entuziasmu usedám k ruletě a prohrávám 140 euro, čímž se dostávám na nulu…