Sladký déšť

Zavřela za sebou dveře školy Školy. Schovala si ruce do kapes bílého, dlouhého kabátu, který stejně nosila jen, když velké kapky zuřivě padaly na zem. Pod kabátem měla tuctové černé plátěné kalhoty. Její jemné nohy chránily boty na podpatku. Šla dlouhou ulicí. Ulicí, která jí připadala nekonečná. Snad ani nevnímala čas, ani to, že jí do hlavy bubnují kapky, které stékají po kabátu na zem. Najednou si sáhla na boty. Koukala na ně a dotýkala se jich jejími tvrdými články prstů. Ani nepřemýšlela co dělá a vyzula si je. Nechala je ležet na chodníku…. „ Byly sice drahé, ale mám jich doma tolik…“ Na sobě neměla jediný kus oblečení, který by nebyl značkový. Možná proto byla tolik nenáviděná, měla vše na co jen pomyslela. Kvůli tomu byla nezávislá, nikoho vlastně neměla. Šla po ulici a ťapkání bosých nohou udávalo rytmus padajících kapek. Zastavila se a zaposlouchala se …. Náhle se začala svlékat i z kabátu, který také poodhodila na zem, teď tam ležel bezvládně i on „ Zasloužíš si lepšího nositele“, zašeptala do večerní uličky. Usmála se a rozběhla se ulicí … Pomalu zpomalovala běh. Déšť jí nabíjel energií. Co si jí ozářilo a dívka v ulici se roztančila. Nejdřív mávala rukama k nebi a nohy jí poskakovaly z jedné strany na druhou. Pak si vzpomněla na jeden večer, kdy byla s jednou slečnou na oslavě. Pohupovala se do rytmu, který jí zněl v hlavě. Takhle tančila dokud jí nezačali bolet nohy, potom si lehla na asfaltovou silnici. Ležela, hrudník se jí rychle nadzvedával a její dech rozezníval jinak tichou ulici. Uslyšela auto. Rychle se zvedla a běžela do zádveří, odkud jí řidič, který projížděl kolem, nemohl zahlédnout. Úlevou se opřela o zeď, kde byl zvonek, o který se nešikovně dotýkala ramenem. Ovšem ona, která byla myšlenkami jinde, si ničeho nevšimla a dál se opírala. Po chvilce někdo otevřel dveře, slečna si nadále spokojeně stála u dveří a nic neslyšela. Někdo jí sáhl na rameno a řekl: „Prosím, mohla by si ustoupit od toho zvonku? Já jen, že v domě, už skoro všichni spí.“ Ona uleknutím poodskočila na chodník … „ Promiň, já..já nevšimla jsem si toho …“ Upřeně se mu koukala do těch čokoládových očí, které jí připadali povědomé. Hezký kluk najednou promluvil do nočního ticha: „ Mám takovou …úchylku…, že pozoruji v noci naší ulici a fotím ji a nebo koukám dalekohledem na hvězdy.“ Večerní tanečnice se pousmála : „ Takže si mě viděl, …?“ „ No viděl jsem vše od toho, co jsi si sundala boty, až po to, co jsi utekla před autem….a musím ti říct popravdě, že ulici fotím, kreslím …ale nikdy, opravdu nikdy jsem se jí neprotančil.“ Zrovna v ten okamžik, co dopověděl poslední slovíčko, za sebou zavřel dveře a vyskočil s pronikavým „Juuuchůů“ na ulici. Stál tam před ní jen v kraťasech a tílku. Chytl jí za ruce a pobídl jí, aby běžela za ním. Po krátkém běhu zastavili a začali tančit. Chytl jí za boky a přitáhl si jí blíž k sobě a vlnili se do rytmu kapek…..