Den radosti a smutku

Sotva se probudím, mou hlavu zaplavuje vlna myšlenek, které mě krásně ladí na nadcházející náročný den. Ještě chvilku ležím v posteli a užívám si vyhřátého pelíšku. Pomalu se otáčím na druhý bok, jedním okem mrknu na od večera běžící televizi a zjištuji, že je ještě dost brzy. Sednu si a přemýšlím nad tím, co teď asi děláš. Už jsi dávno na nohou a tvůj den už je určitě pár chvil v zaběhlém stereotypním běhu. Před chvilkou mi zakručelo v břiše a tak jdu do kuchyně a hledám něco k snědku. Na stole mám chleba, z lednice beru máslo a ze skříně sůl. Lehká snídaně u televize, za přítomnosti myšlenek na Tebe mě probírá do života. Oblékám se a vyrážím do města, kde mě čeká nekonečné běhání z jednoho úřadu na druhý a pak zase zpět. Konečně s úsměvem zjišťuji, že vše stíhám daleko lépe, než jsem čekal. Mám hodinu navíc. Ale co s ní? Sedám do autobusu a nechám se vozit po městě. Mám přece nárok udělat si trochu volna a odpočinku, než přijde druhá etapa dne. Autobus dojel na konečnou a já vystupuji. Projdu se po ulici a neustále na Tebe musím myslet. Už je hodně hodin. Měl bych se pomalu odebrat zpátky k autobusu a jet zpátky do centra města. Vystupuji. Letmým pohledem na svůj mobil překontroluju, jestli nejdu pozdě. Mám ještě deset minut. Právě těch deset minut, které potřebuji, abych se připravil na tu následující nádheru, kterou očekávám. Právě těch deset minut, které na Tebe myslím. Tentokrát víc než kdy jindy. A najednou je těch deset minut pryč. A ty stojíš přede mnou. Ne už to není sen ani žádná myšlenka. Jsi to prostě ty. Stejná jako v mých snech a představách, ale přitom úplně jiná. Daleko živější a krásnější. Musím Ti hned dát pusu na přivítání a už zjišťuji, jaký byl Tvůj den. Když slyším Tvůj sladký hlas, jak vzrušeně vypráví, po zádech mi běhá mráz. Ten hlas prostě miluji. Vypravíme se k Tobě, aby ses mohla převléknout a vydat se semnou na další cestu. Ještě jdeme spolu nakoupit a pak sedneme do autobusu a vyrazíme na krátkou cestu. Přjedeme do města, ve kterém žiji já. Projdeme se po městě a jdeme ke mě, kde si leháš na postel a v klidu odpočíváš. Já jen doklidím trošku nepořádku, který jsem ráno zapomněl uklidit a lehám si k Tobě. Je mi krásněji než kdykoli jindy v životě. Po chvíli odočinku zazvoní telefon. Volá mi kamarád os naproti jestli jsem doma. Prý se zastaví na kus řeči. V tu chvíli se mi začíná pomalu kazit nálada. Po malinké chviličce slyším, že mi někdo hodil kamínek do okna. To jsme si smluvili, abych došel otevřít. Nečekaně zjišťuji, že se již znáte. Znám svého kamaráda moc dobře a tuším, co bude následovat. Už zase spolu ležíme na jedné posteli a mě je s Tebou krásně, jenže nejsme sami a nedokážu si Tě tolik užít. Pak přednese návrh, že se půjdete ven. Nechci Tě s ním nechat samotnou a tak jdu s Vámi. Trošku mi to překazilo plány. Ale vždyť jsem pořád s Tebou a den ještě neskončil. Pořád mám úsměv na tváři. Po chíli však zjišťuji, že náš společně strávený čas se chýlí ke konci a já se s tebou ani nemohu rozloučit tak, jak jsem si přál. Tak snad příště. Rozloučíme se aspoň malou pusinkou a já jdu pomalu na autobus. Odjíždím pryč na několik dní a celou dobu Tě neuvidím. Už teď se mi stýská. Vystoupím z autobusu a vydávám se na dlouhou cestu pěšky, po štěrkové stezce. Po necelé hodině jsem na místě. Hned se musím napít a informovat ostatní o mém příchodu. Avšak jsem nemile překvapen co se dnes stalo tady. Možná budu opustit to, co mne dodnes drželo nad vodou. Možná se mi zhroutí svět. Ani si nedovedu představit, co by se mohlo stát. Radši na to ani nechci myslet. Najednou mi zvoní telefon a na displayi vidím Tvé jméno. S okamžitým rozzářením přijímám hovor a pár minut si s Tebou povídám. Pak ale hovor skončí a já jsem zase sám, s myšlenkami na to nejhorší. Už na to nechci myslet, ale tyhle hnusné myšlenky nejdou z mé hlavy pryč. Jediné co mi zvedá náladu je myšlenka na Tebe. Ale ani to už mi nestačí. Teď mne uklidnilo až psaní téhle scenérie a další krásná myšlenka na Tebe. Jen bych Tě chtěl poprosit o jediné. Ať bude cokoli jakkoli, nenech mne dopadnout na samé dno... Děkuji Ti, ze to, že Tě můžu mít...