Království za koně

Tak už je to tady. Tomuhle momentu předcházelo pár neslavných pokusů a několik let závistivého pokukování po těch, co měli větší štěstí, ale nakonec jsem se dočkala. Dnes přišla má první oficiální hodina výuky jízdy na koni. Zamykám svého stařičkého favoritka na parkovišti u farmy se smíšenými pocity.
„Ještě to můžu otočit a mazat domů…. Ale ne, když už jsem se nahlásila, tak přece nebudu kličkovat, ještě bych vypadala jako nespolehlivý fracek.“
Tak tyhle dvě myšlenky mi v hlavě víří jedna za druhou. Zvítězí strach, nebo pocit zodpovědnosti? Nakonec to vyhrála moje láska k těm báječným, moudrým zvířatům a zarputilost umíněné kozy.

Na terase před kantýnou je na můj vkus až příliš plno. Trochu naivně jsem doufala, že se moje snažení obejde bez přítomnosti kohokoliv jiného. No ale co, kdo by byl zvědavý na jednu babu, co se bude plácat v sedle. Nejsem ani první, ani poslední. Takže nádech a…. zamířím si to přímo do středu hloučku, kde jsem podle stetsonu bezpečně identifikovala Freďáka, majitele farmy.
„Zdravím vespolek“, bodrým pozdravem dělám hrdinku, jako že je všechno v pohodě, hlavně schovat nervozitu.
„Ahoj Vlasto, vítám tě“ Freďák mi podává ruku a do toho zní několikrát „dobrý den…“
po vítacích frázích ve smyslu jaká byla cesta a jak se vede, co závody a tak Freďák ukázal rukou na takovou holčinu asi o hlavu menší a třicet kilo lehčí než já.
„Tohle je …. ( v tom fofru jsem přeslechla její jméno, musím se jí příště zeptat) a bude tě mít na starost. Budeš v dobrých rukou“
„…krále Miroslava“ vtipně poznamenal někdo v davu …. hmmm… to chci vidět…ale statečně se usmívám a po chvíli vyrážíme směrem ke stájím, kde v boxu čekala Joly, tmavá hnědka.
„Co všechno zvládnete?“ je první její otázka.
„Vůbec nic“ zapírám všechno, co jsem do té doby znala. Pro jistotu.
Když zjistila s kým má tu čest, vrazila mi do ruky dvě udělátka, kartáč a hřbílko a šup, už jsem odhliňovala a čistila. Naštěstí je kobylka klidný zlatíčko, takže pohoda. Po čištění shora přišly na řadu kopyta. Levá strana a pak pravá. Teda můžu říct, že koně mají zadní nohy těžký jak kráva. Začíná mi být pěkně horko, je to celkem dřina si koníka nachystat. Ale to mi nevadí, tohle je pro mě ta příjemnější část a taky je to dobrý, abychom si na sebe trochu zvykly. Jolyna vypadá, jako by mě tolerovala… háže po mě stejné pohledy jako moje kočky. Něco ve smyslu
„… když už seš tak otravná, tak já se nechám podrbat….“
Přišla na řadu uzda… oříšek pro mou hlavu, nachystat si všechny ty železa, řemeny a řemínečky do pozice, abych se do nich nezamotala… takže s pomocí a šup na pravý loket. Na pravý proto, že na levý si budu odkládat ohlávku (to nemám z vlastní hlavy, ale všechno probíráme nejdřív teoreticky, pak ukázka a pak já). Ohlávku dolů a snažím se jí nabídnout udidlo. Ani se nedivím, že ho nechce. Komu by se líbilo mít v hubě kus železa. Druhý pokus a Hurá! Povedlo se. Tak to bychom měli, teď ještě dopnout, co je potřeba a jdeme na sedlo. Nejdřív je potřeba hřbet pěkně vypolstrovat, aby sedlo netlačilo v kohoutku, to by šlo… potom přehodit vlastní sedlo, taky žádný peříčko (bych chtěla vidět ty kovboje co si je tahali s sebou, když jim chcípl kůň. To měli určitě místo posilovny) a všechno pěkně provlíknout a dotáhnout. Beru Joly za uzdu a vyvádím ven, na jízdárnu. Jde docela odevzdaně. Ještě neví, co ji čeká… nebo možná ví a už vzdala to dopředu.

A od teď končí všechna sranda. Žaludek se mi smrskává do velikosti švestky, při představě jak se marně pokouším dostat do sedla. No samozřejmě, je to tak, jak jsem předpokládala. Tomu říkám síla autosugesce. Slečna měla představu, že mi přidrží koně a já se ladně vyšvihnu nahoru… naivka… to se mi stává jen ve snech. Realita je diametrálně odlišná. V momentě, kdy jsem konečně narvala levou nohu do třmenu a hrábla po sedle, bo jsem už ztrácela balanc, milá kobylka rozšafně uhla. Ještě jsem se pokusila dvakrát a to už i hodila zadkem a já málem hodila zadkem opačným směrem, k zemi. Evidentně nemá chuť nosit na zádech další žok. Potupně žádám o nějaké žbrdlení. Podle bedny u ohrady je jasné, že nejsem jediná kdo se země prostě nevyskočí. „Nooo…. To už je jiné kafé…. Nožička do třmenu, hop… a už SEDÍM!
Do….. háje. Jak to, že je to tak strašně vysoko! A ten tmavý živočich, který ze země vypadal jako letargická socha se pode mnou se nekoordinovaně hýbe…. Fuuuj…. Já snad slezu…. Bože zabij mě radši hned, ať se netrápím!… A ono se to dává do pohybu……Debile, kam jsi to vlezla!“ tak asi tohle mi táhne hlavou prvních dvacet vteřin
po pár krocích
„hmmm když povolím kyčle a nechám se vést tak to najednou celkem jde…..hlavně se nedívat dolů“

První šok pomíjí, zase si uvědomuju okolí, rozmazaná skvrna před očima se mění v písek v jízdárně. Slečna pobízí Joly a začínáme krokovat. Pohled z koňského hřbetu se mi líbí, ti arabové měli v něčem pravdu.
A tak se nechám hezky houpat v sedle a krok za krokem se stávám pomaličku jistější.
Slečna mi našteluje délku třmenů a všechno pěkně vysvětluje. Je to pohodářka. A hned mi dává kapky, že musím pořádně prošlapávat paty, jinak budu vlát jak stéblo ve větru. Měla pravdu, později jsem se o tom mohla přesvědčit. Takže krokujeme a prošlapáváme, pořád probíhají korekce držení těla, uzdy, .. a ty paty, ty paty….
„No a teď se zkusíme v chodu postavit ve třmenech.“
„Cože?! Co to po mě chce? To nezvládnu“, no ale poslušně zvedám zadek.
Nejde to. Mám pocit, že se prostě neodlepím…. První pokus, nula, druhý… pár vteřin… třetí… „hele ono to asi půjde….“ Tak po značném úsilí se mi povedlo několikrát se udržet ve stoje, aniž bych hned kecla zase zpátky. A máme tu zase něco lehčího… učíme se pomocí pomůcek zastavovat a pobízet. To mi jde na jedničku. Joly se na můj povel „Hou!“ zastaví v podstatě na fleku. Chytrá holka. A „Krok!“ už nám jde taky. Moje nálada se zvedá.
Dokonce se dočkám i pochvaly, ale o tom si myslím svoje. Slečna má o mé šikovnosti zřejmě vyšší mínění než já sama, protože mě zaskočí prohlášením, že teď si zkusíme základy klusu. Tak to mě vážně dostala. Jestli mám z něčeho hrůzu, i když určitě neopodstatněnou, tak je to klus. Že nechytnu rytmus a budu se natřásat jak bedna kytu a budu chudákovi koňovi dělat jen nepříjemnosti. Ale není to nakonec tak hrozný…. Je to horší.. :D pokus o vtip. Dostávám teoretickou instruktáž o rytmu a na kterou nohu se jde nahoru a zkoušíme to v kroku… Jde to. Zrychlujeme. První kolo je děsný, vůbec se nechytám. Zas ty paty. Mám pocit, že se nemám o co opřít. Ale postupně je to o chlup lepší… Prostě chvilku se chytnu, pak vypadnu, pak se zase chytnu… „
Příště si nechám kratší třmeny a taky si musím pořídit lepší boty…“ čas tak nějak letí a půlhodina „teroru“ je skoro pryč. Asi za „odměnu“ slečna odepla Joly z lonže a ať si obejdeme jízdárnu. Jenom prý mám dát pozor na otevřenou branku, aby neutekla. V ten moment mi proletí hlavou vzpomínka, jak kůň se mnou na hřbetě odešel až do boxu. Dneska je to jinak, dneska velím já. A taky jo, Joly poslouchá naprosto skvěle. (Ještě, že jsem dobře poslouchala, co se jak dělá ;) ) … frajersky obcházíme jízdárnu, dokonce zvládáme vyhýbací manévr s dalším jezdcem, co trénoval na druhém konci. Nakonec to otočíme asi třikrát.
„Zkuste ještě kruh!“
Z kruhu je sice šišoid, ale to mi nemůže zkazit radost, že jsem první lekci zvládla bez pádu a ztráty kytičky. Tak ještě nějak sesednout, aniž bych dokopala Jolynu a sama neskončila v lehu. Povedlo se. Pochválit, protáhnout ten rosol co býval kdysi nohama a hybaj domů.
Cesta zpátky do boxu už je brnkačka, ještě odsedlat a za odměnu granulky do žlabu. Zvládli jsme to obě, teda pardon, všechny tři.
.

A víte, co budu dělat za týden?
.

Zase budu čistit, bát se a natřásat v sedle, protože ten pocit, co vás přepadne, když člověk a kůň jedno jsou, za všechny ty „útrapy“ stojí.


.