Student.

Vyšel z budovy, která pro něho byla druhým domovem. Poctivých šest let práce, která mu drtila mozek. Hodiny spánku obětované učení, hodiny malých hrůz a drobných nezdarů. Teď přišel vrchol snažení. Doktorský stav má nového člena. Na rozdíl od kolegů, kterým se omluvil, chtěl být v této chvíli sám. Od chvíle, kdy začal rozum brát, mu slova sám, samotný, samota, byla předkládána tu šetrně, jinde bezohledně. Dětství ve společnosti stejně odložených dětí, škola s dennodenní šikanou bez zastání. Prostředí vychovající generaci odpadlíků společnosti bez možné nápravy. Nesčetná nařízení vedoucí k izolaci lidiček, kteří si vytvoří vlastní zákony. Nenávist, násilí, nelidskost. Chtěl tomu všemu utéct. Proto přijal nabídku vyučit se horníkem, bylo mu šestnáct a silný byl dost. Měl rád volnost, proto ho nelákaly rušné večery a raději se šel projít. Neopustil ho pocit starat se o malé děti. I v děcáku měl radost, když drobotina u něho hledala ochranu. Kolikrát se mu naskytla příležitost potkat děti, které byli rozesmáté, veselé, spokojené. Hledal ve vzpomínkách takovou chvíli, marně. Bylo víc slz, než úsměvů. Pracoval na šachtě osm let, celou tu dobu ho držela myšlenka jít studovat. A věděl přesně co, chtěl být dětským lékařem. Na pokoji ubytovny bydlel sám, tři roky studoval odborné knihy. Nakonec se odhodlal zajet do Kladna. Vedení šachty nemělo námitky a navíc mu zaplatí kolej. Jen parťák mu naznačil, že až bude tím doktorem, že jim nikam nepláchne. Tady ho děti budou potřebovat víc než jinde. Rád to slíbil, sám už se tak rozhodl. Podal si přihlášku do Prahy, která pro něho byla pouze studijním městem. Děsilo ho to množství lidí, směsice dobra a zla skrytá za intimitu davu.
Povolil si kravatu a rozepnul knoflíček u košile, zhluboka se nadechl. Najednou nevěděl kam dřív. Vezme to po nábřeží, zajde k "Šotkovi" a dá si pivo. Loudal se a vzpomínal na "tetu" Noskovou, která mu už tehdy říkala "malý profesore". Jediná, která mu na dobrou noc dávala pusu. Musela odejít, nová ředitelka jí vyčetla, že není ve straně. Děti musí být vedeny v duchu komunismu. U "Šotka" si dal pivo a velkou vodku. Chvíli hovořil s vrchním Jiřím Libuškou. Zvláštní patron, dokázal se, z recese, třeba třikrát za den převléknout za ženskou. Spousta chlapů, kteří nevěděli o koho jde, mu říkali Libuš a snažili se laškovat. Když pak ukázal své chlupaté nohy, občas po něm létaly papírové tácky. Chodil sem málokdy, byla to jediná hospoda, kam v době studií zašel. Odmítal ony studentské tahy. Zaplatil, musí ještě navštívit krámek s knihami. Mohl jet tramvají, ale nakonec šel pěšky. Přešel na Malou stranu, úzké uličky a dlažební kostky ho zavedly do malého krámku. Věruška byla jedinou dívkou, která znala jeho minulost do detailu. Společné toulky večerní Prahou, nedělní odpoledne na lodičkách, spontánní milování v chatě jejích rodičů. Žádné vzájemné plány, žádné sliby, ta krása vztahu byla v té bezmezné svobodě, které ani jeden po celou dobu nezneužil. Asi před dvěma měsíci mu řekla, že uvažuje o vážné známosti. Ten večer se viděli naposledy. Dnes se přišel rozloučit. Přivítáním byla otázka a pak radostné objetí, které trvalo dost dlouho. Drobná dívka spíše zakrývala na jeho rameni své dojetí. Hodinka návratů ke krásným vzpomínkám, přinesla pro oba vysvobození a očistu v jejich vztahu. Seděli tu dva lidé, kteří prožili nejkrásnější formu přátelství.
Nástup na dětské oddělení Okresní nemocnice, byl pro něho osobním vítězstvím. Ne proto, že vystudoval, ale že tady byl přijat. On, dítě z děcáku a vyučený havíř, si dokázal splnit přání. Pomáhat dětem vysoušet jejich slzyčky bolesti činem, slovem a pohlazením.