kotě. a láska.

Ztrácím odvahu zapomínat. Sedím na balkóně a kouřim. V bytě je děsivé ticho. Na stroji píšu další svět. Teď ale ne. Slyším život a už nemám strach. Vracím se do bytu a pokračuju v psaní. A vím, že už nikdy nepřijdeš. Jenže tohle není příběh o tobě.
Přišlo ke mně kotě a otřelo se mi o nohu. Beru si ho na klín a drbu ho za ušima. Vím, že mě má rádo, jsem za to vděčná.
V rádiu hrají blues. Musím to zesílit. Za oknem prší, je melancholický podzim. Socialistické paneláky se mračí, dělám, že to nevidím. Už nejsem ztracená, našla jsem svojí cestu.
Včera jsem vyhodila naší poslední společnou fotku, kterou jsem měla. Byla na ní láska nás dvou, měli jsme ji v očích i v konečcích prstů. Dobře, možná, že to o tobě trochu je. Nebo spíš o nás dvou. Doufám, že s holkou, kvůli který tahle krása skončila najdeš svoje životní štěstí. Upřímně ti to přeju. Je zrzka a umí se krásně smát.
Nechci ti říkat, jak moc mi chybíš, i když je to pravda. Svojí slabost ti ale klidně ukážu. /a ve dvě ráno je to vždycky nejhorší/
Jsi ten jediný člověk, se kterým bych měla dítě. Vím, že nebudu mít. My dva to totiž nemáme v osudu. Vidím tě na verandě tvýho krásnýho baráku, s malým dítětem na klíně /má hnědý oči po tobě a jmenuje se Jack/. Máš štěstí v očích i v úsměvu. Za chvíli přijde tvoje krásná manželka, kterou miluješ. A já do toho nepatřím. Vím, že to tak je. Vidím tvojí budoucnost tak jasně, ale tu svojí vůbec. Nevím, co se mnou bude nebo kam dojdu. A nejspíš to bude všechno úplně jinak.

Píšu ti dopis. /další z těch mnoha dopisů, které nikdy neodešlu/. Vysvětluju ti, co cítím a co pro mě znamenáš. Mám pocit, že jsem ti to nikdy neřekla, ani jsem ti to nedala najevo. Možná jsi to jenom nikdy nepochopil. A já ti to teď potřebuju napsat.
Nechám si vytetovat tvoje jméno tam, kde by mělo být srdce. Středobod všeho. Aby mi tě to připomínalo. Navždycky. Nikdy na tebe totiž nechci zapomenout. Ať už mi nikdo neříká, co je láska.
Pozoruju malé děti a usmívám se na ně. Mám je ráda. Chápou nás. Pořád ještě v sobě mají tu nejčistší lásku.
Poslední naděje na nás dva odešla s tvým posledním polibkem, který jsi mi dal. Pamatuju si to. Jsou momenty v mém životě, které nikdy nechci pustit. Nerada používám slovo poslední.

Opouštění a odchody jsou prohry. Ale někdy to jinak nejde.
Začínám se zajímat o Boha. Nemyslím si, že mi to může pomoct, nebo že by mě mohl zachránit. Ale věřím, že vidí všechno. Bůh podle mě nemá tělo ani svatozář. Samozřejmě, že ho nevidíme. Je to něco, co nikdy nepoznáme. Andělé to samé. Chtěla bych jednou být Andělem. Tím tvým.

Kotě mi seskočilo z klína, stočilo se na polštáři a zavřelo oči. Zajímalo by mě, o čem sní. A jestli si na tebe ještě pamatuje. Jestli mu třeba taky chybíš. Je mi ho líto.

Přestala jsem užívat všechny látky, které zkreslují svět. Nemyslím si, že mi tě to vrátí /jenže o to mi ani nejde/. Věřím ale, že by ti to na tváři vytvořilo úsměv. Ten úsměv, pro který se zastavuje svět. Úsměv, který znamená svět pro mě.
Vždycky, když slyším blues, vzpomenu si na tebe. Je to krásná smutná nostalgie. Už nikdy ne zoufalá.
Díky tobě a pro tebe jsem taková, jaká jsem. Hodně ti toho dlužím. A možná, že už ne.

/there will be a day
in the future
when I´ll look to the sun
and smile
as you use to do it/

Už nemám kruhy pod očima. Naučila jsem se usínat bez tebe.