Opilost

Opít se, honilo se mi hlavou. Přestat pro jednou bojovat. Dostat se z té nálady, dostat se z jakékoliv nálady, prostě se opít a nic nevědět. Pomáhá to, vždycky to pomůže. Člověk je plnej protikladů. Stojí v bouři otočen čelem proti větru a křičí, že to nenávidí, křičí, že nechce stát proti tomu přívalu a přece. Kdyby mu někdo nabídl, že může odejít, neudělá to. Potřebuju se opít. Musim se toho zbavit. Udělal sem zas takovou pitomost, vždycky se to vrátí, když už si myslim, že sem z toho venku, vrátí se to. K čertu s tím. Jeden by neměl pít sám, tak sem si jako partnera koupil láhev vodky. Piju a snažim se na ni zapomenout. Vidim její obličej před sebou, tak blízko, tak blízko, že nevidim už nic jiného. Naliju si ještě jednoho panáka. Sedím na terase ve starém proutěném křesle u malého stolku. Výjev jak z knihy, neskutečně patetický. Láhve už je jen půlka, cítím jak mě v žaludku hřeje alkohol, proudí mi žilama a tepe ve spáncích, skoro jako by se okolní svět zpomalil, zastavil a žil jsem v něm už jen já. Ale žiju skutečně? Opravdu? Možná ne, možná jenom piju. Stimuluju si život všema možnejma prostředkama, který můžu sehnat a přitom už jsem umřel. Už nejsem. Neexistuju. Rozplývám se na milion barevných světýlek jako raketa ohňostroje a vyhasínám, krásný ve svém okamžiku zapomenutý brzy. Vím, že jsem byl lhář, omlouvám se ti ty zářivý obličeji, vím, byl jsem hlupák, čekala jsi, že budu jinej, že nebudu žárlit, protože vim co chci od života. Ale ja se na tebe nemůžu podívat a nemůžu se na tebe nedívat. Pláču. Zvláštní netečou mi slzy.
Už jsem skoro na dně tý flašky a začíná mě přepadat spánek. Myslím na tebe. Proč tě vlastně tak miluju? Nejsi výrazně krásná, jsi vlastně skoro obyčejná, nejsi ničím zvláštním vyjímečná. Chci si nalit další sklenku, ale už dlouho jsem nepil a nejsem zvyklej, povalím flašku na zem a ona se rozbije. Už je mi to jedno. Všechno je mi vlastně jedno. Teď. Teď to přichází, ten okamžik kdy bych to mohl hodit za hlavu. Mohl bych bejt znova šťastnej i bez tebe? Šlo by to? Vstávám z křesla, daří se mi to až na třetí pokus, jestli jsem teda schopnej to správně spočítat. Točí se mi hlava. Musim se opřít o stolek, ten se převáhne a já padám. Dopadám dlaněma na střepy z té flašky. Krvácí mi ruce. Nevadí mi to, snažím se vstát, o střepy si rozdrásám i kolena a vstát se mi stejně nedaří. Strašně se mi točí hlava a je mi na blití. Trhaně se posouvám po čtyřech ke dveřím z terasy. Mám dojem, že jsem strašně unavenej, možná je to pravda, možná jen mě začíná tlumit ta vodka. Beru za kliku, připadá mi trochu rozmazaná, kliku jsem minul, ztratil jsem rovnováhu a spadl jsem na tvář. Už je mi to všechno jedno. Na druhej pokus se mi podařilo otevřít dveře a vpadnout dovnitř. Na postel to šlo poměrně snadno. Nepřikrývám se, není mi zima. Pomalu zavírám oči a v mysli se mi už nepromítá tvůj obličej z toho dne. Ten výraz plný pohrdání. Vidím ten den kdy jsme se potkali v tramvaji, kdy jsi mě na první pohled upoutala, vidím tvůj smích ne nenávist.
Usínám klidný. Říkal jsem to. Pití vždycky pomůže.