Jednou nebudeš už více chtít

Ležím si s rukama za hlavou. Nohy natažené. Labužnicky si vychutnávám tenhle moment. Jak impresivní. Musím si jej zapamatovat. Znamená pro mě příliš.

Byly mi dva, když jsem si chtěl jít hrát s klukama na ulici. Ale byl jsem moc malý.
Slyšel jsem jen: Až budeš starší...
Bylo mi pět, když jsem natěšeně balil pastelky do pouzdra a chtěl jít do školy. Ale
řekli mi jen: Počkej si napřes rok, až budeš starší...
Byl jsem v páté třídě a obdival jsem prsa osmaček. Holky ze třídy
říkaly: Jsi na ně mladý... Budeš si muset počkat, až budeš starší...
Bylo mi čtrnáct. Snažil jsem se najít si brigádu, abych měl aspoň nějaké úspory. Vzdal jsem to.
Řekl jsem si: Příští rok to bude lepší. Až budu mít občanku a budu starší...
Bylo mi patnáct. Měl jsem občanku. Sháněl jsem brigádu, ale měli dané podmínky...
řekli, že mám počkat, až budu starší.
Bylo mi něco přes šestnáct a šel jsem s kámoši do hospody.
servírka chtěla vidět občanské průkazy. Pak řekla, že máme přijít až budeme mít osmnáct...

A teď tu ležím. Odtikávají mi poslední minuty mého sedmnáctého roku života. Labužnicky si vychutnávám tenhle moment. Jak impresivní. Musím si jej zapamatovat. Znamená pro mě příliš.
Přespříliš!
Už se nebudu muset omezovat. Vše se mi v mé hlavě odehrává znovu a já vidím, že teď už to bude jednoduché. Teď už budu plnoletý. Ponesu za sebe vlastní zodpovědnost.
Poslední minuta.
Vteřina.
A odteď už náleží můj život jenom mě.

Probudil jsem se. Ani nevím jak se to v tom příjemném přemýšlení stalo. Sebíhám dolů ... na stole můj oblíbený dortík se svíčkou uprostřed. Občas je máma nedocenitelná. Usmívá se a tiskne s frázovými slovy mou pravici. Táta už je tu taky. Ten záludný pohled jeho tváře znám. Levá za zády, pravou před sebou. Přeje mi. Lehkým pohybem odkrývá to, co tak tajemně skrýval. Podává mi klíčky od auta!
Mého vlastního auta.
Auta.
Povídá: "Ale řídit můžeš, AŽ uděláš autoškolu."

Tohle snad už fakt nikdy neskončí!!! Jako bych žádal příliš...