Umřeme v Mexiku! - 2

Ráno s úsměvem vstal, oblékl se a sešel do jídelny, kde rozdával úsměvy. Objednal si kávu, na kterou chvíli čekal a po napití zalitoval, že si nechal přinést kávu v takovém podivném hotelu. Nechal si vrchním přinést noviny a zalistoval. Nic zajímavého... Vražda, vražda, politika, sport, kultura. Jack noviny znechuceně odložil, zapálil si cigaretu, nasadil na hlavu klobouk a odešel z jídelny ven. Blízko hotelu byl park a tak se rozhodl, že do něj zajde a chvíli posedí. Trávník byl pokálený psi, kolem laviček ležely odpadky... Jacka to všechno velmi otrávilo a tak se vrátil do hotelu, kde zaplatil za ubytování, sbalil si své věci do báglu a šel stopovat na dálnici směrem na San Francisko.

Vzal ho chlápek v náklaďáku. „Vemu tě do Lincolnu, pak jedu na sever do Dakoty,“ povídal chlápek (Frank). Jack mu děkoval a celou cestu mluvil jen Frank, protože se asi hodně nudil, prý jel z Tulsy. Vezl nějaké exotické květiny.
„Mam dvě děti, kluka, tomu je šest a holčičku... Ne, klukovi je sedm, jmenuje se Bob. Holka je ještě malá, má asi tři roky. Bobovi vždycky říkam : ,Bobíku, víš co ti táta přivez?´, a on neví, on normálně nikdy neví, i když mu vždycky přivezu sušenky!“Jack se v duchu smál, i když příběh byl trapný, smál se, protože měl radost ze stopu a ze života taky.
„No, hele, řidiči náklaďáku jsou hrozný cestovatelé. No dyť já jsem poznal snad celý Státy, kdo se tim může chlubit? Já jsem pořád na cestě. On the road,“ říkal a poslední tři slova zašeptal. Jack si promnul oči a protože jeli už dlouho, zeptal se, zda Frankovi nebude vadit, když si trochu zdřímne.
Jack se probouzel a zamžoural. Stáli u benzínky. „Tak, kámo, Omaha. Tady se rozloučíme.“
„Cože, vždyť jste...“
„Hele, máš smůlu. Vypadni!“ Křikl Frank na překvapeného Jacka.
„Jistě,“ zašeptal a vykradl se z vozu. Kroutil hlavou a nechápavě se za řidičem několikrát otočil, zatímco rozespale kráčel k blízkému bistru. Sedl za stůl k oknu a objednal si jablkový závin se zmrzlinou, doufal, že jídlo bude stejně poctivé a chutné, jako za starých dobrých časů. Naštěstí mu chutnalo, a tak si ještě objednal kávu, kterou za chvíli vypil a už zase zamířil k silnici na stop. Po svých šel na západ a kdykoliv, když uslyšel přijíždějící auto, zdvihl palec. Nikdo mu nezastavil a navíc začalo pršet. Zaklel. Odběhl ke staré autobusové zastávce, která již nebyla využívaná, ale střechu stále měla. Uslyšel auto, jak projíždí vodou směrem k němu. Spatřil dvě světla. Vyběhl na silnici a mával rukama. Auto zastavilo u krajnice, otevřely se dveře u spolujezdce a Jack rychle naskočil dovnitř. Řídila asi třicetiletá žena.
„Čau, kam jedeš?“ zeptala se. Jack odvětil, že do San Franciska, za přítelem.
„Jedu tam taky, vemu tě až tam.“ Jack zavýskal nadšením. Takové štěstí! Řidička se jmenovala Amy, jela do Friska za rodinou. Povídali si, při dešti, Jack se díval do nebes, na mraky, uvědomoval si pochmurnost světa, bylo mu líto ztraceného času, který mraky reprezentovaly a už měl na krajíčku, aby se nerozbrečel.

Nikdo nic neříkal a Amy ticho přerušila zapnutím rádia. „Co máš rád?“
„Jazz.“
„Jazz, jazz... Sakra. Prosim tě, nalaď to, musim řídit.“ Jack se ohnul k rádiu a po chvilce štelování se autem nesly cvrdlikavé tóny saxíku božského Charlieho. Jack klepal na palubní desku do rytmu, jako na bubny a Amy melodicky broukala. Když píseň skončila, oba se začali hystericky smát. Vůbec se neznali, ale užívali si cestu, rozuměli si.
„Jacku, vystřídáme se, okay?“
„Jasně.“ Amy zastavila u nejbližší pumpy, natankovala a Jack sedl za volant. Amy zalezla na zadní sedadlo stočila se do klubíčka a usnula pod dekou a hvězdami, které Jackovi svítily na cestu, společně se světly auta. Silnice před ním vedla stále rovně, dlouhou úsečkou, jež dělila krajinu. Ohlédl se na Amy. Ležela na sedadle, rozkošná, červené lesknoucí se jablíčko ležící v kupce sena. Jack vzdychnul. Jednou rukou držel volant a druhou si promnul oči. Čekala ho dlouhá, nudná jízda pod blyštivým měsícem.

Ráno, když se Amy probudila, auto stálo u benzínky a Jack nikde nebyl. Amy vstala, protáhla se a zamířila do budovy benzínky, ve které bylo zároveň bistro. Zrovna vycházel její pasažér a nesl plnou náruč jídla a pití, v podpaždí měl i noviny a v puse rohlík. Něco zahuhňal na pozdrav a Amy se zívnutím řekla sladké : „Ahoj.“ Do auta donesli zásoby potravin a všeho možného a šli zpět do bistra na šálek kávy a dobrou snídani. Pojedli, dobře popovídali a zamířili k autu.