OTTO

*1*

Bylo sobotní dopoledne a do vylidněných ulic bezejmenného města se opíralo slunce, co ještě zdaleka nevyložilo všechny karty léta. Hrobové ticho v parku občas přerušil zoufalý výkřik křovinořezu, který byl nucen pracovat s prázdnou nádrží, jinak řečeno za podmínek zcela nevyhovujících.
„Krám jeden pitomej, zasranej, kdo ten šunt vlastně …, no jasně že rákosky, sem si moh myslet, takovou plečku debilní nevyrobí totiž nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku,“ láteřil s pěnou u úst pihovatý chlapík s rezavým bíbrem a co chvíli nakopl nešťastný stroj do neposlušných míst.
„Co tady vyšiluješ mladej,“ okřikl svého kolegu chlapík s cejchou, vsadil bych boty, že tam zase nebudeš mít šťávu.

Neutuchající lomoz, doprovázející spokojeně se tvářícího chlapíka s rezavým bíbrem, vyvolal rodinou hádku holubů hnízdících v nedaleké zvonici. Ona měla plný zobák výčitek typu s jakým že neschopným volem se to letos dala jako dohromady, hnízdo ve zvonici, kdo to kdy viděl; on zase, že mladý řvou hlady a že jedině on se stará a lítá pořád jak blázen. No, slovo krkavčí matka tam padlo hned dvakrát nebo třikrát. Když už to zavánělo domácím násilím, tak se raději sebral a beze slova opustil zvonici, dvakrát obkroužil údržbáře parku s křovinořezem, minul dvě dívky na jízdních kolech a u kašny na náměstí to zalomil k činžákům, odkud prý pocházela jeho rodina z matčiny strany.

„Šéfe, mrkejte na ty roštěnky!“ snažil se překřičet řev motoru pihovatý chlapík s bíbrem a směrem k přibližujícím se dvěma siluetám kynul křovinořezem v plných obrátkách.
„Nešermuj tady tou mašinou, vole, nebo někomu uřízneš hnátu a budem zase volat sanitu,“ neopětoval zrzkovo nadšení chlapík s cejchou a se svraštělým čelem sledoval, jak voda z hadice mizí v krtinci jak v jámě lvové.
„Ahoj Verčo,“ zazubil se pihovatý chlapík na jednu z dívek a obnažil paradentózou nemilosrdně zkoušené dásně.
„Nazdar Borisi, koukáme, že sis nechal narůst mužný plnovous,“ zachichotala se Veronika a dloubla loktem do kamarádky.
„Roste to jak blázen, sem se od rána normálně už třikrát holil jako,“ odpověděl pohotově pihovatý chlapík s rezavým bíbrem a zabodl oči do projíždějících výstřihů, kvapně zrentgenoval holé pupíky a nakonec zahnízdil pohledem v dívčích klínech uvězněných v povážlivě krátkých šortkách.
„Tak to by ses měl oholit počtvrtý, máš to tam jak žába na prdeli,“ ušklíbla se Veronika a ukázala zrzavému voyerovi záda.
„Nány blbý,“ zasyčel polohlasem Boris a nasával poslední molekuly jemného parfému dokud se mu obě cyklistky neztratily z dohledu.
„Kundičky to sou luxusní, ale taky pěkně přidrzlý na můj vkus,“ usoudil zkušeně zrzek a otočil se k chlapíkovi s cejchou, „všim ste si šéfe, jak měly ty svoje prdelky zaříznutý do sedátek?“
„Všim sem si, že by sis měl najít nějakou ženskou, nebo z toho zmagoříš,“ odpověděl trochu pobaveně chlapík s cejchou. Chvíli se věnoval svému plevelu na chodníku a pak se zarazil:
„Boris? Co ty seš za Borise, prosím tě?“
„Holky mi tak řikaj, šéfe,“ pohodil pihovatý chlapík hrdě hlavou, „podle toho slavnýho tenisty, jestli teda jako víte vo co go, šéfe.“
„Jestli myslíš toho, co vyhrál třikrát Wimbledon, dvakrát Australian Open a v devětaosmdesátým US Open, tak to bych možná tušil,“ konstatoval suše chlapík s cejchou.
„Přihořívá, šéfe,“ zatvářil se tajuplně pihovatý chlapík s rezavým bíbrem a podle toho, jak šermoval mašinou v plných obrátkách se zdálo, že zahlédl siluety přibližujících se roštěnek na kolečkových bruslích.


*2*

To je klid, když jsou lufťáci v hajzlu, pomyslela si domestikovaná forma holuba skalního a přistála na zábradlí balkónu činžovního domu. Jedno z mála slušných míst, kde dneska seženeš něco k žrádlu, postěžoval si a snesl se na kachlíkovou podlahu posetou chlebovými drobky. Dveře od balkónu vrzly v pantech a dole mezi drobky zůstalo jedno holubí pírko.
Dříve, než si důkaz zmařené holubí hostiny stačil nasednout na některý ze vzdušných proudů, vydat se na vlastní životní dráhu, přišlápla ho bačkora pána s kolenem na hlavě.

To je klid, když jsou lufťáci v hajzlu, pomyslela si domestikovaná forma pána tvorstva a vůdce smečky v jedné osobě a zasněně si prohlížela poloprázdnou ulici pod sebou, rozpálenou poledním sluncem. Pohodlně se uvelebila v plastové zahradní židli, zapálila si cigaretu, nasadila brýle a rozložila bulvární plátek.
„Zas bude vedro jak v prdeli,“ zabručel pán s kolenem na hlavě a odevzdal se do rukou lenošení a sladkého nicnedělání. Dveře od balkónu vrzly v pantech, tentokrát o něco něžněji a o oktávu výš, a objevila se v nich hlava ženy se zástěrou u pasu.
„Seber prádlo a pojď jíst, ať to zase nemáš studený, po druhý už ti to ohřejvat nebudu,“ zazněla slova tyrana, který se tváří, že je snad jediný, co něco dělá a vy se jen válíte. Žena bohužel nebyla daleko od pravdy a hledat vhodné argumenty by v tuto chvíli znamenalo, vydat se na dlouhou, trnitou pouť s nejasnou dobou návratu. Hluboký nádech a počítáme pomalu do desíti, když nám desítka nestačí nebojíme se dvacítky.
„Do prdele! Člověka tady už ani ty noviny nenechaj v klidu přečíst,“ zbrunátněl pod tíhou křivd a pohledem přejel šňůru na prádlo. V místech, kde visely úzké poloprůhledné proužky látky, se mu oči zastavily a ústa pootevřela údivem.

„Už tam zase byl,“ pohodil muž rukou směrem k balkónovým dveřím a zabouchl je za sebou. „Už to máš jak psí čumák, proč nejdeš hned, když tě volám, to nepochopím, netancuj tady s tím košem a odnes ho do prádelny, prádlo mi dej do ložnice na žehlení, seš bílej od zdi zase, jednou nám odneseš půl cimry,“ odpověděla mu žena.
„Že sou ty ptáci drzí jak vopice, povídám,“ trval si na svém muž s kolenem na hlavě.
„Protože ptáci jsou ptáci a ty jsi čuně, po každým jídle tam necháš podestýlku, že by nakrmil ptačí regiment. Nebude trvat dlouho a sousedka si začne stěžovat, že ji naši holubi serou na parapet, jako kdyby těch stížností už nebylo dost,“ zatvářila se ustaraně a strčila talíř s polévkou do mikrovlnky.
„Sousedka je kráva,“ pokrčil rameny muž, „Veronika s náma jako jíst nehodlá?“
„Ne, Verča jela s kamarádkou k rybníku, budou tam mít piknik, říkala,“ odvětila žena a postavila před muže talíř horké polévky.
„S kamarádkou? No jen aby. A proč se nenají doma, kdoví, čím se v tý Praze živí,“ pronesl pochybovačně muž hlasem člověka, který hovoří, přestože má něco vařícího, například polévku, v ústech.

„Do čeho se to ta naše holka oblíká?“ přerušil ticho v kuchyni muž, „dyť tomu, co sem prve sebral z balkónu, už se ani prádlo říkat nedá.“
„Je mladá a hubená, tak nosí to, co mladý a hubený, u cizí se ti to líbí, u vlastní dcery ti to vadí, trumbero. Nemysli si, já tě mám přečtenýho od sklepa až na půdu, ty kozle starej,“ zasmála se žena se zástěrou u pasu a pohladila muže s kolenem na hlavě po koleni na noze.
„Vždyť já vím, že mě máš přečtenýho, stejně jako já tebe za ty roky,“ usmál se na ni muž, „teď, když jsem umyl nádobí, tak si konečně přečtu ty… “
„Připrav, prosím tě, auto, volala Čermáková, že mají levný nakládačky, tak ať tam ještě něco mají,“ přerušila ho žena se zástěrou u pasu.

Pod okny domu prolítla houkající sanitka a pokračovala směrem k parku pod starou zvonicí.


*3*

Veronika vytáhla z batohu kostkovanou deku a rozprostřela ji do trávy na skále. Skála nad rybníkem bylo místo, kde se člověk mohl opalovat bez plavek aniž by ho přitom očumovali. Když bylo pěkný počasí, jezdila sem se svojí kamarádkou Petrou, smotly brčko a drbaly většinou chlapy, kamarádky, chlapy od kamarádek a kamarádky od chlapů, který u nich měli nějakou šanci. Šanci měl libovolný chlap, co vypadal aspoň jako Brad Pitt nebo Hugh Jackman a nebyla to úplná socka bez oběživa.

„Ty to ubal a já ti zatím namažu záda,“ zašvitořila Petra a vyklouzla ze šortek.
„No co tak koukáš, si ještě nikdy neviděla pořádný kus ženský?“ zasmála se Petra, když si všimla, jak si ji Veronika s neskrývaným zájmem prohlíží.
„No, naposled dneska ráno v zrcadle,“ ušklíbla se Veronika, „jenom sem nevěděla, že nenosíš kalhotky, ty vado.“
„Nebudu přece nosit dříví do lesa,“ zatvářila se uličnicky Petra a pověsila tílko, poslední část své skromné garderoby, na větev dubu. Veronika si rozvázala šňůrku za krkem, drobná špičatá ňadra stydlivě schovala za rozpuštěné vlasy a rychle si lehla břichem na deku.

Veronika sebou prudce trhla, otevřela jedno oko a uviděla kamarádku se stéblem trávy v ruce.
„Vstáváme lenochu, nejsme v noclehárně, ale u rybníka,“ zvolala vesele Petra a znovu polechtala Veroniku na chodidle.
„Měla si se vidět, co si dělala ze spaní,“ zajíkala se Petra smíchy a nepřestávala Veroniku mučit objevováním nových, ještě lechtivějších, míst na těle. Veronika si to nenechala dlouho líbit a vyrazila do protiútoku. Po deseti minách nelítostného boje, se začala u obou zápasnic projevovat únava a hrubou sílu vystřídaly štípance, přecházející do jemných kousanců.
„Jauuuu, asi sem dostala křeč do lýtka, ty vole!“ zavřeštěla Petra a skřivila obličejík bolestí.
Sotva Veronika překvapeně uvolnila svůj stisk, Petra se ji vyškubla ze sevření, sedla si ji na prsa a se škodolibým chichotem kamarádku položila na lopatky.
„Potvoro,“ zafuněla Veronika a nehnutě sledovala Petřiny prsy, houpající se jí u hlavy jako dva malé medicimbaly.
„Máš nechutně velký bradavky,“ špitla Veronika a ze všech sil se snažila osvobodit ze zajetí.
„Máš rudej ksicht jak rajče,“ odpověděla se smíchem Petra a hřbetem ruky setřela nazlobené kamarádce pot z čela a spánků.
„Seš hrozně upocená,“ zafňukala, už jen na oko, Veronika.
„Se zase ozvala ta pravá,“ usmála se Petra a opatrně kousla kamarádku do lalůčku.
Veronika přivřela oči a zcela se odevzdala novým a novým útokům jazyka a prstů, které ji pomalu, ale jistě, uváděly do stavu beztíže.


*4*

Na kostele odbila třetí a každý slušný člověk už dávno spal. Otto si promnul oči, zívl, narovnal se v zádech a po krátké úvaze obětoval zbývající energii pátrání po hrnku na kafe. Každý, kdo má v bytě takový nepořádek jako Otto, mi dá jistě za pravdu, že takové hledání, i za denního světla, podobá se boji s větrnými mlýny. Nechtějme ani domyslet, čemu se podobá v tuhle pozdní hodinu. Když už Otto začal myslet na nejhorší, objevil hrnek na dně zásuvky stolu; ve společnosti špinavých fuseklí, zubní protézy, několika nedopalků a poloprázdné láhve rumu.
„Hrnek by byl, rum taky, na kafe peču,“ vyhodnotil všechny možnosti Otto a vyklepl plesnivý lógr na jednu z hromad vajglů, pod kterou byl pravděpodobně i popelník. Jistota to nebyla, na druhou stranu, v čem si můžete být, v dnešní uspěchané době, stoprocentně jisti. Postavil hrnek na stůl, dolil rum, zapálil si cigaretu a vytáhl papír z psacího stroje.

„… které ji pomalu, ale jistě, uváděly do stavu beztíže,“ dočítal polohlasem poslední větu na konci stránky a rozrušeně přecházel místností sem a tam.
„Viktor mě zabije, chce to mít zítra na stole, jak tam bude erotika tak končím, odstupuje od smlouvy, jasně to říkal, já sem debil, on mě zabije,“ bědoval nešťastný Otto a kroužil po místnosti tak dlouho, dokud nedopil celou láhev. Potom klesl na postel a okamžitě usnul. Z ruky mu vypadla hořící cigareta.


*5*

Činžovní dům bezejmenného města se ospale probouzel do nového dne. Dveře jednoho z balkónů vrzly v pantech a objevila se v nich hlava muže s kolenem na hlavě. Pohodlně se uvelebil v plastové zahradní židli, zapálil si cigaretu, nasadil brýle a nahlas přečetl titulek na první stránce bulvárního plátku: „Tragický konec kontroverzního spisovatele – Otto Nýdrle nalezl smrt v plamenech svého bytu.“