ON a ONA

ON

On to nechtěl. Kdokoli jiný možná, ale on ne. Nemělo se to stát. Co bude dělat? Stane se něco, když neudělá nic? Nejspíš ne.
Přišel domů, lehnul si do postele vedle své manželky a začal si pilovat nehty. Trochu zvláštní zvyk dospělého muže. Věděl o tom, ale byla to jediná věc, která ho dokázala alespoň trochu uklidnit. Hned tušila, že se něco děje, ale byla tak unavená, že neměla ani trochu náladu pátrat po tom, co se stalo. Dělala, že nevidí drolící se jemný prášek dopadající na oblohu peřiny a četla dál knihu. Vlastně nečetla, zírala na potištěný papír a ani nepřemýšlela, zkrátka jen odevzdaně zírala a užívala si tu chvíli prázdnoty, která ji vysvobozovala z imperativů. Jemu nepřipadalo podezřelé, že už rok kouká do jedné a též knihy a že jednou je uprostřed a jindy na začátku. Možná si myslel, že tu knihu tak zbožňuje a proto ji čte pořád dokola. Dnes byl ale nečekaně pozorný.

„Ty čteš kuchařku?“ zeptal se.
Podívala se na něj zcela nechápavým pohledem. „Já?“
„No držíš v ruce kuchařku a čteš ji“ pokračoval trochu podrážděně.
Podívala se na obálku knihy a bezelstně odvětila: „Aha“
„Učíš se vařit???“, zeptal se skoro vyděšeně, jelikož za dobu jejich manželství mu uvařila nanejvýš špagety a připečené zapečené těstoviny.
Věnovala mu jen trochu uražený pohled, kterým jako by se ho tázala, zda není idiot. Chvíli mlčela, pak energicky zaklapla knihu Mňaminky jak od maminky a ztráceje (jakej tvar??) trpělivost a znechucena tím, že se MUSÍ zeptat, se tedy optala: „Děje se něco?“

Měla štěstí. Dnes ho tato otázka spíše vyděsila. Jindy by trpělivě čekal, než se zeptá a potom by dlouho vyprávěl o svých útrapách tak zaujatě, že by si ani nevšimnul spící ženy po svém boku. Dnes je ale vše jinak. Nevědomky si téměř vyprosil její otázku, na kterou však vůbec nechce odpovídat.

„Nic, jen mě zajímalo, co čteš.“
Podívala se na něj jako na ještě většího idiota. „Seš v pořádku?“
„Musim bejt v nepořádku, aby mě zajímalo, co dělá moje žena před spaním?“
„Tohle nemá cenu, snad se z toho vyspíš.“

Byl rád, že se tato pitomá nic neříkající komunikace nepřehoupla k dotěrnému vyptávání. Dnes se nechtěl svěřovat, dokonce nechtěl ležet vedle ní. Ne proto, že by k ní měl odpor. Spíš necítil vůbec nic a ta kuchařka jako by prohlubovala lhostejnost mezi nimi. Ještě než usnul, podíval se na ni – již spící – a napadlo ho, že by si měla umýt vlasy.

ONA

Ačkoli nechtěla, uvědomovala si od toho večera, že zírá do kuchařky, a tato skutečnost ji obírala o pocit osvobození. O její pozornost teď žadonila svíčková na smetaně. Zaklapla knihu a pustila si televizi. Dávali další ze stupidních rodinných filmů a ona ho se zájmem sledovala. Děj jí byl zcela ukradený, sledovala roztomilé děti a nepřítomně se usmívala. Zmocnil se jí takový ten zvláštní pocit u srdce, ten, jež se zmocňuje většiny lidí, když vidí něco roztomilého. Říká se mu dojetí. Dojetí, které vám na chvíli propůjčí pocit naprostého štěstí a smutku zároveň. Dojetí, které vás donutí vyslovit: „Ach“ a rty vám zdeformuje do známého úsměvu. Do úsměvu, který má všem říct: „Teď jsem si uvědomil, že svět není tak špatný, že jsou tu i krásné věci, ano, tak krásné!
Vzpomněla si na něho. Za chvíli by snad mohl přijít z práce. Už dlouho se nemilovali. Vlastně neměli potřebu se milovat. Ona teď ale má potřebu a dokonce i pocit, že po něm touží. Rázně vypne televizi, vyhoupne se z postele a otevře skříň s oblečením. Chtělo by to něco pěkného, sexy…
Už ho slyší šramotit v předsíni, rychle skočí do postele a zachumlá se pod peřinu, s jiskřičkami v očích a výrazem nezbedné holky. Nikdo by jí v tu chvíli nehádal dvacet sedm let. Spatřila kliku sklánět hlavu a jejím tělem projela vlna vzrušení. Vstoupil. Toužila, aby šel beze slova k ní a začal ji líbat…

„Ahoj“
„Ahoj“ odvětila mu s nepřeslechnutelným očekáváním v hlase.
„Máme něco k jídlu?“
„Je tam zbytek špaget…nechtěl bys…ještě předkrm?“ Její projev nebyl zrovna svůdný, spíš rozpačitý jako u nesmělých šestnáctiletých dívek, ale když odkryla peřinu, olízla si rty a zadívala se mu do očí, přestal nad tím přemýšlet. Stál strnule, hleděl na ní a zmocnil se ho stejný pocit jako před chvilkou jí, když zírala na přeslazené dětičky v televizi.

„Nepůjdeš ke mně?“

Jen zmateně přikývl, pomalu se blížil k posteli a nesměle si sednul na její okraj. Pohladila ho po vlasech. Podíval se na její odhalené nohy. Sundala mu sako a on neudělal nic. Pomalu mu rozepínala košil. Podíval se na její prsa. Polknul. Pohladil ji po vlasech – všimnul si, že jsou čerstvě umyté – ruka mu sjela níž a poté ještě níž.
Vzdychala a byla tak nedočkavá, že se mu vytrhla a zběsile mu rozepínala kalhoty. Její ústa neodolala tomu pokušení. Oba byli tak divocí, že jejich počínání působilo jako souboj dvou lvů, ale zároveň skrývalo něco něžného.
Klečel nad ní a vášnivě ji líbal. Nevydržela to a strhla ho na sebe. Po dlouhé době se vášnivě milovali.

„Chtěla bych dítě“ pošeptala mu rozněžněle do ucha.
Nic neříkal a tvářil se vyděšeně.
„Já myslela, že bys třeba taky chtěl, dokonce se mi minulé léto zdálo, že se mi to snažíš naznačit.“ Upínala na něj své krásné hnědé oči a nemohla zastřít naléhavost v hlase.

Vstal, poté se posadil na postel.
„Víš jak je tenhle svět nebezpečný?“ zeptal se téměř vyčítavě.
„Ano, ale byli bychom dobrými rodiči…já…vím že poslední dobou to mezi náma nebylo…nerozuměli jsme si tolik a…zkrátka…jenomže…dneska jako by se to změnilo…“ Nevěděla, jak vystihnout své pocity a připadalo jí, že blábolí. Pohladil ji, raději vůbec nemluvil. Měl pocit, že se mu všechna slova rozutekla. Pohladil ji po tváři.
„Nemůžu zkazit někomu život. Nemůžu po nikom chtít, aby tady žil“
„Kde tady?“ zeptala se naštvaně, protože si to vztáhla na jejich domácnost.
„V tomhle zkurvenym světě!“
„Cože?“ byla zaskočena, takové výrazy on nikdy nepoužíval. Tedy alespoň ne před ní.
„Svět přece není tak zlej“ snažila se smířlivě namítnout.
„Není???“ Neuvěřitelně rychle vstal z postele, prásknul dveřmi a pak ještě jedněmi. Šel ven. Bylo mu jedno, že je mínus deset a že je úplně nahý. Vlastně si přál umrznout. Stala by se z něj ledová socha, našla by ji nějaká žena, rozsekala by ji na kusy a každý kousek ledu by křičel: „Ano, tak je to správně!“

Mohla být naštvaná, ale byla smutná a přepadla ji lítost, chtěla ho obejmout a utěšit, zkrátka něco udělat, pohřbít právě zrozenou beznaděj. Oblékla se a vyšla ven. Viděla, jak stojí obnažen jak David a pláče.

ON

Ráno se probudil s příšernou bolestí v krku. Vždyť byl včera venku nahý skoro hodinu. Byla na něj hodná, snažila se ho zahřát a už ani nemluvila o dětech, protože se bála, že by zas utekl do mrazu. Plakal jí v náručí jak malý kluk a ona to nechápala. Ani nemohla.
Rozhodl se, že dnes do práce nepůjde. Má asi chřipku a raději se z toho vyleží. Šéf mu to uvěřil, ale sebe neoklamal. Bál se jít do práce. Hodiny se jen tak převaloval v posteli, protože nemohl znovu usnout. Nakonec sáhnul po knize ležící na jejím nočním stolku. Pocítil smutek. Ano, nad tím, že vůbec nezná svou ženu. Pomalu začal prolistovávat kuchařku, ale přemýšlel při tom o ní. Proč to dělá? Proč předstírá, že čte? Chce mu uniknout někam pryč, kamkoli, třeba i k sekané?
Z přemýšlení ho vyrušil krásný barevný obrázek. Bavorské kuře s houbami. A ta obloha! Nádhera. Teď už chápe, proč utekla zrovna ke kuchařce. Barevné obrázky chutných pokrmů uklidňovaly i jeho. Něco uvaří! A bude to právě bavorské kuře s houbami.
„Tákže, to máme 4 kuřecí prsíčka, 200 g čerstvých hub…kde mám teďka vzít čerstvý houby? No nevadí, něco je možná ještě v mražáku, 50 g slaniny. No dobrá, zajdeme na nákup. Dvě cibule, tuk dle potřeby…dle potřeby? No dobrá, vzhledem ke své postavě je potřeba malá. Špejle. Taky koupit.“ Zatímco si povídal sám se sebou a tak trochu i s kuchařkou, pomalu zapomínal na svoje trápení.
Oblékl se a s celkem dobrou náladou odešel do obchodu. Vzal pár drobností, a poté se zařadil do fronty na salámy, aby koupil tolik potřebnou slaninu. Řada nakupujících masožravců byla dlouhá, čekání mu dávalo možnost pozorovat lidi kolem. U boxu s mraženým zbožím si zrovna mladá maminka s velmi ukřičeným děckem vybírala rybu. Kousek od ní nějaký chlápek vytahoval mraženou pizzu. Přidal ji do košíku k ostatním věcem, poté zvedl hlavu, aby si naplánoval další cíl cesty. To je on!
Zneklidněl. Ano, to je ten muž! Při pohledu na něj se začal potil a cítil, že se mu třesou ruce. Muž s pizzou už byl u mléčných výrobků, ale on byl čím dál více vyděšený.

„A další přání prosííííím?“
Byl úplně mimo, nevnímal.
„Pane!“
Probral se a zmateně vyhrkl: „Ano?“
„Co to bude?“
Probral se.
„10 dkg slaniny. Všechno. Děkuju.“

Možná to nebyl on. Určitě ne. To by byla velká náhoda. Ne, nebude na něj myslet, určitě to byl obyčejný muž, který kupuje domů pizzu, tu povečeří se svou ženou, která bude nejspíš jednou s těch „dobrých“ kuchařek. Vzpomněl si na svou ženu. A možná to byl právě on. Násilník samotář, večer sní pizzu ohřátou v mikrovlnce a potom vyráží do ulic…Ne! Nebude na to sakra myslet!!!

Vyndal ze šuplíku velký nůž. Hbitým pohybem se zařízl do masa. Poté nakrájel ještě slaninu, houby a cibuli. Cestou ze supermarketu byl sice velmi rozrušený, ale ne natolik aby zapomněl v papírnictví koupit špejle. Na ty teď napichoval nakrájené ingredience. Napíchnul nejprve kus hřibu, poté kousek slaniny a kolečko cibule. Když napichoval kousek masa, vzpomněl si na včerejšek. Špejle byly tupé, maso šlo špatně propíchnout. Musel s ním zápasit, aby jím špejle konečně projela. Udělalo se mu špatně. Ale ne, přeci to nevzdá. Chce jí potěšit dobrou večeří, až se vrátí z práce.

ONA

Práce ji nikdy příliš nebavila. Jako malá si přála být veterinářkou, protože milovala zvířata. Vysněné povolání však zůstalo navždy jen snem. Škola ji totiž také nikdy moc nebavila. Vlastně ani neví, co ji tenkrát skutečně bavilo. Možná on.
V deváté třídě se rozhodla, že půjde na střední školu zdravotní, jelikož stále ještě toužila stát se zvěrolékařkou. Ve čtvrťáku potkala jeho a stal se její jedinou zálibou, všechen volný čas trávila pouze s ním. On byl starší, studoval na vysoké škole už třetím rokem a dnes už sama neví, čím ji tolik okouzlil.
Jelikož univerzita, na které by mohla studovat medicínu, nebyla v jejím městě, rozhodla se, že studovat nebude. Rodiče jí to vyčítali, ale ona chtěla být s ním. Raději si našla práci ve městě, kde oba bydleli. Pomyšlení na to, že by ho vídala pouze o víkendech, ji děsilo. Dalo by se říct, že na něm tenkrát byla závislá.
Dnes je jí 27 let, vystřídala několik kancelářských zaměstnání (jako zdravotní sestra nikdy nepracovala) a žádné ji nedokázalo naplnit. Nyní pracuje v poměrně významné firmě na poměrně bezvýznamném místě. Dělá sekretářku.
O přestávce jí kolegyně přinesla ukázat časopis s dětskými hadříky. Kolegyně je totiž ve čtvrtém měsíci těhotenství. Obě ženy si s nadšením prohlížely malinkaté dupačky, čepičky a jiné katalogem nabízené věcičky. Oběma zářily oči.

„A kdy do toho taky praštíte, co?“ zeptala se přítelkyně a její výraz vylučoval možnost, že by snad nějaká žena netoužila po dítěti.
„No, já nevím, ještě je asi brzy.“
„Brzy? Proboha, táhne ti na třicet, to už je spíš pozdě! Vždyť já sama už čekám druhý.“
„Já vím, ale přijde mi, že teď není vhodná chvíle.“
„On nechce, viď? To mě mohlo napadnout, chlapi zatracený!“
„Ale ne, ne že by nechtěl, pamatuješ, jak jsem ti loni v létě říkala, že si myslím, že by chtěl dítě?“
„Pravda. Ale tenkrát si nechtěla ty.“
„No právě. Teď toho trochu lituju.“
„No takže teď nechce on! Dyť to řikám!“
„Myslím, že má z něčeho strach, ale určitě to přejde, za chvíli budeme vybírat dupačky pro mě, uvidíš.“ Snažila se to říct s úsměvem, aby nebylo poznat, že je jí toto téma nepříjemné.
„Tak se mi líbíš, hezky myslet pozitivně. Klidně si ten časopis půjč domů, ukaž ho tomu svýmu a uvidíš, že taky vyměkne.“
„Dobře, děkuju.“
„Tak já jdu zas papírovat. A doufám, že ti brzy budu moct gratulovat.“ Spiklenecky se usmála.

Konečně za ní zabouchly dveře. Má ji ráda, ale tuto debatu si už přála ukončit. Měla by si s ním o dítěti znovu promluvit, ale musí na to jinak, aby se zas nevyděsil. Musí mít argumenty. Ano, už nejsou nejmladší, mohli by dítěti poskytnout dobré zázemí, dům si přeci pořídili už před dvěma lety. Co dál? Zkrátka už CHCE dítě. Musí mu to říct. A musí zjistit, proč on najednou nechce.
Zandala si do kabelky časopis „Těšíme se na miminko“, cvaknutím vypínače uvrhla kancelář do tmy a vykročila směrem k domovu.
„Hmm, co to tu tak krásně voní?“ řekla si pro sebe polohlasem. Sundala si jednu botu a jelikož byla zvědavá, zopakovala nahlas: „Co to tady tak krásně voní?“
„Nech se překvapit“, křičel na ní z kuchyně. Z jeho hlasu četla radost a jisté očekávání.
Sundala si druhou botu a kabát a zvědavě se blížila ke kuchyni. Když vstoupila, uviděla krásně prostřený stůl a lákavá vůně byla ještě silnější.

„Tos…prostíral ty?“ zeptala se překvapeně.
„Ne, s tím mi pomáhala sousedka,“ pronesl vtípek a pak řekl vážně:
„Chtěl jsem tě překvapit dobrou večeří a k té patří i krásný stůl.“
„Tys vařil?“ Cítila sice vůni dobrého jídla, ale nedošlo jí, že by mohl vařit on.
„No, nevím, jestli to vůbec bude k jídlu, ale pokusil jsem se.“ Byl tak nesmělý a roztomilý, že ho musela obejmout a dát mu pusu. Navíc ji napadlo, že při romantické večeři by se snad mohli bavit o dítěti. Možná to všechno udělal, aby se omluvil za včerejší chování a řekl jí, že by stejně jako ona měl rád miminko.

Najednou nelitovala toho, že je celý život zavřená v kanceláři, protože chtěla být s ním. Najednou se cítila být šťastná, sedla si ke stolu a nechala se obsloužit svým mužem, o kterém si pomyslela, že ho ještě asi úplně nezná. Dnes a vlastně i včera ji velice překvapil, ale dnes to bylo tak milé, že na včerejšek ráda zapomněla.

„Hmm, to se ti vážně moc povedlo, chutná to skvěle. Líp než cokoli, co jsem kdy uvařila já tobě. A že toho moc nebylo.“ Usmála se a zároveň vyjadřovala jakousi omluvu s chválou dohromady.
„Ale ne, sice moc nevaříš, ale chutná to vždycky dobře. A jídlo přece není všechno, ne?“ Usmál se na ni.
„To není, ale je pravda, že dnes si mě tou večeří moc potěšil. Jsem docela unavená a představa pizzy z mikrovlnky nebo nějakých instantních těstovin mě zrovna nelákala.“

Pizza z mikrovlnky. Vzpomněl si na dnešní nákup. Byl to on!

„Posloucháš mě? Nebo ti snad moje chvála už leze krkem?“ zeptala se laškovně.
„Ne, promiň, jen jsem se zamyslel. To nic.“
„Jsi v pořádku? Děje se něco?“
„Vůbec nic, jen jsem si uvědomil, že jsem zapomněl otevřít víno, hned to udělám, promiň.“
„Ale to vůbec nevadí, jídlo bylo úžasný i bez vína, to si můžeme vzít teď třeba do postele…“

Usmál se na ní něžně, ale jeho oči prozrazovaly pocit strachu. Naštěstí si toho nevšimla.

„To je dobrý nápad, ale ne, že něco poliješ,“ odpověděl laškovně, aby na něm nic nepoznala, nechtěl kazit tak pěkný večer.

Chvíli popíjeli, povídali si a smáli se a oba se cítili moc dobře. Líbali se. Zpočátku něžně a skoro nesměle. Poslední dobou k sobě mají tak daleko. Po chvíli se osmělili a líbali se divoce, málem převrhli skleničku. Náhle se od něj odtrhla a nadšeně pošeptala:

„Něco ti ukážu.“
Byl vzrušený a napadla ho spousta věcí, které by mu mohla ukázat.
„Tak sem s tím,“ řekl roztouženě.
Položila na postel časopis se smějícím se miminkem na obálce.
„Co to je?“ Nadšení z hlasu pomalu vyprchávalo.
„Časopis s oblečením pro miminka.“ V jejím hlase nadšení setrvávalo.

Skoro se mu zatmělo před očima. Neměl ani náladu ani sílu na rozhovor o dítěti.

ON

Večeře se vydařila. Viděl na ní, jak moc ji potěšil, a sám měl proto radost. Když se přesunuli do postele a líbali, dostal na ní chuť, zatoužil po divokém sexu. Všechno naznačovalo, že milování nestojí nic v cestě. Dokud nevytáhla časopis s tím děckem. Chtěl časopis popadnout a hodit pod postel, ale věděl, že by ji naštval. Věděl, proč přinesla domů katalog s věcmi pro děti. Věděl, jaký rozhovor bude následovat. Bylo mu do pláče. Hledal způsob, jak se z toho vykroutit. Nechtěl jí ublížil, ale zároveň nechtěl prolistovávat stránky s roztomilými bryndáčky.

„Nemohli bychom to nechat na potom?“ snažil se nutné zlo alespoň oddálit.
„Nemyslíš, že jsme to už dost dlouho nechávali na potom?“
„Nevím.“ Věděl, ale tak moc o tom nechtěl mluvit.
„Mě táhne na třicet, tobě už třicet je. Máme krásnej dům, peněz dostatek. Tak proč bychom nemohli mít děťátko?“
„Svět je nebezpečný.“
„Ale to byl vždycky a lidi nepřestali mít děti.“
„Ty mi ale nerozumíš. Pro děti tu dneska není vůbec bezpečno.“
„A myslíš, že někdy bude? Nebude. Proto se na děti musí dávat pozor, proto jsou tady rodiče, aby své děti ochraňovali a vychovávali.“
„A ty si myslíš, že dítě před všim ochráníš?“ Jeho hlas se zvyšoval, ale nechtěl být hrubý.
„No tak třeba si někde na hřišti rozbije koleno, ale to přece není žádná katastrofa. Navíc děti jsou dost odolné.“ Pousmála se, snažila se, aby nedošlo k hádce.
„Ale já nemluvim o rozbitym kolenu!“
„A o čem? O nebezpečí na silnici? Nebo o čem?“
„No to taky.“
„Bydlíme v klidné čtvrti.“
„Nemyslel jsem jenom to.“
„Tak co si myslel?“
„Nebezpeční lidé. Násilníci. A tak.“ Nechtěl se dostat až sem.
„Ale miláčku, tohle já vím, taky mě to trápí, ale myslím, že my dokážeme naše dítě ochránit.“
„Nikdo nedokáže své dítě ochránit!“
„To přece není pravda. Já chápu, že máš strach. Nechci ti to vyčítat, ale připadá mi to přehnané.“
„Už se o tom nechci bavit.“
„Dobře, ale to už se o tom nebudeme nikdy bavit a nikdy nebudeme mít děti?“

Už neodpovídal. Protože zhruba tak nějak si to asi představoval. Odešel do kuchyně a začal omývat nádobí. Nechtěl jí ubližovat, snažil se zůstat klidný, ale nedokázal na TO přestat myslet. Kdyby viděla to, co on. Kdyby s tím teď musela žít jako on. Doteď se snažil nějak fungovat, dokonce se mu dnes skoro podařilo vytěsnit to z mysli. Jak je to možné? To je tak bezcitný? Ne. Lidé mají zkrátka tendenci vytěsňovat hrůzné zážitky z mysli. Musí na to zapomenout. Jinak se zblázní.

ONA

Proč to pořád dělá? Proč nechce o dítěti ani slyšet? A když už se o něm mluví, proč je tak vystrašený? O žádném strašném zážitku z jeho dětství neví. Možná se moc kouká na zprávy. Dnes v práci také četla v novinách zprávu o zavražděné desetileté holčičce. Bylo jí z toho do pláče a vrahovi by přála trest smrti, ale určitě kvůli tomu nepřestane chtít děti. Jen budou muset být opatrní, mít dítě stále na očích. Ale otěhotnět zkrátka chce, je pro to pevně rozhodnuta.
Usnula po dlouhých hodinách přemýšlení.

„Ahoj, chci ti vrátit katalog, opravdu tam jsou moc pěkný věcičky.“
„Joo, jsou hrozně roztomilý, viď? No a jak se líbil tomu tvýmu? Obměkčilo ho to?“
„No, ne tak docela.“
„Ne tak docela? To znamená co?“
„Ne, že by nechtěl dítě…ale má strach.“
„A z čeho prosím tě? Máte vlastní střechu nad hlavou, platy slušný, babičky a dědečky na hlídání. Tak proč se bojí, že byste to nezvládli?“
„Ale ne, toho se nebojí. Má strach o dítě. Že dětem hrozí velký nebezpečí a tak.“
„Aha. Takže nebude mít raději žádný. Dobrá výmluva. Na chlapa dost chytrý, hraje na city.“
„Ne, myslím, že mluví vážně. Opravdu má strach. Vlastně se v posledních dnes chová nějak divně.“
„No, tak buď je dobrej herec a nebo se vážně bojí, ale tak to je celkem normální, že se rodič bojí o svý děcko. Ještě to s ním prober.“
„Zkoušela jsem to s ním probírat včera a ukončil to po pár větách. Nemám náladu se do toho zase pouštět.“
„Tak mu o tom neříkej“
„Jo, bude nejlepší o tom teď chvíli nemluvit.“
„Tak jsem to nemyslela. Nebo tě snad kontroluje, jestli večer poslušně polykáš prášek? Hmm?“
„Cože? Myslíš, že to mám na něj ušít? To mě neznáš, já podvádět neumim, ve škole jsem ani neuměla opisovat při testu.“
„No tak to gratuluju, že jsi došla k maturitě“ Rozesmála se. „Popřemejšlej o tom. Já už musím jít, práce čeká.“

Celých osm hodin v práci nemyslela na nic jiného. To by mu přeci nemohla udělat. Navíc, co kdyby ji opustil po té, co by se to dověděl. Ale nemusel by vědět, že to udělala schválně. Žádná antikoncepce není stoprocentní. A i kdyby byl zpočátku naštvaný, až uvidí malé roztomilé miminko, určitě ho to obměkčí a bude nakonec rád. Bude rád, že se stala nehoda. Selhání. Že nepatřila do devadesáti devíti procent chráněných žen.

ON

V práci už nebyl měsíc. Kdyby potřebovali v Národním divadle obsadit roli nemocného, nenašli by lepšího herce. Věřila mu to i ona, a to si myslela, že ho zná nejlépe ze všech. Že ho má prokouknutého a nic před ní neutají.
Naučil se uvařit už dvanáct jídel. Večeře ji přirozeně pokaždé potěšila, ale vždy mu vynadala, že by měl odpočívat, když je nemocný. Takhle se přeci nemůže divit, že se ještě neuzdravil. V kuchyni tráví více času než v posteli.
Měla pravdu, nechtěl ležet v posteli. Protože když ležel v posteli, musel přemýšlet. Musel si to stále přehrávat v hlavě, přesvědčovat se, že nemohl nic udělat, že nemohl pomoct. Už neměl ani chuť na sex. Naposledy se milovali před třemi týdny. Nelíbilo se mu to.
Když vylezl z postele, na stole ležel vzkaz.

Vím, že jsi nemocný, ale myslím, že už je ti trochu lépe, tak bych tě chtěla poprosit, jestli bys dnes nenakoupil, já jdu z práce rovnou na spinning a pak budu unavená. Kup nějaký pečivo, něco na něj, jogurty, mlíko, dochází kafe a ještě vem kilo brambor. Dík!

Nikam se mu nechtělo. Venku už nebyl tak dlouho a naprosto mu to vyhovovalo. Zvykl si. A nechce si to přiznat, ale bojí se jít ven.
Ingredience na vaření si už neobstarával sám, vždy jí napsal lísteček, co má koupit na další den, a ona to ráda koupila. Určitě mnohem raději, než by vařila. Ale teď jde na spinning. To jí určitě přemluvila ta kolegyně z práce. Pravda, že té to neuškodí, pomyslel si. Ale jeho žena má postavu dobrou, nepotřebuje jezdit na umělém kole. Šlapat v rytmu disca. Raději by ji měl doma, aby tu nebyl tak sám.
Velice nerad se tedy oblékl a vyrazil ven. Když se vzdaloval od domu, začínal být nejistý, ruce se mu mírně třásly a neustále se rozhlížel kolem sebe. Cítil, že je mu na zvracení. Cítil, že tep se mu zrychluje. Pořád dokola si opakoval, že jde jenom nakoupit, že to ZVLÁDNE. Najednou se zastavil. Nikam nepůjde! Je nemocný a musí ležet v posteli. Je nemocný, tak by měla obětovat ten svůj spinning a jít nakoupit sama. Chvíli byl naštvaný. Ale nedokázal se zlobit dlouho, věděl, že to není její chyba. Věděl, že je to jeho problém a konečně si vůbec uvědomil, že je to PROBLÉM.
Vzal si žvýkačku (druhá věc, která ho dokázala alespoň trochu uklidnit) a pokračoval v cestě. Šel rychle, chtěl to mít brzy za sebou. Stejně rychle naházel potraviny do košíku a když čekal ve frontě, musel si v duchu přeříkávat oblíbenou reklamu, aby nemyslel na to, jak je ohrožený. Že by tam někde mohl být. I když věděl, že je nemožné, aby ho tenkrát viděl, bál se ho.
Domů dorazil úplně zpocený, ruce se mu stále třásly a málem se rozbrečel. To je konec. Přeci nemůže zůstat dokonce života zavřený doma, to by bylo směšné. Nalil si panáka vodky. Potom ještě jednoho a potom ještě několik. Alkohol doma nikdy nemívali, jednou za čas láhev dobrého vína, ale vodku tedy rozhodně ne. Koupil si ji v supermarketu. Chvíli stál před regálem a váhal, není zvyklý pít.

„Pane, vemte si tady tuhle, ta je ve slevě a šmakuje moooc dobře,“ doporučoval mu znalec s mastnými vlasy a s úsměvem, který trochu kazily tři chybějící zuby.

Vzal si ji, ale nemohl teď s dědou souhlasit. Vůbec mu nechutnala. Vůbec mu nebylo dobře. Hodinu strávil na záchodě, kterému věnoval nejen vodku ze svého žaludku, ale i zbytek z lahve. Usoudil, že by z něj nebyl dobrý alkoholik.

ONA

Dnes si udělá radost a zajde s kolegyní na spinning. Už dlouho je k tomu přemlouvána, konečně se rozhodla, že to dnes zkusí. Není sice zrovna sportovní typ, ale na druhou stranu nechce pořád jen sedět doma na zadku. Nakoupit dnes nestihne, ale to nevadí, on to pro ní určitě rád udělá. Když mu nevadí vařit, nebude mu vadit ani nákup. A procházka na čerstvém vzduchu mu jedině prospěje.

„Neboj, bude se ti to líbit,“slibovala kolegyně, když usedaly na kolo.
„Jen aby mě to nezabilo,“usmála se a opravdu měla obavy, že nebude zvládat tempo.
„Neboj, já to zvládám a to jsem ve čtvrtym měsíci.“
„No jo, ty jsi taky dokonalá,“usmála se opět na kolegyni a pocítila závist. Za pět měsíců jí bude moci blahopřát.
„Hele…a co vlastně vy a dítě, něco novýho?“
„Álé…“ Dělala, že se musí soustředit na šlapání.
„Takže nic. Pořád při starym.“
„Ne tak úplně. Je to docela zabíračka, na kole jsem nebyla ani nepamatuju.“
„Tak to je mi sice líto, ale spíš mě zajímá, co je teda novýho.“
„Spadl mi prášek do záchoda. A další taky. Vlastně tam nakonec spadlo celý platíčko. To je strašná hudba, to nemůžou pustit něco lepšího?“
„Zkus jim to navrhnout, příště tam daj možná Bocceliho. Tak koukám, že ty umíš bejt taky pěkná potvora, co? Teda já ti to schvaluju, ale ty si se tvářila jako počestnost sama.“
„Jo, ale dítě prostě chci. Už jsem dost stará a vůbec, chápeš mě, ne?“
„No to si piš, já měla první hned po střední.“ Rozesmála se a tvářila se trochu dojatě. „No a teď je to pěkná puberťačka, tak chci zas něco roztomilýho.“ Opět se smála a vypadala moc spokojeně.
„No, nevím, jestli tě to zajímá, ale ještě jsem to nedostala…“
„Téda. Ale to může bejt i vysazenim antikoncepce, to se stává. Teda né, že bych ti nepřála, aby to bylo něčim jinym.“ Důrazně mrkla. „Nenapadlo tě udělat si test?“
„Nevím, ještě je asi brzy.“
„Není, už teď by se to dalo poznat. A za zkoušku nic nedáš. Jestli chceš, můžeme ho udělat, až skončíme.“
„Vždyť už budou mít v lékárnách zavříno.“
„No to sice budou, ale já mám jeden v kabelce. Když jsem chtěla otěhotnět, tak jsem si dělala test tak obden, jak jsem byla nedočkavá. Nakoupila jsem si zásobu a nosila ji v kabelce. A jeden by tam ještě měl být, já si totiž v kabelce neuklízím.“ Spiklenecky se na ni podívala.
„No já nevím.“

Zbytek hodiny už šlapaly mlčky. Přemýšlela o tom. A měla trochu strach. Bála se, že se objeví jen jedna čárka. Navíc už se dlouho nemilovali. Samozřejmě se nakonec nechala přemluvit.

„Ty máš snad s sebou suchou čistou nádobku?“
„Ne, to nemám. Ale můžu sníst jogurt a budu mít.“ Zasmála se tomu jak malá holka, možná tak, jak by se teď zasmála její dvanáctiletá dcera.
„No tak honem, sněz to! Šup, šup.“ Obě byly rozverné jako mladé dívky.
„Kašlu na to, vyklopim to do záchoda, ať je to rychlejší.“
„Néé, to-“
„Pozdě.“ Ukázala jí triumfálně prázdný kelímek. „Ještě ti ho omeju, ty zatím připravuj močák na výkon.“
„Cože?“ Rozesmálo jí to. „To ani nemusím, potřebuju dost.“
„Tak to je dobře, tady to máš a koukej to udělat pořádně.“
„Rozkaz šéfe!“

Na dámských záchodkách se rozprostřelo ticho, byl slyšet jen proud moči narážející na dno kelímku. Nervózně vyndala testovací proužek z obalu a pro jistotu si ještě jednou přečetla návod.

„Tak co?“
„Ještě nic, počkej chvíli, ještě jsem to tam nedala.“
„Tak dělej, jsem z toho celá nervózní.“
„No jo, už to tam dávám.“

Opět ticho.

„Tak co?“
„Já nevim.“
„Nevíš? Ukaž mi to prosim tě!“

Záludně se usmívala.

„Holka, ty si v tom!“

ON

Po svém menším excesu s vodkou si šel raději lehnout. Nemohl usnout. Musel stále myslet na to, co viděl. Měl by jít na policii? Nejspíš ano. Ale bojí se. Přemýšlel o ní. Cítil se za ni odpovědný. Vyčítal si to, i když věděl, že bylo pozdě, že nemohl nic udělat. Chtěl by mít děti. Ale rozhodně ne dceru! Ale i o syna by se musel bát. Co bude teď s jeho životem?

„Ahoj, tak jak ses dneska měl?“ Usmívala se a vypadala moc šťastně.
„Není mi moc dobře. Venku je hrozná zima.“
„Ale, snad se nezlobíš, že si musel nakoupit? Slibuju, že příště půjdu já.
„Celá záříš, to tě ten spinning tak bavil?“
„Jo, jo, bylo to super, jsem příjemně unavená, osprchuju se a lehnu si k tobě.“

Přál si, aby se sprchovala rychleji, celý den tu byl sám, teď, když věděl, že je doma, přál si ji mít co nejrychleji u sebe.

„Vážně nevypadáš moc dobře. Vzal sis prášek?“
„Jo, vzal. To bude dobrý. Jsem rád, že už jsi doma.“
„Víš…chtěla bych ti něco říct.“
„Ano?“
„Ještě jsem to nedostala.“
„Co?“
„No co asi! Nechápu to, prášky beru pravidelně.“
„Co-že? Jak to myslíš? To se ti to nemůže prostě někdy zpozdit?“
„S antikoncepcí se to nestává.“
„Panebože, co mi tím chceš naznačit?“
„Nic. Ale není vyloučený, že bych mohla být těhotná. Sám víš, že ani antikoncepce není stoprocentní.“
„Není??? Děláš si ze mě srandu? To mi děláš naschvál!“
„No dovol? Zeptej se klidně nějakýho doktora, že se to stává. Já za to nemůžu. A navíc není vůbec jistý, že musim bejt v tom. Fakt děkuju za podporu.“
„Tak přinejhorším půjdeš na potrat.“
„Zbláznil ses? Já dítě chci. Pravda, že jsem ho nechtěla takhle neplánovaně, ale když už by se to stalo, tak si ho rozhodně nenechám vzít! Nechápu tě. Loni si mě skoro přemlouval, abychom už konečně měli dítě a teď mě posíláš na potrat. Co se s tebou děje? Ty už mě nechceš? Nechceš bejt se mnou a proto nechceš dítě? Abych si tě k sobě nepřipoutala? Nebo o co ti sakra jde?“
„O nic. Už jsem ti říkal, že pro děti tady není bezpečno. Ty tvrdíš, že je dokážeš ochránit. Ale jak? Jak, když se postaráš sotva sama o sebe?!“
„Prosim?!“ Skočila mu do řeči.
„Dítě musíš mít pořád na očích a to by asi nešlo, když si chodíš na spinning a bůhví kam ještě!“
„To snad nemyslíš vážně! Jdu spát vedle, je mi z tebe zle. Chápu, že je to pro tebe trochu šokující informace, ale tvoje reakce je víc než přehnaná!“
„Ne to není, ale to nemůže někdo tak nezodpovědnej jako ty pochopit. Doufám, že si hned zítra uděláš test!“
„Ne, to teda neudělám! Nemusim, dělala jsem si ho dneska. A víš co? Jsem v tom! A jsem vážně moc ráda, že máš taky velkou radost! Dobrou noc!“

Práskla dveřmi ložnice a odešla do obýváku. Brečela. On nebyl schopný už ani slova, jen seděl na posteli a zíral před sebe. Ruce měl úplně ledové, v krku sucho a v hlavě zmatek. To nemůže být pravda! Udělala to schválně. To je jasné, vždyť už měsíc nemluví o ničem jiném, než o mateřství. Je tím posedlá! A on je posedlý strachem.
Po dvou hodinách se trochu uklidnil a začínal si uvědomovat své chování. Najednou ho zaplavila lítost. Poslední dobou byl jejich vztah opět hezký, po dlouhé době se na sebe opět těšili, trávili spolu více času a oba měli pocit, že si teď rozumí. Ovšem stále tu bylo téma děti, které je dokázalo vždy rozhádat. Půjde za ní a omluví se. Zároveň jí dá ale jasně najevo, že dítě mít zkrátka nemohou. Musí ji přesvědčit.
Zaťukal na dveře obýváku. Nikdo se neozýval. Zaťukal znova. Stále ticho. Vešel tedy bez vyzvání.

Nikdo tam nebyl.

ONA

Toho večera to pochopila. On nechce mít děti nikdy. Ví, že ho k tomu vede jakýsi strach, který ale sama nechápe. Snad by si s ním i promluvila, zjistila, z čeho jeho obavy pramení, ale ne po tom, jak se zachoval. Jak mohl být tak hrubý? Řekl jí, že by měla jít na potrat! Ne, je si jistá, že dítě mít chce, dokonce po něm nesmírně touží. Nedal jí na vybranou. Nepřímo ji postavil před volbu on nebo dítě. Miluje ho, ale mateřství se nevzdá. On se třeba časem uklidní. A pokud ne, až to malé uvidí, nedokáže být bez něj. Ona se k němu vrátí a nakonec to vše dopadne dobře. Dá mu teď čas. Asi se musí oba uklidnit.
Bydlí teď u matky. Není to úplně ideální, ale na druhou stranu má v matce velkou oporu. Doufá, že se za ní zastaví. Alespoň to. Neví ale, že se za ní nezastaví ani u matky, ani v porodnici. Neví, že tím dnem, kdy mu oznámila těhotenství, jejich vztah skončil. Nic víc už nebude. Každý si půjde svou cestou.

ONA A ON

Jí se narodí holčička, dva a půl kilogramů, padesát dva centimetrů. Roztomilá, jako všechna miminka. On se to doví. Snad kdyby to byl kluk…
On ztratí zaměstnání. Jeho strach totiž začne pomalu sílit. Z domu už nebude vycházet skoro vůbec. Navzdory neslavné zkušenosti s vodkou se stane alkoholikem. Dokonce si to časem přizná.
Ona se bude hodně trápit. Samozřejmě kvůli němu. Po nějaké době za ním dokonce zajde. Bude otřesena. Bude zoufalá. Asi rok ho bude navštěvovat a bude se snažit mu nějak pomoci. Bohužel neúspěšně.
On se stane nezvladatelným i sám pro sebe. Bude muset volit mezi pomalou sebevraždou a ústavem. Zvolí ústav. Není tak slabý, jak si myslel.
Ona na něj postupem času začne zapomínat. Doví se, že je v ústavu a trochu se jí uleví. Samozřejmě chce, aby byl zase v pořádku. Potkala muže.
On z léčebny jednou uteče. Nakonec se vrátí.

Dnes jsou jejich dcerce dva roky. Její matka pracuje stále v též firmě a přátelí se stále s touž ženou. Její otec vyšel před pár měsíci z léčebny. Nikdo z nich neví, co bude dál. Někdo o tom zatím nepřemýšlí, někdo přemýšlet nechce a někdo o tom přemýšlet musí, protože by jinak neměl pro co žít. A přemýšlí o tom, že bude mít vlastní restauraci.