Vítej v mém světě

Byl večer. Procházeli jsme se ruku v ruce po nábřeží a poslouchali šplouchání vody. Ruku v ruce, oddaní jeden druhému, já celá v černém, ty ve svých oblíbených džínách a mikině. Do cesty se nám připletla lavička, a tak jsme na ní usedli a dál mlčky pozorovali hladinu vody. Nezaujatý pozorovatel by si nejspíš myslel, že jsme se pohádali. Seděli jsme už půl hodiny tiše, bez jediného slova. Přesto jsme si rozuměli. Mezi námi panovalo jakési souznění, snad tichá harmonie a porozumění. Byly jsme jako struny a kytara, stejně nepotřební rozděleně, stejně zbyteční, stejně neúplní. Začalo se ochlazovat. Přivinuls mě do svých paží a chytil mé skřehlé ruce. Zvedla jsem k tobě své oči, plné vědoucích otazníků a mlčenlivě se dožadovala vysvětlení. Usmál ses a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. To jediné gesto mi řeklo víc než tisíc slov, víc než milion vyznání lásky. Vymanila jsem se z tvého hřejivého objetí a usedla na kraj zídky těsně nad vodu, pomalu komíhajíce nohama.. Čekala jsem, že se ke mně připojíš, ale nestalo se, pomalu sis sedl za mě a přitáhl mě na prsa. Opřela jsem se o tebe a ukázala na vodu tam, kde se odrážely stíny lampy. Stín jakoby vystupoval z vody, seskupoval se do jakéhosi nepravidelně určitého tvaru a zpíval svou tesknou píseň. Nevědoucně jsi nakrabatil čelo a tázavým pohledem ses dožadoval vysvětlení.. Jen jsem tehdy zakroutila hlavou a zvedla dlaň, do které jsem foukla. Stín jakoby se rozpustil. ,, Vítej v mém světě‘‘…