Vytvořila jsem příběh

Seděl jsi naproti mě. Nohu sis přehodil a kotníkem se opřel o koleno.
Už jsem si všimla, jak ses při nástupu hezky uvelebil do sedačky a pozdravil mě lehkým úsměvem a otázkou, jestli je tu volno. Už od téhle chvíle jsem věděla, že jsi určitě sympaťák.
Možná trochu suverén s tím svým sebevědomým posedem.
Nejdřív jsi naskládal objemný batoh nad sedačku do prostoru k tomu určenému. Druhou tašku přes rameno, nejspíš s notebookem, sis položil vedle sebe a lehce se naklonil k špinavému oknu toho našeho vlaku. Chvíli jsi se rozhlížel a potom zaštrachal v tašce, ze které jsi vytáhl malou knížečku v modrém přebalu.
To gesto mi přišlo strašně sympatické. Když jsi hledal stránku, kde jsi skončil, soustředěně sis v duchu počítal. Nepoužils záložku, stránku sis prostě pamatoval. Pak jsi sklonil hlavu nad stránky nějaké intelektuální knihy a černé delší husté a jemně kudrnaté vlasy ti spadly do obličeje. Nenápadně sis je strčil za uši, ale neposlušné prameny se vykroutily a opět zaujaly svoje místo.
Nechtěla jsem tě pozorovat. Normálně to nedělám. Přijde mi to nevhodné a mě samotné je trapně, když na mě někdo kouká. Ale zkrátka mi to nedalo. Fascinoval jsi mě a inspiroval. To abych si mohla vykreslit naší krásnou budoucnost.
Jo, až tak bláhová jsem byla.
Nakonec jsi ztratil trpělivost a vytáhl z tašky úzkou nenápadnou gumičku a vlasy stáhl do ní. Tak jsi je konečně zkrotil a pohodlně se usadil a opět začal číst.
A já? Nenápadně tě sledovala a dělala, že vlastně jen koukám z okna na ubíhající krajinu krásné Šumavy. Míjeli jsme pastviny a pole a taky lesy, jenže jeli jsme příliš rychle, abych postřehla něco víc a tak jsem zůstala fascinována. Tebou.
Zazvonil ti telefon a odložil knihu vedle sebe. Konečně jsem měla možnost přečíst si název. Tak Viewegha máš v oblibě? Lekce tvůrčího psaní. Lehce jsem zavzpomínala o čem ta kniha vlastně byla. Vím, že jsem jí četla. Svižná a lehce úsměvná, tak jako každá kniha od tohoto spisovatele.
Nerozuměla jsem tvému telefonátu, ale když jsi schoval mobil do kapsy, všiml sis mého pohledu, který na několik okamžiků ulpěl na knize. Zvedla jsem oči a pozorovala jaksi pobavený pohled. Tvoje dlouhé trochu kostnaté prsty sáhly po knížce a rozevřely jí na těch stránkách, kdes přestal.
Chvilkami se na tvých rtech vytvaroval lehký úsměv a i přes sklopená víčka jsem mohla tušit jiskrný pohled, když jsi se snažil porozumět změti slovům vytvářející příběh. A několikrát jsi nevěřícně zakroutil hlavou, jen tak zlehka.
A tentokrát už jsem se nesnažila svůj zájem o tebe skrývat. Nepokrytě jsem se opřela do sedačky a s pohledem upřeným na tebe vnímala tvá gesta nebo změny tvého výrazu, ale i mělké poklidné dýchání. V tu chvíli jsem pocítila tu touhu položit svou tvář na tvůj hrudník a poslouchat srdce a vnímat zvedající se hruď.
Jenže má cesta končila. Ani nevím jak a ocitla jsem se na perónu malého městečka. Položila jsem tašku na zem a věnovala ti skrz polootevřené okno poslední pohled.
Neohlídl jsi se.
Nevěnoval jediný pohled.
Sklonila jsem hlavu a zvedla ji, až když jsem uslyšela zvuk rozjíždějící se lokomotivy. Vyprovázela jsem náš vlak ještě daleko za zatáčku, kde jsi mi zmizel.
A pak se snesly na zem první kapky jarního deště. Nejdřív jen lehce oťukávaly nepřístupný beton, než nabyly na síle. Pořádná smršť velkých kapek zalila půdu. Hrozivé mraky se zdály nějak nízko.
Čekala jsem.
A oblohu rozčísl blesk.
Počítala jsem.
Jeden...
Dva...
Tři...
Čtyři...
Pět...
Šest...
Ozvala se ohlušující rána. Až mi zavibrovala tělem.
A po chvilce stejně rychle jako to přišlo, přestalo pršet a bouřkové mraky odvál silný vítr někam pryč.
Stejně jako tebe..
A já jsem blázen a snílek, stejně jako mnozí další. A možná je nás ještě mnohem víc.
Tak to vidíš světe, vytvořila jsem příběh.

Je o tobě, ačkoliv tě už nikdy neuvidím.
A proto je pro tebe, ačkoliv ho nikdy nebudeš číst.
Vlastně je to dobře, nerada bych, aby ses v tom našel...bylo by to příliš bláhové.