Benjamínek z černokněžníkovy říše

Můj život se ubíral opačným směrem. Brzy jsem pochopil, že jsem jiný než ostatní. Ve společnosti svých vrstevníků jsem se cítil jako jejich otec a oni mě tak také brali. Přestože jsem byl v naší třídě nejmladší, trčel jsem z ní jako kůl v plotě a nedokázal se poddat zábavám, jimž se oddávali mí spolužáci. Zajímaly mě docela jiné věci, například děvčata, která chodila kolem, děvčata o mnoho let starší než jsem byl já a jež mne hladila svými krásnými pohledy, před nimiž mí spolužáci sklápěli zrak, či jim opláceli posměšky. Připadal jsem si jako stařec v malém těle, jako by má vnitřní schránka pádila několikanásobně rychlejším vývojem navzdory růstu mého fyzického těla. Cítil jsem se starý a opotřebovaný, i když jsem měřil sotva 130 centimetrů! Chodil jsem do druhé třídy a škola mi připadala nezajímavá, neopravdová, jako hra, kterou se chlácholí dítě, aby příliš brzy neprozřelo a nevydalo se tak všanc skutečnému životu, životu dospělých, proti nimž sváděli mí kamarádi neúprosnou válku beze zbraní. Snažil jsem se, seč jsem mohl, ale nikdy se mi nepodařilo shodit masku kypějící vážnosti, jež zvolna vyprchávala s ubíhajícími dny. Stal se ze mě uličník, školní holomek, jemuž chyběla výchova, pevná rodičovská ruka, jak říkávala má vyučující. Pro tradiční flirtování s děvčaty vyšších ročníků, která mne k sobě brala do kroužku o školních přestávkách a používala mne jako předmět k žárlení svých vrstevníků, jsem byl několikrát volán do školní ředitelny, kde jsem pokaždé stál se svěšenou hlavou schovanou mezi rameny před ředitelským stolem a naslouchal monotónnímu tikotu nástěnných hodin. Někdy jsem tam stával dlouhé hodiny místo vyučování. Nevadilo mi to. Při vyučování jsem stejně nikdy nedával pozor. Nedokázal jsem se soustředit. Byl jsem toho názoru, že jsou důležitější věci než počty, které mi připadaly tak snadné, či četba, kterou jsem se naučil už kdysi. Kdy vlastně? Nač chodit do školy a stále se věnovat oněm všedním věcem? Uměl jsem číst i psát docela dávno, a uměl jsem i počítat. Tím neustálým znovuobjevováním známých vod jsem si spíše připadal, že jsou mé znalosti vykrádány. Jako by byly vyčerpávány, opotřebovávány neviditelným nožem soustruhu, jenž se s neúprosně postupující rotací mého svištícího vědomí zakusuje do jeho hodnot a třísky rozsévá kolem v zapomnění jako zvolna se snášející vločky sněhu, jež tanou dopadem na teplou tvář a rozpouští se v nic, v nic dřímající kdesi za hranicí této cesty, na niž jsem nastoupil před sedmi lety. Mezi děvčaty v barevných punčoškách a se sukněmi jsem se cítil jako ryba ve vodě. Musel jsem vypadat komicky. Prcek, který se snaží zabavit všechna děvčata najednou. A že jich přibývalo! Svým pověstným šarmem malého holomka jsem proslul po celé škole. Nevím, kde se to ve mně bralo, protože má učitelka mne vždy plísnila: „Kde jen se to v tobě bere, ty holomku jeden!“, ale prostě to ve mně bylo. Připadalo mi naprosto přirozené tlachat s děvčaty o různých věcech, o kterých neměli mí spolužáci ani potuchy. Děvčata mne říkala „Benjamínku“. Dělalo mi to radost, protože vždy, když to některá z nich vyřkla, připadal jsem si jako v sedmém nebi. Ani vám nemusím vykládat, co všechno jsem si v jejich společnosti představoval, kam až sahala má fantazie svlékající děvčata mlsným pohledem, který musel v kontrastu s mou chudou a nuznou postavičkou působit komicky. Nejedna z dívek mi pokládala ruku na kaštanové vlasy sedící mi na hlavě jako motocyklistická přilba, docela přirozeně, ve stoje, přičemž na mne shlížely z velké výšky a já si spíše připadal, jako bych ležel v posteli a ony se nade mnou skláněly. Jaké to zlostné a plamenné pohledy plné zášti musel jsem snášet, když mne míjeli jejich spolužáci, kterýchžto lýtka nejen, že se zapalovala, ale stejně jako mě, doslova hořela v nezměrné hranici chtíče.
Se svými náhradními rodiči jsem bydlel v Mrtníce, neboť ty pravé jsem ztratil před lety a pořádně jsem je nepoznal, když splynuli ve všední masu otrhanců obklopující mne den co den. Mrtník je malá vesnička v obležení několika ještě menších vesniček, přičemž za učiněné město, kde to vřelo, jsme považovali několik kilometrů vzdálený „Nejštát“, neboli Dolní Bělou. Vždycky jsem starší generaci napomínal, aby vesnici nejmenovali „Nejštát“, když jsem se dozvěděl, že slovo je zkomoleninou německého „Neustadt“, tedy „Nové město“, které se však v českých matrikách nazývalo Dolní Bělá. Mladší, a s nimi i mí vrstevníci, mu říkali prostě „Bělá“. Ale já ne, i já si zvykl na Nejštát, ačkoliv zprvu jsem byl proti. Nejštátem protékal malebný potok, jehož pokojné a zelení protkané povodí s množstvím vodních mlýnků, jako by z oka vypadlo krajinkovým obrázkům, z nichž nejeden zdobil stěny vesnických stavení, někdy i stodoly či zápraží.
Ačkoliv měl Mrtník vlastní školu, za školní docházkou jsem chodíval do sousedních Krašovic, o což se přičinil můj nevlastní strýc Pepík. Psal se rok 1949, když jsem denně, kromě soboty a neděle, chodíval pešky několik kilometrů tam a zpátky do krašovické školy. Tady jsem často navštěvoval svého nevlastního strýce Pepíka. Přicházíval jsem k němu po škole a domů se navracel pozdě k večeru. Nikomu by to nevadilo, kdybych nezanedbával své povinnosti na hospodářství. Nemohl jsem si však pomoci. Často jsem se z Krašovic do Mrtníka trousil jako tělo bez duše, abych přišel co nejpozději. Přitom jsem věděl, že dostanu vyhubováno. „Otec“ mne často řezal řemenem a já byl při výprasku strnulý a vůbec jsem se nepohnul. Krve by se ve mně nedořezal. A tak to bylo pokaždé, než jsem po posledním výprasku přistoupil k nevlastnímu otci, kterému jsem musel říkat tatínku, ačkoliv jsem věděl, že mým otcem není, stoupnul si před něj do pozoru jako v hodinách tělovýchovy, a poslušně jsem odříkal: „Děkuji, tatínku.“
Otčím z toho byl natolik vyveden z míry, že mne od té doby nikdy více neuhodil.
A já dál chodíval pozdě domů, vědom si porušování pravidel. Přemítal jsem o tom, proč nikdo nechce pochopit, že jsem dospělým v dětském těle. Život jsem bral opravdově a neuždiboval si z něj dětských radovánek. Nabyl jsem pocitu, že spíše mládnu, než bych stárnul, jako by se ve mně otočil přirozený koloběh života, jako bych plaval proti proudu dravé řeky života. Jako bych se teprve měl stát dítětem, dítětem z dospělého, a ne naopak. Někdy mne napadlo, ve chvílích, kdy jsem brázdil krajnice rozpukaných cest, jež oddělovaly lány polí, a já se vracel z Krašovic domů, zdali snad netrpím nějakou nemocí, nemocí obráceného vývoje, nemocí dosud neznámou, jež mne v dospělosti přerodí v učiněné děcko!
„Proč si nejdeš hrát se svými kamarády?“ zeptal se mne jednou strýc Pepík, když jsem mu pomáhal se sečením trávy.
„Nechci, strýčku, nebaví mě to,“ odpověděl jsem.
„Na práci budeš mít dost času, až vyrosteš,“ pravil.
„Ale já už jsem vyrostl, strýčku, tady uvnitř,“ ukázal jsem si na hruď, „jsem přece dospělý.“
Strýček se usmál a pohladil mne po hlavě.
Když jsem se pojednou zas šoural klidnými ulicemi Krašovic, ponořenými do snášející se tmy, uviděl jsem Martičku, milou blondýnku asi o tři roky starší než já, a taky o tři hlavy vyšší. Seděla opuštěně na lavičce před místním hostincem a nepřítomně civěla do prázdna. Mezi nohama svírala prázdný džbán na pivo. Ihned se ve mně všechno vzbouřilo. Zpozorněl jsem a najednou byl z filosofické zadumanosti vytržen animálním vábením toho krásného – a hleďme – i vnadného stvoření. Se samčí zuřivostí jsem k ní přiskočil, až se mne polekala a... a...
Nic jsem neudělal. Nakonec jsem nic neudělal, ačkoliv jsem se na ni chtěl vrhnout a trošku ji pomuchlovat, polaškovat, pomazlit. Och, jak jsem po ní najednou toužil! Tak zvláštně, jako by kolem rozsévala auru vzbuzující mou touhu.
„Večír, Matičko,“ uctivě jsem ji pozdravil jako starý kavalír.
„Och, to jseš ty?“ otočila se ke mně a usmála se. Pak mile poplácala ručkou vedle sebe na lavičku, dost blízko svým šatům.
Sedl jsem si k ní a pomalu se na ni namačkával, jako to dělal náš sedmikilový kocour Mates, který se ke mně často dokázal podobným způsobem přikrádat po celý večer, když jsem seděl doma na pohovce. Našlapoval tlapkou do vzduchu a ne a ne se vás dotknout. Pak se nakonec jeho polštářky dotkly vašich nohou a on se olízl, jako by čekal reakci na prozrazení své tak zřejmé přítomnosti a záměru.
„Ach, Benjamínku, ty se máš nejlíp,“ vzdychla si Martička.
„Copak, Martičko?“
„Doma se to zase hádá, táta s mámou. Nakonec máma utekla k babičce a táta mě poslal pro pivo,“ sklopila hlavu k prázdně zívajícímu džbánku.
Nic jsem na to neřekl a zahleděl se na protější zeď s oschlou a odlupující se omítkou. Martiččin problém mne příliš nezajímal. Přistihl jsem se, že hledám řešení, jak bych se jí mohl dostat pod sukni. Ještě nikdy jsem to nezkusil. Měl jsem pochyby, oprávněné pochyby co do své fyzické dostatečnosti. Přece bych jí nemohl být milencem, to by nešlo. Nechtěla by to, určitě ne. Je sice jednou z těch, které se mnou naoko rády koketují, ale kdyby mělo dojít na věc, teď, když je sama...!
„Asi uteču jako máma a už se nevrátím,“ zalkala Martička.
Zaslechl jsem však jen její poslední slovo. Přesto jsem se dokázal domyslet, kudy se její zpověď ubírá. Martička si zoufala nad rozpory mezi svými rodiči. Mí rodiče, kteří teď byli na pravdě boží, jak říkal strýc Pepík, byli chudými lidmi, otrhanci doby, nejzatracenější spodina. A může být, že ve skutečnosti jsem otce nikdy nepoznal. Tak či tak, ani jednoho z rodičů si nepamatuji. Měl jsem kolem sebe spoustu strýčků a tetiček, nuzných strašidel z říše černokněžníka. Svět, z jehož lůna jsem byl vyvržen, byl labyrintem chudoby a zotročení. Nejen, že nemám žádný vznešený původ, já nemám původ žádný. Pocházím odnikud a přišel jsem nikam. Přišel jsem do světa, kde jsem teď seděl vedle Martičky a kde vše fungovalo podle docela jiných pravidel, než jsem tomu byl zvyklý jako capart. Přesto si nyní připadám nezkušenějším než tehdy.
„Martičko, dojdu ti pro to pivo,“ nabídl jsem se náhle a postavil se před ni, nastavuje rozevřené dlaně, do nichž jsem prahnul uchopit baňaté tělo... Martiččino... tělo džbánu.
Beze slova mi vsunula džbán do dlaní. Jak jsem tak naproti ní stál, byli jsme teď, když Martička seděla, stejně vysocí. Využil jsem okamžiku, abych se dotkl jejích prstů.
„Děkuju, Benjamínku, a tady máš korunky,“ podala mi mince a přátelsky se na mě usmála.
Cestou k výčepu jsem přemýšlel, usmála-li se na mě skutečně přátelsky, či zdali se v jejím úsměvu mohla skrývat smyslnost. Prošel jsem úzkou chodbou nasvícenou prachobyčejnými žárovkami na drátech civícími ze stropu a na čichové buňky mi zaútočila ostrá, až štiplavá vůně, jež byla hospodskou směsicí rozlitého piva, špinavé vody na nádobí a cigaretového kouře. Sotva jsem došel k nerezovému pultu, vyzdvihl jsem na něj džbán.
„Dobrej, hospodo!“ zvolal jsem svižně a přitom se otočil po několika místních štamgastech, kteří seděli u vedlejšího stolu.
Ti pozvedli pivo a se smíchem svlažili na mou počest svá lačná hrdla.
„Buď zdráv, Vašíku!“ pronesli ke mně a já, Vašek, jinak řečený Benjamínek, jsem se na ně usmál, jako bych byl jejich odvěkým kamarádem. Snad bych si byl k nim býval i přisedl, kdyby na mě venku nečekala roztoužená Martička. Určitě je roztoužená, myslil jsem si, když jsem čekal, až mi hostinský načepuje džbán piva. Všiml jsem si, jak se nad porcelánovou obrubou džbánu nadechuje bochník smetanově bílé a husté pěny, která užuž svézt se v proudech po bachratém objemu džbánu. Tak, jak by klesala po oblých tvarech Martiččiných míza našeho vzájemného chtíče.
Bože, pomyslel jsem si náhle, nač absurdního to pomýšlím? Vracel jsem se se džbánem plným piva jako malý pacholek, který nemá ani dost sil na to, aby džbán donesl, a musí si pomáhat oběma rukama. Nač to jen myslím, já, takový střízlík a sedmiletý holomek? Tak mladičký, že bych už měl být dávno doma a zatím se tu trmácím se džbánem piva a mířím k dívce, která je o tři roky starší než já. Vždyť ještě nemůže mít oblé tvary. A odkud je znám? Odkud znám oblé tvary? Z obrázků zkrášlených naoranžovělou retuší a se zubatými rohy v bílých okrajích, na nichž se rozvalují dospělé a bujné ženy oblých tvarů. Martička tak vypadat nemůže, ačkoliv se jí blůzička nadouvá zvolna rašícími pupeny mé touhy.
„Ukaž!“ náhle jsem zaslechl Martiččin soustrastný hlas, když mne viděla, jak se k ní lopotím se džbánem.
Byla tak velká, když se nade mnou vzpřímila. Sehla se k uchu džbánu a já ucítil její vůni. Nedokázal jsem jí odolat. Jako harant kopající si před sebou kamínkem a s rukama v kapsách, s brigadýrkou pokrývající hlavu, kráčel jsem v její sladké společnosti po cestě vstříc slibům. Byli jsme sami. Jen já, ona a džbán piva. Už se setmělo a z polí se ozývala serenáda cikád. Povětří bylo prosycené čerstvým vzduchem, pro nějž stojí za to žít.
„Pojď!“ vzala mne náhle za ruku a silou, kterou by mne nepochybně několikrát přemohla, mne stáhla ze silničního náspu do křoví, kterým vedla sotva patrná stezka. Vinula se do pole plného vzrostlých obilných klasů. Klenba oblohy nad námi uklidňovala svou nespoutanou noční modří, jejímž příkrovem prosvětlovala třepotající se zář několika hvězd. Zpěv cikád zintenzivnil, jako bychom se jim dostatečně nevěnovaly.
Vtom se Martička napila ze džbánu a podala mi jej.
„Chceš, na, napí se, Benjamínku,“ vyzvala mě takřka panovačně, jako by mne měla ve své moci a hřbetem ruky si otřela bílý pěnový knírek.
Pod váhou džbánu se mi podlomila kolena. Už jsem zapomněl, jak byl těžký. Ani jsem na ni nepohlédl, ani jsem nezapochyboval a s předstíranou ostříleností jsem zabořil, ne ústa, nýbrž celý obličej, do pěnové lázně, jejíž hustotou ke mně pronikaly svlažující praménky hořkého nápoje. Ruce se mi přitom třásly jako osikové větvičky. Silou jsem nikdy neoplýval, samozřejmě. Byl jsem zesláblý jako rekonvalescent po skvrnitém tyfu. Než jsem se však stihl vzpamatovat z podivné a exotické chuti piva, stála přede mnou Martička s rozeplou blůzkou a rukama v bok. Mezi látkovými břehy mne k sobě v temnotě letního večera vzývala dvě sotva vypouklá ňadra, jež mi připomínala kopečky s velkýma očima na vrcholcích.
„Chceš si sáhnout, Benjamínku?“ lákala mne tak, jak to dělávaly mnohem mladší dívky ve věku vzájemného objevování se s opačným pohlavím, kdy se světoborně svlékaly z tepláků a na oplátku byly zvědavé na chlapeckého frantíka.
Ruka mi pod tíhou džbánu zdřevěněla a ten upadl na zem. Pivo sytilo travnatou půdu a ona ničeho nedbala. Jen na mne vyzývavě hleděla, jako by zkoušela, zda mám dostatek odvahy. A já ji měl! Hypnotizován tím blahým pohledem na její hebkou pokožku, jsem k ní přistoupil a pozvedl do výše své rozevřené dlaně, jako bych představoval učebnicovou příšeru, jež se snaží zaútočit na svou oběť, jako bych byl vlkodlakem v těle sedmiletého klučiny. Očima jsem se zdravil s jejími dvorci. Nebyla vzrušená. Její bradavky se tvářily klidně. Zřejmě jen experimentovala. Jako by mé dlaně byly ukovány z železa a její ňadra byla magnety, plynulou a nevratkou rychlostí jsem se přibližoval ke koženým bochánkům Martiččiným. Dotkl jsem se jich. Ani se nepohnula, nezachvěla se, nevydala jediný sten, ani vzdych. Cítil jsem, jak se mé domácí prací zhrublé ruce potýkají s pohádkově měkkým povrchem Martiččiných prsou. Jako by právě ona byla médii mezi mým dospělým světem, jenž se zvolna rozpouštěl, aby se ze mě stalo dítě, uzřel jsem potlačenou vzpomínku, jež byla vyvolána tlukotem dívčina srdce. Buch, buch, slyšel jsem, a biologický tlukot organického systému přecházel v monotónní a vícehlasný dusot mnoha nohou. Chr, chr, chr. Dusot stovek lidí sbíhajících se na obrovském prostranství, jako by se na obloze konalo přistávání marťanského talíře. Náhle se vřava nezměrného moře stovek lidských otrhanců uformovala v pravidelné geometrické obrazce. Stanuli jako paralyzovaní. Ani jeden z nich se nepohnul. Brázdami mezi jednotlivými útvary se pohybovaly černé body lidských postav jako ropné skvrny na mořské hladině.
„Líbí, Benjamínku?“ vytrhlo mne náhle ze vzpomínek dospělého, bídou zmítaného pacholka.
Jen jsem s automatičností pokývl hlavou.
„Tak já...“ ustoupila a sklopila pohled k rozlitému džbánu piva, „už budu muset jít. Uvidíme se zas ve škole. Tys to ale vyvedl s tím pivem...“ usmála se škodolibou radostí, že táta nebude mít svou večerní porci zlatého moku, zapnula si blůzku, sebrala džbán a pohladila mne něžnou dlaní, kterou pozvedla ve spěchu, když mne míjela, a setrvačnost dotyku mne až nepříjemně polechtala na tvářích, přičemž se mi smrskly žvýkací svaly. Zmizela stejně nenadále, jako se objevila její prsa, krásná prsa.
S blaženým úsměvem a stéblem trávy mezi zuby jsem si to vykračoval jako uspokojený jinoch cestou do Mrtníku, jehož jasnou noční oblohou pokrýval plynulý závoj modravé noci a zvuk cikád mi dělal bonbónově sladkou společnost. Bonbónově! Cožpak jsem neříkal, že mládnu? Dospělý v obalu roztržitého dítka.

Oj, oj, doma bych byl býval dostal výprask, kdybych otčímovi tenkrát nepoděkoval: „Děkuji tatínku.“ Vrátil jsem se pozdě večer a vůbec jsem se necítil unavený. Naopak jsem měl chuť flámovat. S rukama sepnutýma pod hlavou jsem blaženým pohledem pomalu popojížděl po látkovém obrazu, jenž visel nad mou postelí. V místnosti bylo zhasnuto. Vpředu se třepotala záclona v poryvech mírného jarního vánku, jenž pronikal dovnitř pokoje pootevřeným oknem. Zvuk nočního hmyzu sem dozníval tlumeně. Tu noc jsem nedokázal usnout. Vzhůru mne držel chemický koktejl blažených pocitů, které jsem si odnesl z dnešního večera, tak krátce, a přesto nezapomenutelně stráveného ve společnosti Martičky a jejích ňader. Sotva jsem si uvědomil, že mé oči sledují malebnou lesní krajinu s tůňkou, ze které pije laň, přičemž statný jelen stojí na stráži opodál. Takto idylicky pohádková krajina snad ani nemůže existovat, pomyslel jsem si. To však byla jediná myšlenka, která mne stran obrazu napadla. Jinak se všechny mé smysly upíraly k Martiččiným prsům. Dělalo se mi těsno v kalhotách. Cítil jsem růst svůj penis, který hrozil, že bude klíčit výš a výš, až mi protrhne kalhoty. Dosud jsem nic takového nepocítil, ne tak mocně. Nezastírám, že se mi při myšlenkách na školní děvčata, jejichž jsem byl ochráncem, už předtím nevzdouval, ale dnes to bylo jaksi podepřeno opravdovým, hmatatelným zážitkem. Cítil jsem obrovské napětí. Já, sedmiletý hoch. Já, který jsem vážil třicet pět kilogramů, já, co jsem vypadal na umření a pořád mne stíhaly všelijaké nemoci, které jsem přecházel, neboť jsem na to byl zvyklý z dřívějšího živoření, to já jsem na sebe vztáhl ruku, dlaň a začal si ulevovat od napětí. Před očima jsem viděl jen Martiččinu hruď. Znenadání jsem pocítil svíravou a tísnivou bolest v břiše. Varlata se začala podivně zmítat v šourku, a jako se hlemýžď stahuje zpátky do ulity, smrskávala se vzhůru. Tu jsem ucítil, že mám mokrou dlaň. Opanovala mne neskonalá úleva, v jejímž náručí jsem spokojeně oddechoval a chtělo se mi příst jako koucorovi Matesovi, který teď ve spíži s šiškami uherských salámů číhal na noční myší rejd.
Nebylo pochyb, že se tento druh proměny, jež mne ustanovila dospělým a zvolna mne činila mladším, projevoval už i na fyziogonomických procesech těla. Já, sedmiletý holomek z II. A, jsem poprvé onanoval. A s výsledkem. S výsledkem, na který budou mí vrstevníci čekat několik dalších let. Netušil jsem, co se stane, až bude tato proměna dokonána. Zda se ze mě stane klacek v plínkách, kterého budou v jeho dvaceti letech krmit přesnídávkou.

V Mrtníku bydlel všeobecně známý místní podivín, a možná i blázen, jak se o něm mnozí vyjadřovali, kterému jsme neřekli jinak, než Berzmedle. Tento chudák a bídník měl toto prokleté příjmení přiřknuté i na rodném listě. Už samotné příjmení jej předurčovalo k posměškům, ze kterých si však nic nedělal. Byl v invalidním důchodu a bydlel ve velké rodinné vile na kraji vesnice, kterou obýval docela sám. Byl neodbytným vypravěčem a nezdráhal se zastavit na ulici každého kolemjdoucího, jemuž nadšeně referoval o filozofických otázkách a osobnostech spojených právě s filozofií. Nikdo jej pochopitelně nebral vážně, a ani nemohl, neboť jeho slova se utápěla v dětské naivitě a byla pouze prázdnými frázemi. Berzmedle měl okolo padesáti let. Když vás zastavil na ulici a dalekosáhle vám vyprávěl o peripetiích spojených s organizací pohřbu jeho otce, mohli jste si být jisti, že máte program na následující hodinu. Když se konečně dobral konce, spustil o pohřbu matky. Berzmedle zdědil velké peníze, ale neuměl s nimi hospodařit. Prohýřil je jako děcko, kterému se splnil sen o zlatém dole. Nakoupil si všelijaké zbytečnosti, které mu nakonec v jeho dobrotě rozkradli buďto místní, anebo poutníci z okolních vesnic, neboť Berzmedlova lehkovážnost a dětinskost byla veřejně proslulá, a tak mu nezbylo nic, než neudržované sídlo, které kdysi patřilo jeho rodičům, a se kterým nevěděl, co si počít. Nejenže byl duševně poněkud pozadu, strádal i fyzicky. Nosil velké břicho, kostěné a silné dioptrické brýle. Na hlavě měl pleš a po skráních se mu plazily praménky zplihlých šedých vlasů. Chodil nahrbeně a napadal na jednu nohu. Jako neřízená střela se kolébal v rozšklebených domácích papučích napříč silnicí a nejednou způsobil dopravní nehodu. Řidiči, kteří jej znali, z něj byli nešťastní. Projížděli vesnicí obezřetně a s největší opatrností, neboť nejednomu z nich se přihodilo, že jim Berzmedle skočil přímo pod kola a neohrabaně se převalil na kapotu. Většinou to skončilo pouze pochroumáním a on se s utrženou bolestí belhal na druhý břeh silnice, omlouvaje se při tom němými gesty vyděšenému řidiči za volantem. Mluvil se zadrháváním a stávalo se mu, že dlouho nedokázal přijít na správný výraz, jímž by vyjádřil a okořenil své zdánlivě duchaplné monology. Dlouhé a bezeslovné pomlky vyplňoval jakýmsi vrčením a huhláním, pomáhaje si rukou do taktu. Při tom na vás upíral svá malá očka s šedou duhovkou a malými zorničkami.
Měli jsme už prázdniny, bylo parné léto roku 1949, když jsem byl bezprostředně konfrontován se zavalitým a kulhajícím Berzmedlem, který bezprizorně vymetal vesnická zákoutí a okolí. Nejvíce jej přitahovaly krajnice silnic, po kterých dokázal bloudit doslova celé dny. A právě při jedné takové procházce jsem jej zastihl, když jsem se i já vydal vyčistit si hlavu ke kaolinovému lomu, největšímu povrchovému lomu v celé střední Evropě, který se nacházel v jehličnatém smrkovém lese jen dva kilometry za Mrtníkem v první třetině silničního tahu na Kaznějov. Těžba v lomu začala někdy v osmdesátých letech devatenáctého století a lom se brzy stal velice významným těžištěm kaolínu. Kdysi kaolin vyvážely koně na povozech, později byl dolován pomocí lanovky a dnes za přispění těžké techniky nákladních vozů, bagrů a buldozerů. Štolami protkané lesní podloží hlubinné těžby bylo pověstné nebezpečnými jámami, jejichž říši raději mnohý obcházel obloukem. V přítmí smrkových korun byly nedbale označeny rizikové oblasti, které avizovaly plastové cedule se zákazem vstupu. Těch však někteří nedbali.
Má výprava nebyla vědecká, byla spíše filozofického rázu, neboť nerostný potencionál kaolínky, jak jsme lomu říkali, mne příliš nezajímal. Toto místo jsem vyhledával pro jeho zvláštní a neobyčejný klid. Obrovité lůno vykutané do kaolínu, jehož obrubu rámovaly linky lesů, skýtalo nezapomenutelný dojem mrtvé krajiny, jako byste se ocitli v docela jiném světě s bíločervenými stěnami a kaolinovými morénami. Na samotném dně tohoto velkolepého antropogenního díla se zrcadlily zlověstně klidné hladiny modrých a zelených jezer, které brázdily malé vlnky vyhnané kaňonovým větrem. Kaskádovitě řešené stěny tohoto světa ve světě byly protkány cestami, po nichž se jako malý brouci míhaly ve skutečnosti mohutné náklaďáky s vydolovaným kaolínem, či s prázdnou korbou, mířící k pásovým bagrům a zanechávajících za sebou oblaka bělostného a moučného prachu. Nad touto ránou v zemské kůře se klenula prapodivně zkreslená obloha, teď v létě azurová a v kontrastu s pouštní krajinou lomu smrtonosně vyhlížející. Žhavý kotouč slunce nemilosrdně strážil tuto zdánlivě bohem zapomenutou krajinu uprostřed mrtnických lesů.
„Pane Berzmedle!“ zvolal jsem za belhající se postavou, která se na horizontu blížila k lesní bráně vedoucí k lomu.
Bylo dopoledne. Slunce stálo nejvýše na bezmračné a úplně vymetené obloze. Na obou stranách asfaltové cesty s množstvím pukajících a mokvajících asfaltových pupenů, se prostíral zlatavý koberec dozrálých klasů. Rozběhl jsem se, abych Berzmedleho dohnal. Zajímalo mě totiž, kam míří, přestože jsem věděl, že jeho putování nemají cíle. Podrážky tenisek se mi lepily do rozteklých pláství asfaltu, ale já ničeho nedbal a blížil s k postavě belhajícího se „hrbáče od Matky boží.“
„Pane Berzmedle, počkejte přece!“ doběhl jsem jej, udýchaně ze sebe vypravuje.
„Já jsem... já jsem...“ začal ve vzduchu kroužit pravou pokrčenou rukou, jako by byla chromá po mrtvici a zničehonic, bez jakéhokoliv druhu přivítání, se na mne zahleděla jeho malá očka s úzkými zorničkami a zvlhlé rty, v jejichž koutcích se pěnily chomáčky slin. Jistě si cestou povídal sám se sebou.
„Kam máte namířeno?“ otázal jsem se.
Jen na mne civěl a já nabyl dojmu, že mou otázku neslyšel, přestože byla vyřčena zcela jasně.
„Jdete na kaolínku?“ otázal jsem se proto.
„No... no... no....“ pokývl s jakousi radostí v očích, jako bych mu zrovna teď řekl, že jde právě tam. Jako by se dosud pídil po cíli své cesty a já mu jej jako posel přiběhl konečně sdělit.
„Tak pojďme spolu,“ navrhl jsem mu.
„Já jsem... já jsem...“ začal napadat na nohu a já si všiml, že má na jedné noze gumovku, kdežto druhá byla obalena podivně sešlápnutou bačkorou, které za podrážku sloužil původní bok bačkory.
„Já jsem byl včera na ministerstvu a... a...“ zadrhával se tak, až jsem musel skrýt svůj smích, který ve mně svým chováním vzbuzoval. „Pan Leopold z Plzně se mnou odmítl jednat v rámci mého projektu o automobilu Robinson...“
„Vy chcete vyrobit auto?“ překvapeně jsem na něj pohlédl, i když s jistou měrou rezervy, neboť jsem věděl, že má spoustu podobných bláznivých plánů.
„No... jo... no,“ usmál se na mě s výrazem, v němž jsem spatřil radost dítěte, dětskou naivitu, která mne velmi dojala. Působil potěšením, které v něm vzbudilo přiznání, jež mi právě vyslovil. Konečně odhalil svůj velkolepý a životní projekt!
„To auto,“ pokračoval, „bude celé ze dřeva. Bude to takový malý autobus, který bude svážet opilé lidi z vesnických zábav. Požádal... požádal jsem ministerstvo dopravy, aby... aby... hmmm...“ zamručel a pohroužil se do přemýšlení, přičemž se zastavil, což naši cestu značně prodlužovalo. „Aby... aby...“ startoval jako rozbíhající se motor, když takřka vykřikl: „... aby udělali výjimku ze zákona a řidič Robinsona směl mít dvě promile alkoholu v krvi, když bude řídit. Přirozeně by pro něj byly vyhrazeny speciální cesty. Po obvyklých komunikacích by se pohyboval jen zřídka,“ dodal se samozřejmostí.
Všiml jsem si, že jeho šedé dráty připomínající licousy, jež mu divoce porůstaly skráně a tváře, je obrůstaly jaksi bez ladu a skladu. Bylo mi jej líto. Kartáček jeho plavých řas se kmital nad čistýma očima plnýma očekávání. Naslouchal jsem jeho vypravování a než jsme došli na kraj lomu, uplynula celá hodina. Teď jsme tu stáli jako otec a syn, jako dospělý medvěd vedle medvíděte. Stáli jsme vedle sebe a unešeně zírali na rozlehlost a malebnost, na tu nezkrotnou mrtvolnost kaolínové prohlubně, jež se prostírala pod námi. Avšak já nebyl tím dítětem a on otcem, on nebyl medvědem silákem a já jeho medvídětem. Bylo to právě naopak, ačkoliv tomu naše postavy nenapovídaly. Uvnitř byl však dítětem on a já zas dospělým. Jako by se svět obrátil, jako by se vlády ujaly děti jako já a starci měli začít chodit do školy.
Byl to pro mne rozhodující den. Milník v mém vývoji. Na tento den, kdy jsem stál s Berzmedlem na kraji kaolinkového lomu nezapomenu do konce života. Byl to den, kdy jsem poprvé plakal, a kdy se ze mne stalo dítě se vším všudy, jak to mělo být od počátku.
Když jsme se totiž vraceli, plížili jsme se jako černé stíny lesním šerem. Byli jsme jako kočky na lovu, tiše procházejíce mezi kmeny kaolínem poprášených smrkových stromů. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem k Berzmedlemu pocítil dojemnou lítost. Tak nějak jsem jej litoval a najednou se nemohl zbavit pomyšlení, že bych měl vidět, jak trpí pro svou dětskou bezmocnost zabalenou v pozlátko dospělého těla.
Mezi kmeny stromů vpředu prosvítala skomírající záře oblohy. Les opanovalo husté ticho, do něhož náhle prostoupil šelest. Naléhavý šelest a pak se ozvala vzdálená, dutá rána, jako by pod povrchem cosi žuchlo. Otočil jsem se a všiml si, že tu jsem sám. Rozbušilo se mi srdce. Berzmedle zmizel! Ještě před okamžikem šel těsně za mnou a najednou byl ten tam. Pak jsem sklopil zrak a všiml si jakéhosi poloztrouchnivělého prkenného krytu, u něhož zívala z lesního podloží černočerná tma zemské pukliny podobající se zčásti odkryté průrvě v zasněženém horském úseku. Zezdola, z velké hloubky, se ozvalo podivné zahučení. Duchaplně jsem přiskočil ke kraji zemské trhliny a nakoukl do její tmy.
„Pane Berzmedle, jste v pořádku?!“ zvolal jsem, neboť jsem nepochyboval, že je tam dole. „Jirko!“ vykřikl jsem naléhavěji jeho křestní jméno, které mi přišlo samo na jazyk. Nikdy jsem jej takto neoslovoval.
Neodpovídal. Jako bych někde tam dole slyšel jen jeho skomírající dech.
„Doběhnu pro pomoc, vydržte!“ zvolal jsem a vyskočil jako vyplašená srna vstříc snášející se tmě nad polem na kraji lesa. Běžel jsem jako o život. Myslel jsem na jediné. Pomoct mu, přivést mu pomoc, zachránit jej. Dostat jej z té prokleté průrvy, jejíž obětí se stal. Vběhl jsem do klasů, které jsem rozrazil jako rozdováděný velký pes, jenž se vrhá do klidné hladiny jezera za aportovaným dřívkem. Prudce jsem oddychoval. Ve spáncích mi bušila rozprouděná krev. Cítil jsem, jak mne klasy šlehají do stehen. Bolest mi nevadila, ale překážel mne jejich odpor. Poskakoval jsem proto jako kamzík. Tu jsem vyplašil několik srnek, které se přede mnou daly na úprk všemi možnými směry. Vyskakovaly při tom až nad hranici nejvyšších klasů a na okamžik se mnou uháněly ve stejné linii. V kalné tmě jsem si všiml drátů elektrického vedení, které se táhly mezi dřevěnými sloupy podél silnice. Mířil jsem k nim. Doběhl jsem na břeh pole a velkým skokem přeskočil přes příkop na silnici, jejíž asfalt zvolna chladl po žhavém dni. Uháněl jsem dál. Můj dusot byl souměrný. Běžel jsem svobodněji, ale zmocňovala se mne únava. Tu jsem zaslechl zvuk motoru. Otočil jsem se. Z lesního koridoru ke mně mířila dvě světla automobilu. Stoupl jsem si doprostřed silnice, rozkročil se a začal mávat rukama. Auto zpomalilo, až přede mnou docela zastavilo.
„Pomoc, musíte mi pomoct! Jeden pán zapadl v lese do jámy a neozývá se!“ udýchaně a hekticky jsem ze sebe vypravil a doběhl k vystupujícímu řidiči.
Odvezl mne do vesnice, kde jsme zavolali pomoc. Když dorazili hasiči, byla již úplná tma. Seděl jsem zkroušeně na návsi v hloučku místních, kteří přišli ze zvědavosti, když se dozvěděli, že Berzmedle zapadl v lese do kaolinové štoly a že přijedou záchranáři. Do nočního ticha, nasvíceného lampami na návsi, pronikal monotónní hlahol mezi sebou diskutujících vesničanů. Náhle jsem byl středem jejich zájmu. Musel jsem hasičům ukázat přesné místo, kde se to stalo. Jel jsem s nimi, až jsme dorazili zpátky do lesa. Členové hasičské party nijak nespěchali. Připravili si nějaká lana a svítilny.
„Rychle, tudy!“ pobízel jsem je, avšak mým naléháním se nenechali nijak vzrušit.
Nakonec jsme konečně dorazili ke štole, kam zapadl Berzmedle.
„Tady je to!“ významně jsem ukázal.
Hasiči nasvítili oblast a jeden z nich se vydal se svítilnou v ruce k okraji průrvy. Zaměřil paprsek dolů a dlouho jím slídil v nezištných hlubinách lesního podloží.
„Nic nevidím,“ konstatoval.
„Je tam, spadl tam. Vím to,“ přesvědčoval jsem jej.
„Jdi dál, než tam spadneš taky. A co jste tu vůbec měli co pohledávat?“ rozčílil se na mě jeden z hasičů.
A tak jsem ustoupil. Pomalými kroky jsem našlapoval pozpátku, až jsem se opřel o kmen stromu, po jehož drsné kůře jsem se svezl dolů, kde jsem se posadil, pokrčil kolena a objal si je rukama. Začalo mi být chladno, přestože byl teplý letní večer. Cítil jsem, jak prochladám obavami.
„Něco tam je, už ho vidím,“ vítězoslavně pronesl pátrající hasič, který ležel u okraje průrvy. „Nehýbá se,“ dodal vzápětí.
Vyprošťovací akce trvala celou noc. Připadalo mi to jako celá věčnost. Mezitím přijeli četníci a taky sanitka. V lese se odehrávala opravdová přehlídka světel všemožných barev. Některá blikala, jiná vytrvale svítila na jeden bod, jiná zas byla rozptýlena do těžké tmy.
Už začalo svítat, když přijel pohřební vůz. Věděl jsem to, mé obavy se naplnily.
Pozvedl jsem svůj útrapami ztrmácený pohled a patřil, jak odnášejí na nosítkách tělo Jirky Berzmedleho ven z lesa. Jeho strnulý pohled bez jiskry života, byl jediným lesklým na jeho kaolinovým prachem poprášeném, nadmutém těle. Kaolínem slepené vlasy mu odstávaly ze skrání jako křoví a v kombinaci s licousy tvořily dojem zbědované mrtvoly. Na jedné noze mu zůstala poloshrnutá gumovka. Druhou měl bosou. Ztratil bačkoru, se kterou si vyšel na další ze svých četných procházek, na tu poslední. V obličeji měl smířený výraz, kterým jako by mne zdravil ze záhrobí. Tolik se dovedl radovat ze života, jako dítě, kterým vždy byl. Jako by část své dětinskosti teď přenesl na mne, jako by do mne vstoupila část jeho dětské duše, jež ve mně rozdmýchala pláč. Začal jsem plakat. Poprvé v životě jsem plakal a okoušel slanou příchuť slz, které mi kanuly po tvářích. Slzným závojem, jenž mi pokrýval oči, jsem viděl mrtvé Berzmedlovo tělo, jež se vzdalovalo. Pocítil jsem vnitřní žal a zároveň vysvobození z duševního napětí, jež mne doteď svazovalo. Pocítil jsem vůni svobody. Připadal jsem si, jako bych se teď vznášel s Berzmedleho duší nad korunami stromů a byl ke všemu pozemskému lhostejný. Zírat na mrtvolu pro mne nebylo nic nového, viděl jsem jich spousty. Spousty nahých mrtvol vyhublých na kost, jež byly jako klády házeny na valníky. Jejich vypouklé lícní kosti a posmrtný škleb, jablkovité klouby a rohaté pánve, nad nimiž zela proláklina vyhladovělého žaludku. To všechno jsem znal docela dobře a nikdy jsem při pohledu na sklizeň smrti nepocítil sebevětší pohnutky. Avšak teď to bylo něco jiného. Teď jsem viděl smrt v neočekávané a nenadálé podobě, jako by to byla smrt mého vlastního dítěte, jímž pro mne v tento den Berzemdle skutečně byl...
Narodil jsem se v roce 1942 v černokněžníkově říši, jejíž panství se prostíralo na kopci s bukovými stromy. Zvláště na podzim se jejich útlé kmeny jako tyčky vzpínaly k nebi, vyrůstajíce z oranžového, vodou a plísněmi ztěžklého a slepeného listového podloží, jehož hnilobná vůně docházela až do naší říše. Zimy tu bývaly tvrdé. Naše komunita byla vystavena drsnému a syrovému chladu, větrům, před nimiž nás nic nechránilo. Byl to malý a jednotvárný svět, do kterého jsem se narodil. Malý z dnešního pohledu, z této retrospektivy vnějšího světa, který jsem neměl poznat. Byl jsem jako hmyz zavřený ve sklenici, jako křeček v kleci, který tuší, že za bariérou zajetí je něco víc, něco víc než jen tento svět. Jako bych byl Platónovým zvědavcem, který je zajat v jeskyni a nesmí poznat svět. Sklíčenost, jež však nakonec přerůstá i sem, k nám všem, ke každému jedinci lidského druhu, jenž je podroben zkoušce, jenž jaksi vnitřně pociťuje, že je mu cosi zatajováno a jenž věří, že se po smrti všechno vyjasní, že prozře a spadnou mu z očí klapky, zvedne se opona, která mu poodhalí mnohem širší a nekonečné prostory, jejichž dálavy si nedokáže náš mozek ani představit.
Ocitl jsem se v dospělosti. Narodil jsem se jako dospělý, protože jsem neměl na výběr. Neměl jsem poznat, co je to dětství. Od narození jsem se potuloval jako pes a učil se přežít v nelítostném světě s hranicemi z ostnatých drátů, s dýmajícím komínem krematoria, s betonovými sloupy a elektrickými izolátory, s bránou skutou s ocelových mříží, kde smrt sklízí semeno , kde kostnaté se lebky chvějí na ostnatých drátech beznadějí , kde se zlověstně nabízí nadpis, který jsem si poprvé dokázal přečíst již tak brzo, a nad jehož smyslem jsem se dlouho zamýšlel a nikdy jej nedokázal pochopit. Jakpak bych mohl! Vždyť jsem tam strávil své tři první roky života, během nichž jsem byl nejdospělejším. JEDEM DAS SEINE, aneb „Každému, co mu patří“.
V koncentračním táboře Buchenwald se nás narodilo hned několik. Nebyl jsem hrdý na to, když jsem později udával jako místo svého narození KZ Buchenwald, ale pokud jsem chtěl hovořit pravdu, musel jsem to říci takto: „Ano, pane doktore, narodil jsem se v kácetu Buchenwald.“ Buchenwald není vesnice, a už vůbec ne město, je to jizva na durynské zemi, svrab koncentračního tábora, jenž byl v roce 1937, 7. 7. 1937, uveden v činnost. Jak krásně se to datum pamatuje. Samé sedmičky. I mě bylo sedm, když se uskutečnil můj předěl a já vpadl do věku, jemuž jsem patřil. V koncentračním táboře děti nebyly, jen torza dětských tělíček s dušemi dospělých, dospělejších, než jsou dospělí ve svobodném světě.
Když se tak na to dívám zpátky, každý z nás, dětí Buchenwaldu, se po osvobození vydal jinou cestou. Kým jsem se stal já, to už víte. Uličníkem, jenž měl naději na spořádaný život, ačkoliv byl ve svém dětství vzdorovitý, a té naděje také využil. Vzal jsem si ponaučení a opravdu jsem omládl. Z dospěláka každodenně bojujícího o svůj život, jsem vyrostl ne v dítě, nýbrž v mládence, jenž může říct, že žil životem naruby. Mnohé z dětí Buchenwaldu však takové štěstí neměly. Vychováváni ve světě násilí a zoceleni tvrdostí zoufalství nezměrných rozměrů, stali se z mých někdejších kamarádů zločinci, kterým bylo ukradeno jejich dětství. Nikdy nepoznali světlou stránku života a po koncentráčnické dráze zpravidla pokračovali v živoření i ve svobodném světě. Nebylo pro ně návratu. Svět k nim byl tvrdý a oni byli tvrdí k němu. Takoví už nevěřili v život, neměli iluze, starali se o holé přežití. Bojovali by do konce, než by je sežrala chudoba a odnesla jejich hladem zlehklé tělo jako pírko do ztracena, odkud vzešli.
A dnes jsem tu takový, jaký jsem, já, Benjamínek z černokněžníkovy říše.