Neuvěřitelná honička

Tento příběh se odehrál na jedné z železničních zastávek v blízkém okolí našeho města. Byla noc, když Štefan, Martin, Mikuláš a Demeter zavítali na nádraží a chtěli se vydat nejbližším vlakem domů. Ke svému údivu však zjistili, že žádný vlak už do rána nepojede. "Nejbližší spoj-v pět ráno", přečetl Martin na jízdním řádu. Co dělat? To byla otázka, kterou všichni v krátké době vyrřešili. V nádražní restauraci zakoupili basu piv a společně obsadili čekárnu v nádražní budově. Aby je nikdo nerušil, zamkli zevnitř dveře. Zábava probíhala celkem v klidu. Piva z bedny se rychle vytrácela. Kolem třetí hodiny ráno někdo zabouchal na dveře čekárny.

"Nemůžete být chvíli ticho? Lidi kolem chtějí spát!", ozval se mužský hlas. "Dej nám pokoj!", reagoval zevnitř místnosti Štefan. Ale muž za dveřmi se také nechtěl nechat jen tak odbýt. "Pokud se nezklidníte, vrátím se do půl hodiny a nebudu sám. S vámi si to vyřídíme ručně", ozývalo se z druhé strany dveří. Naši čtyři přátelé jen mávli rukou a na adresu neznámého hlasu reagovali několika nepublikovatelnými výrazy. Pokračovali nerušeně dál v zábavě. Kolem půl čtvrté se rány na dveře ozvaly znovuo, tentokráte mnohem důrazněji. "Tak vy nepřestanete? Víte co jsem vám slíbil?", ozval se stejný mužský hlas z chodby za dveřmi. "Opravdu tu nejsem sám". Štefan a přátelé reragovali jen několika nadávkami. To byla poslední kapka, která pana Ladislava na druhé straně dveří vyprovokovala. Se svými přáteli Karlem a Mírou se začal do místnosti dobývat. Společně se snažili vyrazit zamčené dveře.

Teprve teď uvnitř místnosti zavládlo krátkou dobu ticho. Štefan a jeho kamarádi si uvědomili, že pokud se nebudou nějakým způsobem bránit, neskončí to pro ně dobře. "Co uděláme?", ptal se Štefan. Martinův zrak padl na stolek, umístěný v čekárně. Rozbít jej a ozbrojit se jeho nohama, bylo pro čtyři chlapce snadnou záležitostí. "Co teď?", pronesl Štefan. "Přece nebudeme čekat na to, až ti na druhé straně dveře vyrazí, takoví srabi nejsme, ne?" Postavili se tedy za dveře čekárny, s nohama od stolu v rukou. Štefan odemkl a prudce otevřel. "Co tady chcete? Vypadněte!", zakřičel na Ladislava a jeho přátele. Přitom všichni napřáhli získané zbraně. Ladislav se zalekl. "Jsou čtyři, my jen tři", blesklo mu hlavou. "No co, kdo uteče, ten vyhraje", vzpomněl si na známé české přísloví. Společně s Mirkem a Karlem se tedy obrátil a dali se na útěk. Štefan s kamarády je začal pronásledovat. Honička v železniční stanici a v prostorách nádraží nemohla skončit jinak, než vzájemnou rvačkou. Teprve tato událost vyburcovala železniční personál, který přivolal policii. Všichni výtržnici skončili na železničním oddělení policie a jejich počínání posouzeno jako přestupek.

Případ jsme však před přestupkovou komisí neřešili. Byli jsme pouze požádáni o výslech některých svědků, bydlících v našem městě. Naši pozornost však upoutala a nutno říci, že i úsměv na tváři vyvolala, protokolace události na policii. Ve výslechu pana Ladislava stálo totiž doslova:

"Měl jsem strach, a proto jsem s kamarády utíkal. Vždyť za námi běžela skupina čtyř mužů, s dřevěnýma nohama ...".

Představíme-li si tuto situaci reálně, muselo se jednat skutečně o neuvěřitelnou honičku, co říkáte? Záludnosti jazyka českého jsou někdy opravdu nevyzpytatelné.