Na lavičce v parku...

V parku ten den bylo neobyčejně hezky. Po několika deštivých pošmourných dní, konečně vysvitlo říjnové slunce. Paprsky jemně hřejícího světla přímo vybízely k tomu, aby se člověk posadil a na chvíli zvolnil. Nastavil tvář a vnímal jedny z posledních teplejších dní. Chvilkami si vítr pohrával se spadaným teple zbarveným listím.
I já jsem se ten den usadila do toho klidu. Jednou rukou jsem objímala svoji tašku a s očima upřenýma na sochu Bedřicha Smetany vlastně zírala do prázdna. Kolem prošli mladí studenti a docela nadšeně si povídali. Trochu závistivě jsem se po nich ohlídla.
„Mohu? Je tady volno?“ Otočila jsem hlavu po tom hlasu, který se vynořil jen tak z ničeho nic. Spatřila jsem starší ženu, byla trochu při těle. Její vlasy měly oříškový nádech a buclatá tvář se roztáhla ještě víc do upřímného úsměvu. Oči schovávaly půlměsícovité brýle z decentních stříbrných obroučků. Přes rameno jí visela plátěná taška, která ladila s hnědo-oranžovým svetrem ke kolenům. Mohla jsem jen tipovat, že je podomácku upletený.
„Jistě,“ hlesla jsem a otočila hlavu na druhou stranu.
„Děkuji, netušila jsem, že tu v tuhle dobu bude tolik lidí.“ Rozhovořila se natěšeně ta paní. Já neodpověděla, na to jsem neměla náladu. Vlastně už nebyla nálada na nic.
„Máte pěknou tašku, mladá-“ Podívala jsem se po ní, zvědavě zamrkala. „Slečno?“ Přikývla jsem a ještě víc si přitáhla úpletovou tmavě hnědou tašku přes rameno k sobě. „Jé nebojte se,“ mávla rukou. „Já se jen tak vyptávám, protože vnučka bude mít za pár dní narozeniny a přijede po několika měsících domů z Anglie, víte. Chci jí dát něco originálního a nápaditého.“
Nechápavě jsem na ní třeštila oči.
„Vaše taška má pěkný tvar, já totiž pletu. To víte co dělat ve stáří?“ Nahlas se zasmála. „Zkoušela jsem procházky, dokonce plavání v místním klubu pro seniory. Pak mi moje sousedka podala pozvánku na nějaký koncert dechovek Evy a Vaška. Jenže já takovou hudbu neposlouchám, víte. Mám doma spoustu desek a můj gramofon je skoro pořád puštěný. Chopin, Mozart, Beethoven, Dvořák nebo Smetana. Máte ráda Schuberta?“
„Ne,“ lehce jsem zavrtěla hlavou. Přemýšlela jsem, že si odsednu, neměla jsem chuť jí poslouchat. Dnes ne. Trochu mě tím rozčilovala. Nesnášela jsem tyhle staré lidi, co si k vám přisednou a začnou vyprávět a svěřovat se se svými starostmi. Jako bych jich sama neměla dost. A nikomu cizímu se s nimi nechlubím.
„No každý máme jiný vkus, ne? No zkrátka tím chci říct, že jsem neměla ponětí, co budu dělat s tolikem volného času. Já byla zvyklá na to, že jsem nestíhala. Moje práce to byla honička a dřina.“ To už si z plátěné tašky vyndala jehlice a její začátek výtvoru z tmavě modré vlny. A dala se do pletení. Bylo slyšet, jak o sebe jehlice cvakají v pravidelném tempu. Já tohle nikdy neuměla. Skončila jsem u háčkování. Nikdy jsem se nepovažovala za manuálně zručnou.
Najednou se přede mnou objevil malý opelichaný šedivý pes. Žádný krasavec. Nohy měl jako čtyři párátka, která se třásla. Velikostí malého ratlíka, vrtěl zcuchaným ocasem a chraplavě štěkal. Chvíli jsem na něj koukala a pak jsem uhnula hlavou.
„Ale copak ty?“ začala ta stará paní. „Dlouho jsme se neviděli, viď?“
„To je váš pes?“ Zeptala jsem se a sledovala nadšené vítání z obou stran.
„Kdepak, to je Amadeus,“ začala něco lovit z tašky. „No to víš, že pro tebe něco mám, ty můj malý genie.“ Vytáhla rohlík a po kouskách mu ho dala sežrat. „No já vím, nemohla jsem dřív přijít, drahoušku, byla jsem nemocná, víš?“ Promlouvala k tomu šedivému ošklivému neštěstí. Pes mručel a kňučel, když mu podávala ty kousky rohlíku a nenasytně je polykal. „Pomalu Amadee, pomalu ne tak hrr, vždyť ti to nikdo nesní.“
Amadeus si lehl k jejich lavičce a paní se dala znovu do pletení.
„Je to k vzteku,“ povzdechla si. „Takový chudák pes, jakpak asi přežije zimu na ulici? Copak já za ním budu chodit? Když je teplo, to si tu posedím klidně celé dopoledne, copak bych taky na stará kolena dělala jinýho, ale v zimě?“ Smutně potřásla hlavou. „A do domova těch starejch bláznů psi nesmí! No chápete to? Ani si na sklonku života nemůžeme pořídit zvíře. Dokonce ani rybičky, věřila byste tomu?“
Nemluvila jsem, ale začala poslouchat. Ani nevím proč, její přítomnost mě začala uklidňovat.
„Copak vy děláte? Pracujete nebo ještě studujete? To víte, studujte dokud to jde. Člověk to ve stáří vrátit nemůže. A spousta těch starých v našem domově litujou svých chyb. Víte co si myslím? Mladí lidé jako jste vy, by měli chodit ke starým a vyslechnout si jejich příběhy. Možná by si něco vzali k srdci a ve světě by to nebylo tak zlé.“
Sklonila jsem se a chvíli zírala na dlážděný chodníček v parku.
„Já studovala balet, když jsem byla malá. Moje maminka bývala u divadla. A tanec bylo něco mimořádného a krásného. To víte, zapsala mě na školu, ale přišla válka a lidé bojovali o holé životy. Pohled na svět se pro člověka úplně změní.“
Mluvila smutně s nádechem hořkosti, ale zároveň vyrovnaného klidu.
„A tak jsem skončila jako jeřábnice,“ usmála se. „Do tance to mělo dost daleko. Ale i tak nelituju. Potkala jsem svého manžela. Byl také jeřábník. Pravidelně jsme se setkávali na směnách. Byly to nejkrásnější roky mého života. Tenkrát po válce.“
Rozpovídala se o jejich dceři. Že chtěli mít ještě další děti, ale už to nešlo a pak její manžel zemřel. Vychovávala Marušku, která se také vdala za báječného chlapíka a porodila jí vnučku Evičku. A jako by se minulost opakovala. Marie i se svým mužem se zabili v autě a nechali malou Evu té paní na starost. Ale Eva už je velká holka a bydlí v Londýně se svým nynějším přítelem.
„Víte, už mě to ani nepřekvapuje, je mladá tak ať něco zažije. Navíc ten George je prima kluk. Byli u nás o prázdninách, v létě. Oba tam něco studují. On je bohatý, takže nemají nouzi o peníze. Mohou si to studium dovolit.“
Pozorně jsem poslouchala tomu jejímu životnímu příběhu.
„Ne že by mě nepřemlouvali, ať se k nim přestěhuju, ale já chci umřít tady doma, v Čechách.“ Odmlčela se a na chvíli se bez hnutí dívala na to, co zrovna pletla. Pak lehce potřásla hlavou a obrátila svoje oči na mě. „Ale co vy? Já vás tady tak otravuju a povídám samé hlouposti. Jste mladá, vy toho máte hodně před sebou. Copak byste mi chtěla vyprávět, starý bábě, co je až hrozně zvědavá?“ Zasmála se, až se Amadeus probral a zmateně zvedl hlavu.
„Já...mám rakovinu. Dneska mi to oznámili v nemocnici,“ zašeptala jsem a sevřela obálku s mými výsledky z mamografu. A tak jsem si to poprvé uvědomila. Předtím jsem tomu nemohla uvěřit. Teď jsem chtěla bojovat.
„Oh má milá,“ řekla ta stará paní. Neznělo to jako soucit. Slyšela jsem v tom snahu se vcítit. „Život není fér a je zatraceně těžký. Každá rána člověka srazí na kolena, to ano, ale každá rána by vás měla vyburcovat k boji. Protože tak se tenhle život hraje.“
Pohodlně jsem se opřela do lavičky a ještě dlouhou dobu jsme spolu seděly v tichosti. Když se k večeru začalo stmívat a vzduch se citelně ochladil, zvedla jsem se.
„Člověk by ovšem,“ dodávala ta stará paní, „nikdy na ten boj neměl být sám.“
Zarazila jsem se a ještě jednou a naposledy pohlédla na mou dnešní společnici.
„Děkuju,“ řekla jsem naprosto vážně.
„A za co děvenko? Za co? Za potrhlé řeči staré ženské?“ Zasmála se a zavrtěla nevěřícně hlavou.
„Prostě děkuju, za společnost,“ pokrčila jsem rameny.
„Lidé v životě poznávají různé lidi. Záleží na tom, jak ovlivní váš život, ne jak dlouho v něm setrvají.“ Pravila moudře. A já měla pocit, že to neslyším poprvé.
„Tak pojď Amadee,“ zvolala jsem na psa, když jsem opouštěla lavičku.