Chumelenice

Postávám před dveřmi svého domovaa naposledy váhám,jestli mám jít ven, nebo se otočit a utíkat zpět k teplému krbu. Je mrazivé dopoledne a teplota okolo -7°C. Vědomí toho příšerného mrazu mi zatím celý den mírně kazí. Krátce si povzdychnu, ale pak hlasitě hvízdnu a zavelím:

"Holky, odchod! Tak honem, kde se zase loudáte?"

Zavolání patřilo mým psím kamarádkám, fenkám drsnosrstého jezevčíka. Líně se obě vykutálely z verandy a připojili se ke mně. Vydaly jsme se na cestu k lesu.

Nechám obě fenky, ať si běhají, kde chtějí, ony se neztratí. Sama pozoruji zasněženou krajinu. Všude kolem mě je sněhová pokrývka. Zasněžené střechy domků, kterým se kouří z komínů. Údolí, kde si vítr něžně pohrává s padajícími vločkami. Les, pohádkový les, změněný k nepoznání. Bílé sněhové království, které láskyplně chrání své srdce, svůj život ukrytý mezi stromy.

"Nádhera." ;vydechnu omámeně. "Jednoduchost, kouzlo, jedinečnost, prostě krása."

Jdu hlouběji do lesa směrem ke krmelci. Jen stěží ho mohu poznat. Prošel nejspíše salonem krásy. za střechy visí rampouchy, křišťálově čisté a průzračné.

Z oblohy se začne snášet více a více vloček, ani vítr nekazí jejich pomalý let k zemi. Jsou nádherné, každá vločka je jedinečný originál, naprosto dokonalá. Padá jich hodně asi proto, že andělíčkové na nebi právě naklepávají své duchničky. Vločky se v zimním slunci třpytí jako malé drahokamy nebo střípky skla.

Překrásná podívaná je však přerušena větrem, který mi krutě přípomene, že jsem si doma zapomněla rukavice.

"Tak, teď je čas na spáteční cestu." ;smutně si povzdychnu, zavolám obě fenky k sobě a vydáme se domů, do tepla.