Nespravedlnost života

Tma už zahalila celý pokoj pro hosty, když ticho večera protrhlo cvaknutí zavírajících se dveří. Jako by se chtěl někdo vloupat dovnitř nebo naopak utéci pryč. Rychle jsem vstala, naplněná zvědavostí, a vykoukla jsem z okna na černo-černou ulici pode mnou. Nikoho jsem neviděla. Zašmátrala jsem po lampičce na malém nočním stolku a rozsvítila. Ten pokoj, který mi dala sestřička na přespání, byl útulný, ale přesto cizí. Byla jsem však ráda, že mohu být alespoň na víkend s Jane a Conorem. Od té doby, co si Jane vzala Conora a odstěhovala se s ním, jsem ji viděla jen zřídkakdy.

Přepadlo mě podezření. Měla jsem tmavovlasého a svalnatého Conora ráda, ale něco ve mně vzbuzovalo pochyby, když jsem byla s ním. Možná to bylo proto, že jsem ho ještě nestačila tak dobře poznat. Do hlavy se mi jakýmsi způsobem dostala černá myšlenka, že Conor se určitě vykradl z bytu a šel do hospody, aniž by to Jane věděla. Ten náhlý nápad jsem nemohla vyhnat z hlavy a rozhodla se, že ho budu sledovat.

Rychle jsem si na sebe oblékla lehký kabátek a s narůstající zvědavostí jsem se vydala ven. Nebyla zima, vždyť začínalo léto. Večerní vzduch se mísil s příjemným teplem a voněl jako větřík u moře. Pociťovala jsem vzrušení, když jsem se vydala temnou ulicí. Přestože jsem tu nebyla mnohokrát, věděla jsem, kudy cesty vedou. Do dálky se tu táhly tři úzké silnice, přičemž dvě z nich mířily do slepé uličky. Přes všechen svůj strach z duchů jsem vyrazila ke třetí cestě. Každou chvíli jsem se musela ohlédnout za sebe, abych se ujistila, že mě nesleduje nějaký duch s bílou kapucí potaženou přes tvář bez očí. Dorazila jsem k rozcestí. Tady jsem se mohla vydat buď k hospodě za rohem nebo k velkému jezeru opodál.

Už už jsem chtěla zamířit k hospůdce, když vtom jsem okem zavadila o drobnou postavu jdoucí rázným krokem k jezeru. S překvapením jsem si uvědomila, že tu ženu s dlouhými světlými vlasy znám. Byla to Jane! Okamžitě jsem se vydala za ní. Nespouštěla jsem ji z očí a snažila se udržovat si odstup, aby mne nezahlédla. Za chvíli došla k molu a ztratila se mi z dohledu. Rozeběhla jsem se za ní a neslyšně hupla do dlouhé trávy, která rostla u dřevěného mola. Přimhouřila jsem oči a snažila se rozeznat, co se děje u jezera.

Jane si sedla na molo vedle nějakého kluka. Odhadovala jsem, že je zřejmě stejně starý jako ona, přestože jsem viděla jen jeho záda. Měl tmavé krátké vlasy, které mu trčely na všechny strany. Jakmile ji vedle sebe pocítil, nahnul se k ní a chtěl ji jistojistě políbit. Zděsila jsem se. Ale ona naštěstí uhnula. Pak tiše promluvila.


„Promiň, Matte. Ale já… už nemůžu.“
Matt, její dlouholetý nejlepší kamarád, pozvedl obočí a znejistěl.
„Co se děje?“
„Jde o Conora. On mě potřebuje, víš? Dnes ráno mu zemřela maminka,“ řekla Jane. Její jemný hlas teď zněl skřehotavě, jako by zadržovala smích nebo pláč. Opřela se rukama o molo, ponořila nohy do studené vody a zahleděla se do temné dáli.

„Uvědomila jsem si, že mu tohle nesmím dělat.“
„Ale Jane,“ namítl Matt a zadrhoval se. Slova mu šla z úst těžce a pomalu. „Miluju tě. Chápu, že tě Conor potřebuje, ale… nějak se to určitě vyřeší.“

„Matte, tohle je nevěra! Já ho podvádím!“ obořila se na zděšeného muže Jane. „Vždycky… vždycky jsem si přísahala, že nebudu podvádět. Jenže já tě miluji, a v tom je ten problém.“
„Jane, prosím,“ zkusil ji obejmout, ale ona uhnula a zavrtěla hlavou, čímž rozhoupala své blonďaté vlasy ze strany na stranu. Vzlykla.
„Matte, odpusť mi to,“ zaprosila a zhluboka se nadechla, když se jí do očí nahrnuly slzy. „Nech mě, abych ti to vysvětlila.“

Rozprostilo se ticho. Matt se na plakající Jane chvíli díval, a pak otočil hlavu směrem k druhému břehu v dálce. Potom neslyšně přikývl. Jane začala vyprávět.

„Pamatuješ, jak jsme spolu vždycky na střední dělávali úkoly? Tehdy jsem tě nechávala, abys mi opravoval chyby v diktátě a pak jsem tě tajně obdivovala. Dívala jsem se, jak po mně opravuješ všechny ty hrubky jen proto, abych dostala jedničku. Vlastně už v té době jsem o tobě nepřemýšlela jako o kamarádovi, i když jsem se styděla přiznat ti to.“

Zatímco se Jane odmlčela, aby se nadechla, Matt se na ni překvapeně podíval a chtěl něco namítnout. Světlovlasá mladá žena ho však přerušila.

„Počkej. To není všechno. V posledním ročníku na střední jsem měla často deprese, vzpomínáš? Bylo to proto, že jsem si dobře uvědomovala, že se rozejdeme svými cestami. Ty na svou školu a já na tu svou. Nechtěla jsem tě ztratit. Vášnivě jsem milovala každou chvilku, kterou jsem mohla být s tebou a úpěnlivě jsem v duchu prosila, abys ke mně cítil to, co já k tobě a-“

„Cítil jsem to,“ přerušil ji Matt a promnul si rukou čelo. „Ale přišel jsem na to až moc pozdě. Až když jsme vyšli školu a rozešli se, uvědomil jsem si, že bez tebe je život peklo. Mrzí mě to, Jane.“

„Mě taky. Jenže… to taky není vše. Na vysoké jsem potkala Conora a zamilovala se. Chyběl jsi mi celou dobu, ale toužila jsem i po fyzickém kontaktu. Tak jsem začala chodit s Conorem. Přitom jsem ti ale pořád psala dopisy, tak, jak jsme se dohodli, když jsme se o prázdninách po střední jako kamarádi rozešli. Jenomže ty jsi mi pak přestal psát. Stýskalo se mi a chybělo mi tvoje kostrbaté písmo vzkazující, jak moc mě postrádáš. Pochopila jsem, že si mě postrádat přestal-“

„Tak to není,“ zavrtěl hlavou Matt, ale Jane ho mávnutím ruky utišila.

„Nech mě domluvit, prosím. Tak tedy… Zcela jsem se oddala Conorovi. Řekla jsem si, že život jde dál a prostě jenom přecházím do jiné fáze. Že musím zapomenout na dětské lásky a začít žít dospělý život. Tak jsem si Conora vzala. Jenomže jakmile jsme se sem přestěhovali, zjistila jsem, že ty tu bydlíš taky! Bylo to jako blesk z čirého nebe, jednoduše úplný šok. Konečně jsem tě mohla vidět po těch sedmi letech! Jak už víš, spadla jsem do toho znovu. Já nevím, proč.“

Jane beznadějně zakroutila hlavou a vážně se Mattovi zadívala do tváře.

„Máš v sobě nějaké kouzlo, které z tebe nikdy nevyprchá. Ať už je ti šestnáct nebo sedmadvacet, vždycky mě budeš přitahovat. Jsi dokonalý, líbíš se mi takový, jaký jsi. To bylo hlavní. Nic jsem neřešila, když jsem tě milovala, protože láska k tobě bylo jako nějaké afrodiziakum. A ty jsi mě dokázal milovat úplně stejně. Jenže… Teď jsem asi konečně otevřela oči.“

Chvíli bylo ticho. Jane přemýšlela, jak pokračovat a Matt napjatě čekal, co bude dál.

„Jsme dospělí, Matte. V životě neplatí pravidlo, že když miluješ, není co řešit. Vášeň a láska jsou jako oheň. Mohou zničit úplně všechno. Já mám u Conora jistotu, domov, zázemí. Kdyby přišel na mou nevěru, neměla bych nic. Ano, měla bych tebe, Matte, jenže kdo ví, kam nás zase osud zavede? Chci radši vidět věci tak jak jsou, nechci být zaslepená láskou. A když jsem s tebou, všechno vidím růžovýma brýlema a nepřemýšlím normálně a… Já už tak dál nemůžu, chápeš? Bude lepší, když se rozejdeme. Conor mě potřebuje. Je čas opustit minulost a žít přítomností. Je čas zapomenout na všechno, co bylo, včetně naší pošetilé dětské lásky.“

Jane domluvila a otřela si uslzené tváře. Nešťastně popotáhla a pomalu se zvedla na bosé mokré nohy. Matt zůstal chvíli omámeně sedět, ale pak také vstal. Přistoupil k Jane a smutně se jí zahleděl do očí.

„Víš jistě, že to tak chceš, Jane? Já… vím, že podvádět se nemá a naše tajné schůzky po večerech se za nevěru rozhodně považovat dají. Ale taky vím, jaké to je, opustit tě. Nechci tě znovu ztratit. Conor tě teď potřebuje, ale co za pár let? Nikdy nemůžeš mít v nikom jistotu. Kdybys ho opustila a odešla se mnou…“

„Matte, to po mně nechtěj!“ zavrtěla hlavou Jane a odvrátila od něj hlavu. „Věř, že i pro mě to bude těžké. Ale zvládnu to. I ty to zvládneš. Prosím.“

Jane přiblížila k Mattovi a dala mu pusu na tvář pokrytou strništěm. Něžně ji chytil za ruce a vášnivě ji políbil. Pak si ji k sobě silně přitiskl a naposledy obejmul. Jane ho nikdy neviděla plakat, dnes to bylo poprvé.

„Měj se, Matte,“ řekla a povzbudivě se na něj pousmála. Její oči však veselé nebyly.

Pak se obrátila a odešla. Matt si znovu sedl a silně si objal kolena. Tiše zaskučel.


Zůstala jsem sedět v dlouhé trávě a šokovaně jsem pozorovala zoufalého Matta. Na tváři jsem ucítila slanou slzu. Nevěděla jsem v tu chvíli, co je horší – jestli to, že Jane podváděla Conora, nebo to, že se rozhodla opustit Matta, kterého vášnivě milovala. Schoulila jsem se do klubíčka a také se rozplakala. Pociťovala jsem neuvěřitelnou rozpolcenost, když jsem si to všechno znovu přehrávala v hlavě. Byla jsem unavená. Proč je život tak ošklivý? A co by bylo správné? Podvádět se přece nemá, ale… láska by měla vždycky zvítězit. Nebo ne? Nechápala jsem to a byla jsem zklamaná. Všechny mé sny se rozplynuly jako drobný obláček na obloze a mé naděje náhle zhasly. Lehla jsem si na záda a zahleděla se do temného nebe pokrytého černou dekou vyšívanou třpytivými hvězdami. Copak nemá být život spravedlivý? Nemá vždycky končit dobře? Pokud ne, tak proč mi to dospělí vtloukali do hlavy? Nechápu to.