Hubert

Huberta jako každé ráno posledních dvou měsíců vzbudilo příšerné naříkání jeho matky. Pokoušel se to neslyšet, jenže to šlo dost těžce, když stěny hotelu byly tenké jako papír a matka byla jen ve vedlejším pokoji. Vlastně z něj vůbec nevylézala. Ani si dost dobře nepamatoval, jak se stalo, že se najednou ocitl v hotelovém pokoji 150 kilometrů od Prahy v pustině, kde byl jen velmi malý náznak civilizace – a tou byly tři hospody a polorozpadlý hotel. Ze své postele měl výhled do hustého lesa, na jehož okraji stál Hotel Kalifornia. Vždy, když Hubert na to jméno pomyslel, musel se ušklíbnout té ironii. V téhle části severních Čech se nacházel jeden člověk na kilometr čtvereční a oni sem dají Hotel Kalifornia. S povzdechem se převalil na záda, zpod polštáře vytáhnul MP3 přehrávač a pustil si D12. Na chvíli ho to uvrhlo do jeho vlastního světa hip hopu, kde nebyla žádná uřvaná matka, agresivní otec, zapadlý hotel ani jelen stojící mu pod okny. Tam existovalo jen graffiti, Eminem a „bejsky“. A sem tam bouchačka a nějaká prodejná děvka. To byl jeho svět, do kterého nikdo neviděl a tak ho nikdo zakázat nemohl. To byl jeho život, jeho alter ego. A byl si jistý, že mu ho nikdy nikdo nevezme.
Znuděn výhledem z okna se šel projít. Když si byl jist, že je z dohledu příliš zvídavých očí majitelky hotelu, zapálil si jointa. Dělal to takhle celou dobu, co tam byli. Bylo to pro něj jakési příjemné uvolnění, zhulit se a upadnout v zapomnění. Často viděl, jak se na něj dívají vesnické děti jeho věku skryté za stromy. Ale byl moc povznesený na to, aby jim dal třeba jen šluka. Nepřiznával si však, že je tam opuštěný, že za celý měsíc, co tam byl, si nenašel jediného kamaráda. Dokázal jen s pohrdavým výrazem obcházet kolem koupaliště a dívat se, jak se opalují a škádlí s holkama. Obzvláště se vysmíval jejich stylu života. Ráno vstát, hodit na sebe první hadr, který je po ruce a vyrazit mlátit holky po zadku. Večer přijít, pustit si rádio a poslouchat dechovky. Všichni byli tak stejní, tak nudní. A on mezi nimi byla jako bílá vrána. A rád. Jediné, co snad těm vesnickým buranům mohl závidět, bylo, že jich si ty holky všímaly. Na něj hodily pohled dva a potom se mu takřka vysmály do očí. V duchu zuřil a proklínal je, že nevědí, co je dobré. V takových chvílích kolem něj utvořili uličku, jedni seděli na zábradlí, další na trávníku ustali v pohybu a sledovali ho očima. Jenže dnes tam bylo něco jinak. Na trávě u betonového základu zábradlí seděla holka s kytarou v ruce a brnkala na ni jakousi smutnou baladu. Černé vlasy jí padly do tváře a ve výstřihu se jí pohupoval pentagram. Strnule na ni zíral. Byla jako zjevení. V téhle pustině plné křupanů se ještě ke všemu objeví tahle gotická holka, co si jen tak sedí a nevěnuje mu ani pohled. Zlostně nakopl obrovský balvan, čekaje, že se na něj dívka aspoň zamračí, že jí ruší v hraní. Ani se nepohnula, jen prsty jí kmitaly po strunách a rty ševelily text. Vyplázl jejím směrem jazyk a popotáhl si kalhoty.
Od chvíle, kdy na koupališti viděl tu černou můru, se tam už nikdy nevrátil. Den co den se zavíral ve svém pokoji a odmítal vyjít ven. A odmítal si přiznat, že ho značně naštval její nezájem. Alespoň mu mohla nadávat, že je hoper. Ale ona ne, ona ho normálně ignorovala a klidně si dál hrála Boulevard Of Broken Dreams. Hubert praštil pěstí do stěny. Celý den projížděl na počítači Innocence.com, aby zjistil, co to bylo za písničku. A on to byl ten hnus od těch tří teploušů. Panebože, proč na ni furt musím myslet, vztekal se. Asi je normální myslet na někoho, koho nesnášíme. A přesto mu při každé myšlence na ni tak zvláštně poskočilo srdce a místo mozku cítil prázdno. Bylo to pro něj nové a dvakrát tak děsivé.
„Huberté! Vstávej, ty parchante ochrápaná! Jedeme nakupovat,“ s válečným pokřikem matka rozrazila dveře do pokoje.
„Hm,“ řekl Hubert a strčil hlavu pod polštář. Matka, místo toho, aby ho nechala na pokoji, mu začala brát peřinu. Ježíši, na deset minut mě nenechá na pokoji. Zaklel a vyletěl z postele. Stačil jen zahlédnout matčinu platinovou hlavu mizící ve dveřích. Popadl kartáček na zuby a tak trochu si vypláchl pusu.
Celou cestu do ‚města‘ musel poslouchat matčino nudné štěbetání o tom novém chlápkovi, co jí spravil náladu. Už týden byl permanentně naštvaný a nevěděl proč. No, možná to tak trochu věděl. Mohla za to ta černá vdova, určitě. Nemohl ji vypudit z mysli. Pořád tam poletovala, všude se objevovala clona jejích černých vlasů a melodii Boulevard Of Broken Dreams nepřehlušil ani Hugo Toxxx. Nakukoval skrze výlohu do každého krámu, jestli ji tam třeba nezahlédne. A hned po tom se v duchu propleskl, že uvažuje takhle blbě. Toho, že matka přestala cvrlikat a sleduje ho, si všiml až moc pozdě.
„Hubertku,děje se něco?"
„Cože?“ Hubert byl tak ponořen do myšlenek na ni, že si ani neuvědomoval matčinu přítomnost.
„Já jen, že jsi takovej zamyšlenej,“ podrbala se na bradě.
„Ale ne, mami, nejsem. Se ti jenom něco -“ V tu chvíli ji uviděl. Stála tam! Na malém tržišti, seděla na pultu vyprázdněného dřevěného stánku, bradu si podpírala rukama a lehce pohupovala nohama, vlasy se jí vlnily díky silnému větru a v očích měla nepřítomný výraz. Byla venku úplně sama, jako by se jí všichni báli. Ale ne, nebáli, protože ve chvíli, kdy na ni pohlédl, rozpoutala se bouřka, začaly padat provazce deště a blesky ozařovaly Lužické hory lépe než slunce. Matka ho chytla za ruku a nadšeně mu ukazovala ten nad jejich hlavou. S očima v sloup odvrátil hlavu od oblohy směrem k dívce. Na místě, kde seděla, zela jen prázdnota. Zmateně se rozhlížel kolem, zda ji někde neuvidí. Stála přímo uprostřed silnice, nevšímaje si projíždějících aut, ruce vzpínala k nebi a smála. Při pohledu na ni Hubert také nějak oživl. Vladěna, Hubertova matka, je se zájmem pozorovala, tváří jí běhaly záblesky pochopení a jakoby se v ní něco zlomilo, odpustila Hubertovi všechny jeho hříchy a připomněla si ty svoje, šťastná, že jí tvrdé kapky deště mohou drtit tváře. Začala se smát na celé kolo, Hubert se na ni ublíženě podíval a pak se přidal, a v tu chvíli je zahlédla dívka. Zaječela něco, co přes hluk deště nebylo slyšet, praštila pěstí do kapoty projíždějícího Roomstera a odešla. Najednou jakoby vše ustalo v pohybu. Hubert se přestal smát, matka se na něj povzbudivě zazubila a začala si ždímat vlasy. Přestalo pršet. Hubertovi se s přicházejícím sluncem vracela špatná nálada, kterou zhoršovala promočená MP3ka a zmoklá bejska. Ale viděl ji. To byl určitě osud. Nesmysl, sakra. Ta čarodějnice mu nejspíš jen popletla smysly. Ten déšť za to mohl. Byl divnej nejvíc moc.
Takhle to pokračovalo ještě dva týdny. Láskyplné myšlenky se střídaly s těmi nenávistnými, přes den se Hubert zhulil a zlil, aby nemyslel a večer trpěl depresemi. Copak to jde, hoper a gothička? A ty její vlasy… Fakt děsivý. Zase si to rozmyslel. Co bude všem v září vyprávět? Mohl by si vymyslet historku o tom, jak ho pronásledovala nějaká buchta s gládama na nohou. Anebo taky ne. Co románek v Itálii? Moc nepravděpodobný. Jak si vlastně představoval prázdniny? A jo, že o to konečně přijde. Přece jen nikdy nepochopil, proč ho žádná nechce. Ošklivej nebyl, hloupej taky ne a poslouchal dobrou hudbu. Tak o co sakra všem jde? Houpavou chůzi měl promakanou, nakupoval jen v Dreamu, nechával si dělat rasty. Jednou mu někdo řekl, že je až moc svůj a tím od sebe holky odhání. Že je tak jako nedostupnej. Blbost, holky přece rády loví. Nebo ne? Dobalil gramového špeka, zkušeně k němu přičichl a škrtl zápalkou. Zahalil se do oblaku kouře, vůně trávy pohltila celý vzduch, neviděl si ani na ruku před očima. Rozechvěle si dal druhého šluka, prudce vydechl, aby vzápětí mohl pasivně vdechovat to samé. Hlavou se mu začalo rozlévat příjemné ticho, támhle ho chladilo a tam zas zahřívalo. Když si vybavil její tvář sklánějící se ke strunám, příjemně ho zamrazilo. Znovu potáhl. Začalo mu tepat ve spáncích. To ještě při hulení nezažil. Třeba je to tím, že hulí tak často, až se trávě mění účinky. Srdce začalo bušit, div mu nevyskočilo z hrudě. Hubert se trochu lekl. Ale jen trochu. Tedy do chvíle, než začal cítit, že mu začíná dřevěnět ruka. Zděšeně se podíval na joint a odhodil ho co nejdál od sebe. Co mám dělat? Co mám, kurva, dělat, běhalo mu hlavou. Co…mám...dělat… Vrhl poslední pohled na svou poškubávající se nohu a upadl do Morfeovy říše snů.
Prudce otevřel oči. Kromě ptačího štěbetání slyšel brnkání na kytaru. To jsem v nebi, ptal se sám sebe. Stočil pohled doleva. Strom. Vysoký dub, přesně jako ten, u kterého si dával toho osudného špeka. Podíval se doprava. Třikrát zamrkal, protřel si oči a stále nevěřil. Na kytaru brnkaly štíhlé prsty s černě nalakovanými nehty patřícími dívce s pentagramem na krku. Jen to ne. Zavřel oči a dělal, že spí. Brnkání přestalo.
„Nedělej, že spíš. Viděla jsem tě. Nevím, o co ti jde. Bojíš se mě snad?“ Její hlas zněl jako ostře nabroušený nůž s diamantovou rukojetí, který držel v ruce Frank Sinatra. Opatrně opřela kytaru o strom, zvedajíc se ze země.
„Kdo by se tebe nebál?“ Štěkl Hubert v obraně. Na chvilku se zatvářila ublíženě.
„Jsi hlupák,“ prohodila, jakoby to bylo jen tak mezi řečí,“Že něco takového říkáš zrovna ty. Na mikině máš peníze a na tričku děvku. Tohle ti přijde normální?“ Tohle Huberta naštvalo, začal se pomalu zvedat, doufaje, že to vypadá dostatečně výhružně. Ve skutečnosti mu v hlavě vířily myšlenky sem a tam, nevěděl, které se chytit, jedna byla odvážnější než druhá. Prudce do něj strčila a tím ho zase dostala do polohy vleže se slovy: „Měl bys ležet. Takovou tachykardii jsem už dlouho neviděla.“
„Cože,“ reagoval inteligentně.
„To bylo to bušení srdce a brnící ruce a nohy,“ usmála se na něj jako na blba. Takhle ve slunečním třpytu vypadala úplně jinak. Spíš jako nějaký anděl, na kterého už nezbyla bílá. Fascinovaně sledoval pentagram na jejím krku. Rozechvěle dýchal, když si uvědomil, že ho ještě pořád stále drží za ramena, vdechoval vůni jejích vlasů. Nevěděl, co by měl říct, aby se neztrapnil. Ona se na něj dívala s nepatrně vševědoucím úsměvem.
„Hubert,“ vypadlo z něj.
„Nina,“ z úst se jí vyloudil zvuk podobný čínské zvonkohře. Asi to byl smích.
„T-těší mě,“ Hubert byl viditelně nervózní. Duševně se propleskl, co blbne před tou můrou. Ona se na něj ZASE jen usmála a pustila ho. Nepouštěj mě, křičel v duchu. Vzápětí se nakopl. Ne, to ne. Začalo mu divoce bušit srdce, když se začala zvedat. Nechoď nikam! Zbláznil jsem se? Ne, určitě ne. Za to může ona. Je to výsměch, to co vidí v jejích očích? Ne, to by si přece nedovolila. Co to se mnou je. Začal se kousat do spodního rtu, zděšeně si ji při tom prohlížejíc. A pak se to stalo. Jako blesk z čistého nebe. Otevřel ústa a najednou na sobě cítil její tělo. Lokty ho tlačila do prsou, ale to mu nevadilo, protože se líbali. Dostal svou první pusu. Od gothičky. Příliš rychle ji začal hladit po zádech, tlačit se na ni a prodlužovat ‚polibek‘. Zničehonic tlak ustal, Nina vyskočila jako kočka a posadila se na bobek. „To je pořád účinek tý trávy?“
„C-co?“ Hubert jí opatrně setřel slinu, doufaje při tom, že si nevšimla, že to byl jeho první polibek.
„Myslíš, že jsem tak vypatlaná z toho metalu, že si nevšímám toho, jak se na mě koukáš? Budeš si na mně teď vybíjet vztek z toho, že se tu s tebou nikdo nebaví?“ Řekla to lehce, jen tak, jakoby nic. Nechápavě zíral. ON se s ní líbal a teď mu to bude vyčítat? Byla to ona, kdo na něj křičel. A tak se zvedl ze země s úmyslem odejít středem. Asi to byl jen nějakej blackout. Jo, to bude určitě ono. Co se to dělo? Tohle má bejt to napětí? Slyšel její kroky, jak šla za ním. Teď ho bude pronásledovat nebo co?
„Huberte,“ znělo to trochu jako volání o pomoc. Neposlouchám to. Ne, ne, ne.
„Nebuď jak malý dítě. Dva týdny mě div nepronásleduješ a teď utíkáš? O co ti vlastně jde.“
„O nic. Já nevim. Asi dočasný pomatení smyslů. Tenhle zapadákov je děsnej. A lidi v něm jakbysmet.“ Povzdechla si. Cítil v tom jakési zklamání. Vlastně nevěděl, co má říkat. A tak radši nadával, dívaje se, jak Nina odchází s kytarou na zádech. Zase měl v hlavě prázdno, cítil motýlky v břiše a třásla se mu kolena. Promiň. Jen to bylo nečekané. Ten pocit jsem nikdy nezažil, nevím, co mám dělat.
„Nino…“