Bláznova cesta

Jdu pustou a prázdnou ulicí bez jediné živé nohy. Pozoruje mě jen tma, ticho a staré domy na spadnutí. Jeden má rozbitá okna, druhý rozmlácené dveře a třetí je téměř bez omítky. Mám sucho v ústech, když se potácím ulicí, kde nikdo nebydlí. Nohy se mi třesou a mám pocit, že už dál nedojdu. Netuším, kde jsem ,ale toto místo mi nahání hrůzu. Zakopávám o chodník a kanály. Mám nutkání stále se ohlížet za sebe, protože jsem si celkem jistý, že mne někdo sleduje. Otáčím hlavu za sebe a náhle hledím na dvě rudé oči. Žhnou jako oheň a spalují mi všechny vnitřnosti. Lačně si mne prohlíží, chystají se k útoku. Sípám a křičím, ale nikdo mě neslyší.

"Nech mě, ty... ty bestie!" slyším vlastní hlas. Běžím, utíkám temnou ulicí a vyděšeně řvu jako malé, vystrašené dítě. Ty dvě rudé oči jsem už viděl - chtějí mě zničit. Přijdou vždy, když jsem na dně a pozorují mé myšlenky, sžírají můj mozek.

Zadýchaně jsem se zastavil, píchalo mě jak v boku, tak v srdci. Cítil jsem, jak se mi vzduch do plic dostává neuvěřitelně těžko. Sípající jsem si setřel pot a slzy z obličeje. A pak jsem to znovu uviděl. Mou noční můru a zároveň posedlost. Tmavá ulice se se mnou zavlnila jako bych plul na rozbouřeném moři. Poté se znovu uklidnila a změnila se v nekonečnou poušť táhnoucí se až za obzor.

Všude kolem mě se rozprostíraly hektary stejně žlutého písku. Slunce na obloze začalo prudce pálit. Mířilo na má záda a uvrhalo mě do mučícího pekla.

"Ach ne... Prosím, ne," zaskučel jsem bolestivě. Slzy mi stékaly po tvářích ve vlnách zoufalství. Měl jsem pocit, že se co nevidět pozvracím. Potřeboval jsem nutně vodu.

Jako vždy jsem se vydal vodu hledat. Byl to můj několikrát se opakující osud. Plazil jsem se po poušti, marně vyhlížel vodu a umíral na zádech sucha. Na jazyku jsem ucítil nepříjemnou chuť písku. Pokračoval jsem takto asi hodinu. Vlastně jsem ani nevěděl, jak dlouho to bylo. Už nějaký ten pátek jsem neměl žádný pojem o čase. Nakonec jsem se svalil na zem, začal plakat a skučet. Nikdy mi tolik nechybělo matčino objetí, než právě teď.

"Už ne, prosím, nech mě, ďáble, který mě stále pronásleduješ. Nech mě být! Zabij mě!" křičel jsem zoufale.

A pak jsem to spatřil. To, co jsem ve své hlavě ještě nikdy neviděl. Bylo to úžasné, ohromující, krásné a svým způsobem uklidňující. Stál jsem u keře s obrovskými fialovými květy. Pozoroval jsem čistou bílou lavičku za ním. Bylo to jako dojít po nekonečném mučení do ráje. Můj mozek se konečně uklidnil a přestal bláznit, duše se sama od sebe vyčistila od všech hříchů. Nikdy jsem se necítil tak krásně a uvolněně.

Potom do mě něco narazilo. Tvrdě, ale nebolelo to. Spadl jsem na bok vedle té lavičky. Jediným mým cílem bylo doplazit se k ní. Plazilo se mi těžko. Lavička se mi ztrácela před očima. Celý výjev pomalu mizel a nahradilo ho temné nebe s hvězdami a silnice. Snažil jsem se odplazit od auta, které mě srazilo, ale nedokázal jsem to. Poslední, co jsem spatřil, byly zářivé hvězdy na noční obloze. Poté jsem naposledy vydechl.