Kulička času

Držím v ruce kuličku. Malou kuličku na cvrnkání. Je průhledná až na pár světle červených pruhů. Uvnitř kuličky se zabydlely tři drobné bublinky. Připomíná mi má dětská léta.

Tu kuličku mi dala má dcera, když jí bylo pět. Našla ji někde hluboko ve svém pokojíčku a přinesla mi ji ukázat. Hrdě ji ve svých drobných prstech otáčela na světle, abych i já uviděla, jak nádherná je. Pak mi ji vložila do dlaně a řekla: "Vem si kuličku, maminko."

Prve jsem do kuličky nedokázala prohlédnout. Byla obyčejná jako všechny ztracené věci, které se po čase našly v pokojíčku mé dcery. Přesto jsem si ji uložila.

Teď se na ni dívám a otáčím ji na světle stejně, jako před patnácti lety má dcera. Ve skle vidím její malý dětský obličej s koutky roztaženými od ucha k uchu. Lituji, že musí čas tak spěchat, a že tak rychle vzal mé dceři mládí.

Teď je jí dvacet a bude se vdávat za kluka, se kterým chodí tři roky. Pomyslím si, jak neuvěřitelné to vlastně je. Připadá mi to jako včera, když mi vložila do rukou tu malou kuličku a s ní i svoje srdíčko. Teď patřilo její srdce někomu jinému a brzy bude onomu člověku patřit celý její svět.

Vložím kuličku zpátky do malé krabičky, kde ji uchovávám od té doby, co mi ji má dcera dala. Poprvé si uvědomuji, jak krásná kulička je. Stejně, jako moje malá holčička ve svatebních šatech, když se otočím a spatřím ji v zrcadle. Usmívá se a protáčí se ve sněhově bílých šatech, čekající na mou pochvalu.

"Moc ti to sluší, sluníčko," usměji se a jdu jí pomoci s přípravami na svatbu.