Pro každého někdo je... II.

Pro každého někdo je… A většinou to nebývá hned ten první.
Je konec. Sebrala jsem odvahu, donutila jsem sama sebe nabrat sílu a zakázat mu, aby mi ubližoval. Uplynulo šestnáct dní, kdy jsem se konečně odvážila o tom napsat. A pořád mám strach, pořád to vše vidím před očima, jako by to bylo včera.

V polovině května jsem měla týden dovolenou a jeli jsme do Ostravy k jeho rodičům a malému bratrovi. Nemůžu si stěžovat, byl to hezký týden, plný vzpomínek, a nyní mě naplňuje jen výčitkami nad tím, co jsem udělala.
Uplynul týden od návratu domů a do práce, zase proběhly nějaké neshody, které jsem těžce snášela a v práci jsem je nedokázala před kolegyní dobře tajit, věděla o našem vztahu vše. A protože je hodně přátelská a v kolektivu dělá často informačního prostředníka, věděla něco, co já ne. A co mi razantně změnilo život. Že má o mě jeden kolega z oddělení vážný zájem. A to už víc než rok. Za tu dobu jsem ho hodně poznala, mladý milý kluk, taky jsem zažila jeho rádoby vztahy a komplikované rozchody.
Teď to vypadá jako nakřápnutý americký film pro mladé, jsem si toho vědoma. A taky chci v této fázi psaní přestat a nejdříve dokončit něco, kvůli čemu opět sedím u monitoru a brečím. Tak, jak jsem končila předchozí příběh, tak tento začínám.
Hořkými slzami, které mi propalují tváře…

27. květen (středa)
Nepamatuji si přesně proč, ale opětovná neshoda vyvolala tichý den. Bylo mi psychicky hodně špatně a neměla jsem chuť spát, chtěla jsem sama sebe a své tělo potrestat a vyzkoušet, co vše ještě dokážu vydržet. On šel spát už kolem šesté odpoledne. A kolega z práce mi poslal zprávu. Psali jsme si dlouho do noci, spotřebovala jsem hromady kapesníků a z očí mi zůstaly jen dva knoflíky hluboko uvězněné za krvavými víčky. Důvod k rozchodu jsem měla přímo před sebou, ale potřebovala jsem ještě protrpět zbytek noci až do rána na mokrém polštáři, než mi došlo, že to musím udělat teď, nebo nikdy. Od této noci jsem následující čtyři dny skoro vůbec nespala.

28. květen (čtvrtek) – 29.květen (pátek)
Ráno, než jsme odešli do práce, jsem položila na stůl prstýnek, který mi dal, a jeho kreditní kartu, kterou jsem měla u sebe, a oznámila mu, že je konec. Překvapil mě jen tím, že se mě zeptal proč a jestli to myslím vážně. A potom udělal to, co jsem čekala. Naštvaně odešel. A nezapomněl mi poděkovat za krásné dobré ráno. A za všechno ostatní.
Přišlo mi to moc jednoduché. Byl to můj první rozchod, příval slz jsem zastavila. Dopoledne mi v práci došlo, že je skutečně konec. Na mobilu jsem neměla zmeškané volání ani zprávu. Padla na mě druhá vlna výčitek a nekonečný vodopád slz. Kolega mi dodal odvahu. Tentokrát jsem měla strach jen z toho, že by mě už bývalý přítel nepochopil a já ho našla doma.
K babičce zpráva dorazila ještě před polednem. Byla šťastná, zářila úsměvy na všechny strany, že už jsem konečně dostala rozum. Chtěla jsem být silná, naoko jsem zářila s ní, mimo dohled lidí jsem se hystericky třásla a čekala, kdy se konečně vyčerpáním sesypu a budu moci pryč od toho všeho. Byla jsem na dně, nevím, kde jsem vzala tolik energie na fungování. Kolegyně mi po práci nedovolila jít domů a vzala mě k sobě a přítelovi na kávu. Strávila jsem tam celý den. I s dotyčným kolegou. Dá se říct, že ten den jsem začala druhý vztah, i když jako vztah ho začínám brát teprve teď…

Pomalu se blížila první noc, kdy jsem po roce a půl měla spát úplně sama v pokoji plném bolestivých vzpomínek a vůní. Na práci jsem myšlenky neměla, na spánek už vůbec ne. I když doma už dávno nekouříme, v pokoji jsem za tu noc vytáhla celou krabičku.
Přišla mi zpráva od bývalého. Psali jsme si, z jedné strany nechápavé otázky a výčitky, z druhé strany pokus o vysvětlení a obhájení vlastního rozhodnutí. Bolest mi pomalu otupila všechny myšlenky. Jeho věty, že beze mě nemá život smysl, jsem nebrala doslovně, myslela jsem si, že mě citově vydírá a čeká, kdy povolím. Držela jsem se, jak jsem mohla.
Navečer mi volala bývalá skoro-tchyně. Chtěla vysvětlení, nechápala, prý se stavil u nich doma a pak zase odešel, vzbudil malého bratra, rozhodil ho tím a celá rodina neví, co se stalo. Nemohla jsem. Rozhovor byl nekonečně dlouhý, můj hlas vypovídal a nervy jsem měla napjaté a tenké jako vlas. Asi dvě hodiny potom mi volal on.

Jeho třesoucí ubrečený hlas mi vyrazil dech. „Já to udělal.“ To bylo jediné, co mi ze začátku dokázal říct. Nedocházelo mi to. Nebo jsem spíš nechtěla, aby mi to došlo. Až po pár minutách jsem z něj vytáhla, že je v Ostravě kousek od bytu rodičů. A podřezal si žíly na ruce. Odmítl zavolání záchranky nebo rodičům, že zkusí dojít domů sám. Sotva položil, fakt, že mu jde o život, mě donutil ihned zavolat jeho mámě. Hovor probíhal jako když dva hluchoněmí hovoří v husté mlze. Snažila jsem se držet hlas v klidu (byla skoro půlnoc a všichni doma spali a já nechtěla nikoho budit) a říkala jsem jí, že udělal hroznou hloupost, že si ošklivě ublížil, jestli se jim ozval nebo jestli mu zavolají. Odpovědí mi byl pokaždé naprosto klidný hlas a věta „Uklidni se, dobře?“. V ten moment mi to nedocházelo, odkývala jsem vše a ona se slibem, že mi zavolá co a jak, zavěsila. Jeho máma. Žena, které jsem oznámila, že její syn někde nejspíš umírá, a která mi s ledovým hlasem jen řekla, ať se uklidním. Žena, které jsem já málem zabila dítě…

Minuty byly nekonečné, cigarety jsem od sebe jen odpalovala, seděla jsem na zemi opřená o gauč s nohama pod stolem, s mikinou, do které jsem střídavě utírala slzy z tváří a tekoucí nos. Netuším, kolik času uplynulo, ale přišla mi od něj fotka. Doteď ji vidím, ten tmavý žlutý nádech ze světla pouličních lamp, asfaltový chodník a nekonečně hlubokou řeznou ránu na levém zápěstí. Můj svět se zastavil. Byla ve mně malá naděje, že vše je jen žert, že si to vymyslel ze zoufalství, ale s touhle fotkou to vše uhaslo.

Jeho máma mi potom ještě volala, že došel k nim, volali záchranku a jedou s ním do nemocnice. Později mi ještě poslal fotku ošetřené ruky. Byly dvě ráno. Nezemřel, ale život jsem mu tím vzala. Kolem třetí volala několikrát jeho máma. Nemohla jsem s ní mluvit. Pocit, že jsem největší svině, ve mně pořád je. Ten hlodající pocit, že jsem skoro zabila člověka. Že mám na svědomí jeho život…

Tu noc jsem nespala. Probloumala jsem čas do půl šesté, kdy jsem měla od kolegy domluvený odvoz do práce. Nemohla jsem vůbec nic. Nic jsem v práci neudělala, seděla jsem vzadu ve skladu, rudé oči, třes v rukou, ale doma jsem být nemohla. I tento den jsem celý strávila u kolegyně.

V sobotu 30.května si byl pro věci a tehdy i babička zjistila, co si udělal.
Týden jsem nedokázala nic sníst, žila jsem z kávy, cigaret a všudypřítomných přátel, bez kterých bych tohle období nezvládla.

Nemám sílu psát dál. Je to moc bolestivé. Nedokázala jsem se na něj podívat ani skrze okno, když si dával věci do auta. Neviděli jsme se, naštěstí to on nechtěl stejně jako já. Doteď tu jsou ještě nějaké jeho věci, které si nevzal, a já nemám sílu je dát do krabic, aby si je mohl odvézt. Je mi psychicky zle...

Jsem vděčná třem lidem, kteří mi pomohli. Mojí kolegyni, kolegovi a současnému příteli v jedné osobě a mojí babičce, která i když mě nechápe, mě podržela.

A i když na druhý vztah možná nejsem úplně připravená, vím, že je to člověk, který mě podrží. Držel mě nad vodou celý rok. Jen mi neřekl, co cítí.