Nikdy nepij horkou kávu ve vlaku!

Jsou všude kolem nás. Snaží se na sebe dokonce upozornit. Přesto musíme být ostražití, abychom je jen tak s mávnutím ruky neodehnali pryč. Nezaslouží si to. Někdy si jejich přítomnost uvědomíme, avšak nezpozorníme, abychom si je uchovali v myšlenkách. Raději odvrátíme tvář a děláme, jako že neexistují. Co kdybychom je s chutí prozkoumali nebo předali dál? Jsme na to líní? Ne, jen nám to možná připadá jako ztráta času.
Teď se asi sami sebe ptáte, o čem to vlastně mluvím. Nebudu vás uměle udržovat v napětí či nejistotě, prozradím vám to neskutečně přitažlivé tajemství. Mluvím totiž o postřezích, a ty si přece zaslouží spatřit světlo světa.
Když se na to podívám ze svého úhlu pohledu, každý den si uvědomím něco, co jsem do té chvíle netušila – nepostřehla. Často mě proto napadá, zda by se naše postřehy neměly předávat dalším lidem. Nemyslíte, že bychom se uchránili od neustálých chyb, trapasů, nedorozumění?
Povím vám jeden příběh. Možná vás obohatí o jeden z mých postřehů, možná nad ním jen mávnete rukou. Ale slibte mi jedno, že od tohoto okamžiku budete vaše postřehy šířit dál stejně tak uvědoměle jako já.
Jako zkušená vlaková cestovatelka jsem se jednoho dne vydala na další z mých nedobrovolných cest do naší metropole. Když pominu počáteční, znenadání vzniklý šok při přestupu z vlaku do vlaku, tak byla cesta docela klidná. Teda až na chlápka s džusem, co si přisedl ke mně do kupé. Nevypadal nějak zvlášť podivně. Ani pomerančový džus v jeho rukách nevypadal špatně. Ovšem ta ocelově lesklá kudla, kterou si džus otvíral, mě vyděsila k smrti. Seděla jsem přimáčknutá k oknu a bála se jen zavadit pohledem o chlápka zahaleného od hlavy až k patě do rifloviny. Zářivka na stropě rozverně zablikala, světlo potemnělo. Umíte si asi představit tu hrůzu, sedět sama s dosti podezřelým chlapem v potemnělém kupé. V tom děsu jsem zapomněla i dýchat!
To podivné stvoření hovící si na protější straně s nohama nataženýma málem až na strop nedělalo nic. Pomlaskávalo si do rytmu jedoucího vlaku, pohrávalo si s vystřelovacím nožem a koukalo se kolem sebe. Ve chvíli, kdy bylo mé tělo připraveno vyskočit ze sedadla, nakopnout ten zjev a rychle utéct, se najednou prudce otevřely dveře.
Záchrana! křičelo mé nitro s hraným nadšením. Mé jízlivostí maskované obavy se bohužel naplnily. Místo domnělého průvodčího se do dveřích majetnicky vecpala podivná silueta.
„Máte tady volno?“ zaskřehotal čísi hlas.
V té tmě se nedalo zcela správně určit, zda to mluvící „cosi“ bylo muž nebo žena. Já jsem dál plná strachu ztuhle seděla v pohodlném křesle. Zato ten zločinec, přinejmenším vrahoun, jak byl v mých myšlenkách pojmenován, odpověděl skoro okamžitě.
„No samozřejmě,“ lascivně se zasmál.
Ne, ne, ne, to snad nemůže být pravda! nevěřícně jsem si pomyslela, ale pravda to byla.
Žena s vousem na tváři se posadila vedle toho divného muže. Najednou mi chlápek s kudlou nepřipadal až tak strašidelný. Páchnoucí položena se uvelebila naproti mému strnulému tělu a začala po mě pokukovat. Z její tváře vyzařovala touha něco pronést, popřípadě se se mnou pustit do konverzace.
„Pustíte mě?“ vyhrkla jsem ze sebe po chvíli tím nejmilejším hlasem. Jen abych jim nezavdala ani ten nejnepatrnější důvod mě zavraždit!
Čtyřhodinovou cestou jsem tedy zakončila v jiném kupé se strachem, že mě najdou a určitě zabijí. Teď už na to radši nemyslet.
V Praze jsem vyřídila své pochůzky a o den později se chystala zpátky domů. Kdyby byl tento příběh o Praze, tak bych vám bez otálení vypověděla, jaké hrůzy tam na každého z nás číhají. Ale o tom budu vyprávět zase jindy.
Panický strach z minulé cesty jsem se snažila co nejvíce potlačit. Teď nastal jiný problém. Spočíval v tom, že jsem se nestihla před cestou vůbec najíst. Obvykle vydržím těch pár hodin bez jídla či pití, ale dneska tomu bylo jinak. Už při hektickém hledání vlaku se mé břicho rozezpívalo na celé kolo. Kdybych nespěchala, určitě bych s cestujícími, kteří po mě hodili drobné se slovy, že tak dobrého břichomluvce nepotkali hodně dlouho, prohodila víc než těch pár vysvětlujících slov.
Můj vlak měl vyjet kolem poledne. Jelikož jsem se nenasnídala, neuměla jsem si prohladověnou cestu vůbec představit. Potom mě cosi napadlo. Ve vlaku jsou přece jídelní vozy, ne? Co na tom, že je jídlo předražené a ne moc chutné? Když je hlad nebo žízeň, jde všechno ostatní stranou.
Jen co jsem usedla, vlak se rozjel. Nechala jsem dobře vybrané místo místem a šla se poohlédnout po tom bájném voze.
Řeknu vám jedno, ještě že se ve vlaku můžete dát pouze dvěma směry. Hned na druhý pokus jsem se trefila. No dobře, strojvedoucí, na kterého jsem chtivě vykřikla: „Jedno kafe a něco k jídlu,“ k tomu jsem ještě dramaticky přidala: „Ale rychle nebo tady zahynu!“, mě vztekle vykázal ze své pracovny.
„Ženská bláznivá, co tady děláte?! Že vás z toho vlaku vyrazím!“
Můj zrak zaregistroval rychlý pohyb dveří letících přímo proti mé hlavě. Na uskočení už bylo příliš pozdě. Palčivá bolest na chvíli ochromila mé smysly.
„Určitě přežiju,“ zachroptěl můj nejistý hlas na omlouvající se paní.
Dosedla jsem na šarlatový potah sedadla a celá rozhozená čekala na číšníka. Jeden by se divil, že mu balanc v jedoucím vlaku nedělá vůbec problémy. Za moji „krátkou“ cestu k jídelnímu vozu mé nohy pošlapaly moře cizích noh, zavazadel, mé tělo narazilo do tolika dveří a oken. A potom, co jsem si vzpomněla na paní, které jsem dala dobře umístěným loktem do žeber, znovu jsem se s pousmáním zahleděla na číšníka. Nesl několik talířů, hrníčků; nic z toho nevylil, nikde se nepraštil, nikoho dokonce neohrozil na životě. Jak já mu záviděla.
„Slečno, co si budete přát?“ vytrhl mě z přemýšlení číšník s dobráckým úsměvem.
A mé rty stejně bodře odpověděly, že si dám kávu s toastem. Připadala jsem si jako nějaká vznešená dáma obsluhovaná služebnictvem na zámku. Ani nevím proč, jen tak jsem tam seděla a cítila se naprosto nezávislá. Po chvíli mi mladý, docela pěkný číšník položil na viklající se stolek kávu. Toast prý bude za chvíli.
Pokaždé když jedu vlakem, připadá mi jeho drncání roztomile uspávající. I vás už kolikrát to pohupování a drncání muselo ukolébat. Nemám pravdu? Zkrátka nikdy mi drncání nevadilo, bylo mi příjemné. Ovšem až do toho dne.
Malý bílý hrníček na bílém podšálku a sněhově bílém ubruse naplněný černou kávou. K tomu roztomilé drncání vlaku. No pohádka! Káva se v hrníčku vesele převalovala ze strany na stranu. Vůbec si nevšímala mého zatajeného dechu z předvídavosti blížící se pohromy.
Uvědomila jsem si, že pokud nechci dát všem okolo najevo jaké jsem prase, budu muset alespoň trochu z horkého nápoje upít, aby se nerozlil na čistě bílý ubrus. Co je v tom za problém? řeknete si. Taky jsem si to myslela. Ale jen do chvíle, než má ruka uchopila šálek a pozvedla ho ke rtům.
Drncal vlak, drncala má ruka. Když připočtu třes v rukou, jenž mám odjakživa, blížící se katastrofě se nedalo zabránit. Položila jsem šálek zpátky na podložku aniž bych se napila.
Tu znovu přišel můj číšník, který teď přede mě položil lákavě vonící toast.
Musím z té kávy upít! upozorňovaly mě mé myšlenky. Při šestém pokusu o napití se jsem ten marný boj vzdala. Zadumaně jsem okusovala toast, abych zahnala aspoň ten hlad.
Najednou se objevila nečekaná záchrana. Vlak začal pomalu přibrzďovat až zastavil úplně. Kolín, poblikávala na mě neonová tabule v zastávce. Šťastná tím zázrakem jsem se rychle pustila do pití kávy. Zběsilý závod o popáleniny třetího stupně, který jsem se snažila vyhrát, neskončil nijak zvlášť dramaticky. Ve chvíli odpočinku mezi dvěma usrknutími se vlak začal znovu rozjíždět. Ach ne! Z hrnku už ale bylo upito, a tak jsem směle zadoufala, že vylití kávy už hrozit nebude.
Zůstala jediná otázka, jak se mám sakra napít za jízdy?! Znovu jsem se několikrát pokusila napít, jenomže jsem už byla tak vyčerpaná z neustálého soustředění se, že jsem nechala kávu radši nedopitou, zaplatila a odešla jsem.
Když v tom mě něco zarazilo. Proč se na mě ten číšník díval tak nešťastně? nechápavě jsem se podivila.
A tu padl můj zrak na stolek, jenž jsem opouštěla. Ajaj!
Tak přece jsem to rozlila. Dříve sněhově bílý ubrus připomínal bitevní pole v zimě. Hlínu hovící si nerušeně pod sněhem vytrženou neohleduplnými koňskými kopyty.
Hodila jsem okem po číšníkovi.
„Promiňte…,“ pronesla jsem už se skloněnou hlavou. S dušeným smíchem, červená až za ušima jsem urychleně opustila jídelní vůz s tím, že sem už nikdy nevkročím.
A toto je konec vyprávění, řeknete si. Avšak já se vás pokusím vyvést z tohoto nedorozumění. Tohle je jen nepatrný střípek z mého životního příběhu plného neočekávaných zvratů, které mě i nadále, doufám, budou provázet. I vy, stejně tak jako já, můžete obohatit jiné bytosti o svůj životní příběh. Tak to prosím udělejte!
Na závěr bych chtěla připojit jednu otázku:
„Proč mi nikdo z vás neřekl, že i ve vlaku se dá zažít tolik srandy?!“