Psychopatův deník

Poklidná cesta, všechno to začíná, nikdo nic neví, buďme potichu, nesmíme se prásknout, štreka je dlouhá a flašky v báglu cinkaj. Tak to mám rád, trocha adrenalinu, vyhlídka na akci blizoučko, deset lidí za mnou, už se to zas rozjíždí… Kdo dneska asi odpadne první? Kdo dneska něco rozleje? Škoda každý kapky toho moku a tohle bylo kurva hodně, zase vjíždí ta žíla, je znát jak pulzuje, „bum, bum“ dvě slabiky, omezenej mozek nezná citoslovce, slyší jen… „zabij“. Krok za krokem, nádech za nádechem, slyším tlumený polykání vlastních slin lidí za mnou, neznám je, ale jsou mi blíž než kdokoliv jiný, slyším jejich zrychlenej tep a napadá mě, že je možná až moc velký ticho. Zastavím se, když mi pod nohou praskne větvička a stropí rámus jak tchýně na návštěvě u snachy, otevřu oči, který se nějakým blbým reflexem zavřely, a pokračuju v prodírání se křovím. Cink, cink, bum, bum. Cinkání lahví a tlukoty srdcí mi splývají dohromady, myšlenky se ubírají tím nejblbějším směrem. Co když to budu já? Co když to tentokrát nezvládnu? Krev z žíly mi pulzuje v celé hlavě a znemožňuje unavenýmu mozku pracovat. Vynořují se mi jenom obrazy, který fakt nechci vidět, ale mám to, co jsem chtěl, dneska je to jiný. Hlavou mi běží už skoro animovanej film, ta rudá je všude, stromy, tráva, cesta, ta stupidní větev, na kterou sem šlápnul, prostě všude. Mozek si se mnou dál zahrává, nikdy sem nevěřil, že mám tak dobrou představivost. Ta barva, o které stále doufám, že je to kečup, se slejvá do pramínků rudších než růže, nebezpečnějších než nabitá pistol v rukou šílence, záludnější než kdejakej politik. Tohle si chtěl nebo ne? Konečně je to zajímavý, nový, nebezpečný, konečně se máš fakt proč bát. Bum, bum, bum… Ne, tohle bylo moje, poznal sem ten zplašenej tlukot, když mi pumpovalo do těla víc krve než normálně a přibarvovalo krvavej film v mozku. Možná už to dlouho dělat nebude, napadne mě a přidávám do kroku, až cinkot na chvilku přebije to vyštrašený bouchání v mý hrudi, který si pořád odmítám přiznat. Slyším, jak někdo za mnou hlasitě vydechnul. Úlevou, strachem, to nepoznám, snad ani nechci, nezajímá mě to, dneska to zvládnu, i když je to jiný, i když mi v hlavě hučí a píská snad celá fabrika na píšťalky, i když se bojim a nedokážu si to přiznat, i když malá část mě dneska chce prohrát, dneska to prostě zvládnu, namlouvám nekompromisně svému tvrdohlavému mozku, ale ten odmítá cokoliv, co řeknu a pokračuje v promítání spolu se zběsilým tlukotem. Buch, buch, bum… Před očima se mi začerní svět, a pak vystřídá ještě několik barev, se kterými se snaží ladit můj obličej, když se podívám pořádně před sebe. Netušil sem, že to bude tak rychlý, ne vlastně tušil, jen sem doufal s posledními zbytky zdravého rozumu, že se sem nedostaneme tak brzo. Přemůžu svůj chorobnej strach i všechny bludy v mojí hlavě a výplody mého chorého mozku, na obličej nasadím něco jako sebevědomou masku a efektivně se otočím. Ta efektivní část tohohle celýho představeními zmizela v momentě, kdy sem se instinktivně přikrčil a zavřel oči při šlápnutí na další větev. Maska mi hodně rychle spadla z obličeje, příště použiju lepší lepidlo, a na chvíli sem se před nimi ukázal jako ten zranitelný a slabý, moje grimasa ukazovala veškerý ty bludy, možná blízkou budoucnost, jak sem si už připustil, můj puls překonával tlukotem hodnotu radiace uprostřed Temelína a srdce se kvůli němu nechovalo zrovna tiše. Co tiše, i kdyby vedle nás hrály dvě metalový kapely, moje srdce by jim pořád udávalo takt. Podíval sem se do tváře jednomu z mých společníků a najednou sem se cítil jako Ceasar, v mysli mi naskočil obraz písmen „I ty Brute“, které se pomalu promítaly do mých zvrhlých fantazií, zalitoval sem toho, že moje drátěná košile síly a přetvářky zůstala dneska hluboko ve skříni podvědomí, a pomalu si chystal dramatický monolog před těma třiadvaceti dýkami. Ten jeden pohled stačil a mohl jsem jim všem prohlídnout včerejší snídani z pomluv a předsudků, co měli v žaludku. Otočil jsem se zpátky a cítil sem na zádech deset pohledů, které mě propalovaly a hodnotily, jako bych byl nějakej flák masa u řezníka. Z koutů své duše sem splašil poslední zbytky odvahy a sebeúcty, která se při pohledu na drátěnej plot, rozprostírající se nejen jako bývalá ochrana okolo mé mysli, ale i okolo místa mé poslední hodinky, ztratila stejně rychle jako tabulka čokolády na každoročním sjezdu neúspěšných absolventů odtučňovacích táborů a potichu si přísahám, že už nechám těchhle přirovnání. Pomalu ukazuju rukou a jako vycvičený pes ke mně přiskočí někdo, pod jehož černou kapucí se rýsuje typicky mužská tvář. Zkušeně spojí ruce dohromady a mlčky odpočítává jemným pohupováním rukou. Jedna, bum… Srdce se zase hlásí o slovo. Dva, cink, bum… Flašky nechtějí zůstat pozadu a ani srdce se nechce vzdát prvenství a dramatičnosti situace, tak se stávám jejich nedobrovolným rozhodčím. Tři, moje noha zaklesnutá v cizincových dlaních se vymrštila vzhůru a tělo ji hodně brzy následovalo, chvíli jsem vnímal pocit svobody z letu, ale puls, cinkání a představa krvavé bouře mě brzy doletěl a znovu ovládl mé temné já, které zase ovládlo mne. Cítím, že jsem dost vysoko, otáčím své tělo a vyšvihávám ruce do prázdna. Ne, to není prázdno, už zase ten stupidní reflex, otevírám oči, držím se vrcholku drátěné zdi, v rukou mám divný pocit, nedokážu ho popsat, nával adrenalinu znemožňuje pořádně vnímat skoro cokoliv, tak ho ignoruju a skrz mříž pozoruji své bývalé společníky. Dívám se přímo do jejich mrazivých očí, ale ne, kvůli tomu, abych viděl jejich výraz, zajímají mne ty oči, co vidím v jejich očích, ty modré oči plné chladu, šílenství, strachu… Vždycky jsem věděl, že jsem nenormální, ne neobyčejný, jak si tímhle slovem snaží přidat normálnosti všichni blázni. Já byl prostě šílený, ale to, co jsem viděl v očích toho ubožáka, mi dalo jasný důkaz, že jsem se celou tu dobu nemýlil. Odtrhl sem od něj, tedy od sebe pohled a lehce kývnul. Ještě než sem stihl pohyb dokončit, už mi skrz mříže podávali flašku. Lehce sem jí popadl a pomalu protahoval mříží. Sklo skřípělo o kov a já byl rád, že ten odporný zvuk alespoň na chvíli vyhnal ty neústupné představy. Konečně byla celá venku, pevně sem ji sevřel, zasyčel bolestí a upustil ji. Ve zpomaleném záběru, jak z nějakého Hollywoodského filmu, mé oči šílence sledují jak láhev dopadající na trávu, která díkybohu její obsah ochránila, tak své ruce, které si najednou připadají, jako by ani nebyly moje. Dříve neporušenou kůži teď hyzdí desítky malých bodnutí, ze kterých nezadržitelně teče krev, ta tekutina o které stále doufám, že je jen kečup, a stéká na moje lokty jako šimravý potůček bláznovství. Ale tam svou cestu nekončí. Moje bílé tričko i přes ochranu mikiny mění barvu a nechává mne v zajetí toho psychopatického vraha, mého mozku, jehož představy, kterými mě děsí, se blíží ke konci. Podívám se vzhůru a zahlédnu hroty na vrcholku mříží, vykoupané v rudé barvě, která se slévá do úzkých pramínků. Poslední pohled na mříže a na nyní už cizí ruce, vykonávající téměř letmý pohyb pro flašku, která se kvůli mému záchvatu válí na zemi, a pak se otáčím ke svým společníkům zády. Dneska to nedokážu, ale to není důvod, proč to prostě nezkusit. Mimoděk sevřu pevněji hrdlo láhve, znovu syknu nad dalším náporem krve a podívám se na rudý měsíc, stromy, trávu, cestu, na tu stupidní větev, na kterou sem šlápnul, všechno rudý… Kečup to už fakt nebude, omezenej mozek nezná citoslovce, slyší jen… „zabij“. Zabij, zabij, už to začíná…