Neuspokojený, straý blázen

Její prsa se podobala kopečkům vanilkové zmrzliny, protože jí mám nejradši. Vlasy barvy slámy a šaty měla zmoklé od jarního deště. Ne nadarmo se déšť nazývá mužského rodu. Však hlavně pro nás, šílené masculinisty, které na opačném pohlaví nedokáží vidět nic jiného, než jejich postavu, je déšť, který často odkrývá i ty nejtajnější části ženského ošacení, naším přítelem.
Pozoruji jí a přemýšlím, zda li je to láska na první pohled a nebo jen bohapustý sprostý chtíč, co touží tohle neodolatelné tělo dostat do postele a víc než nestydatě ho zprznit.
Sem naivní starý blázen, jehož mozek se odváží leda tak produkovat nevhodné myšlenky. Jak běduji nad tím, že mé tělo je nedokáže provést, ba provádět. Ne-li tisíckrát si představoval, co by všechno dokázal dělat, ale jak? když není ani schopný vstát z této lavičky, na které je den co den odkázán a ze které ho nevyzvedne sluha dřív, než odbije na kostelních hodinách pátá hodina. Je to trýznivé tady sedět, ale zároveň i perverzně uspokojující. Na jednu stranu mě bolí srdce, když jediné čeho jsme schopen je chlípně pozorovat tahle mladá těla a na druhou stranu jsem šťasten, že mám možnost dělat alespoň to.
Při vzpomínkách na své léta slávy to bolí více než kdy před tím, a tak svou bolest utápím v drahém víně, nebo mi alespoň moji posluhovači tvrdí, že je drahé. Však je to jedno, hlavně, že za malinkou chvilku usnu. Snad jsou ty prášky,co jsem ukradl tentokrát dost silné. Unavuje mě každodenní otázka mého života, kterou si musím pokládat: "být či nebýt? to je to oč tu běží..."