Chybami se člověk učí

Je ráno. Krásný den. Vzbouzím se brzo, jako pokaždé o prázdninách. Mám hlad, tak si jdu uvařit čaj a ohřát nějaké topinky od včerejška. Vyhlížím z okna. Je tam opravdu krásně. Den jako stvořený na malou procházku. Otvírám lednici. A nejspíš to vypadá na procházku do supermarketu. Lednička už je zase poloprázdná. Přemýšlím, proč vždycky přes noc zmizí všechno jídlo. V noci přece všichni spíme, ne? No a ještě mám napsat tu slohovku. To mě taky ubíjí. Spásná myšlenka. Ano to by šlo. Včera pršelo a houby v našem lese rostou jako…no jako houby po dešti. A budu mít, co jíst a ještě načerpám inspiraci na tu příšernou slohovku. Proč se o ní pořád zmiňuju? Protože mi leze na nervy.
Spokojeně si to vykračuji lesem a pečlivě se rozhlížím kolem, aby mi neunikl ani jeden hnědý klobouk dovedně ukrytý ve vysoké trávě, nebo za stromem. V košíku pověšeném na ruce se mi skví už několik babek, dvě bedly a dokonce i jeden hříbek. To si dám. Představuji si, jak dobrý bude dnešní oběd. Au. S hlavou v oblacích lidé zakopávají o pařezy. Jo to je dobrý. To bych mohla napsat do tý slohovky.
Sedám si do trávy a poslouchám zpívání ptáků. A taky hluk rychlostní silnice, která vede za kopcem. Ale to mi nemůže zkazit radost z pohybu na čerstvém vzduchu. Pomalu se oddávám snění. Ze kterého mě po chvíli vytrhne krutá realita. Ještě jsem nenapsala ani řádku a zítra to máme odevzdat. No to bude výkon. Znechucená tím, jak si sama sobě dokážu zkazit hezkou chvilku, vstávám.
Ale, copak je to. Támhle to bílé, co se krčí v mechu jenom kousíček přede mnou.
„Žampiony!“ zavísknu. Třeba to přece nebude tak ztracený den, jak jsem si myslela. Znovu odkládám košík a vytahuji skládací nůž.
„Pojďte k mamince, chlapečkové moji.“ Brumlám si – obrazně - pod vousy. Kdyby mě takhle slyšely moje kamarádky, myslely by si, že jsem blázen. Tak hloupě mi zní, co jsem právě řekla. Bez dalšího uvažování nad vlastní demencí se skláním a vydloubávám postupně všechny čtyři žampiony. Uložím je do košíku a vydávám se domů. Ještě, že tam nikdo není. Budu mít celý oběd jenom pro sebe. Mňam.
Sundávám pánvičku z plotny, a sypu ještě sičící smaženici na talíř k bramborám. Žampiony jsem měla zatím jenom jednou. Slavnostně ukrajuji první kousek. Tak tohle jídlo mě nestálo skoro ani korunu. A navíc je to mimořádně dobré. Hltavě polykám další kousky. Teď už se přímo cpu. Ne, že bych to musela jíst každý den, ale jednou za čas…proč ne. Od oběda vstávám až po té, co je talíř jako vymetený. Odcházím do svého pokoje, kde usedám ke stolu. Takže, čím začnu. Co třeba: Je ráno. Krásný den. Vzbouzím se brzo, jako každý den o prázdninách…
Přemýšlím, jak pokračovat dál, ale tak nějak se nemůžu soustředit. To bude tím, jak jsem se nacpala. Na chvilku se natáhnu, než mi to slehne.
Ani nevím, že jsem usnula. Probouzím se, kvůli kruté bolesti břicha. Jakmile si uvědomím, co mě to vlastně bolí, zkroutím se do klubíčka a lapu po dechu. Co to proboha je. Chvilku se nemůžu vůbec pohnout. Ovládají mě moje křeče. Když se mi podaří zatlačit paniku do pozadí, možná, že se i posadím. A hele povedlo se. Sedím, ale mám pocit, že nic víc už nezvládnu. Nový záchvat křečí. Co takhle použít telefon. To není špatný nápad, ale linka je až v obýváku. To dám. To musím dát. Opatrně vstávám a předkloněná téměř v pravém úhlu postupuji přes předsíň. Musí to být těmi houbami. Ale vždyť jsme je nedávno brali v biologii a tohle byly určitě žampiony. Zoufale se snažím dostat k telefonu, ale náhle mě moje vratké nohy zrazují. Padám na zem. Z bolesti v břiše se mi zatmívá před očima. Přemýšlím, kde se stala chyba. Vždyť to byl tak krásný den. Náhle si vzpomenu na svou babičku. Vždycky říkala, že chybami se člověk učí. Ano, to je pravda. Člověk se chybami učí zcela jistě. Ale musí dostat druhou šanci.