Navždy Modrá

„Red’s not the colour, handball is the game, they won’t last forever, that’s because they are so lame! Don’t cheer them on throught the fun and pain, ´cause Man U, Man U is their name!!!“ znělo ve Wembley jednohlasně a ačkoli jsem si myslela, že už mne ten den nemůže nic rozhodit, vehnalo mi to slzy do očí. Tak já jsem doopravdy tady, znělo mi v hlavě kromě pokřiků fanoušků…
***
Začalo to na gymplu. Měla jsem pocit, že všichni okolo mne ví, kam chtějí po ukončení střední jít. Všichni, až na mě…
Věděla jsem, co by mě bavilo a čemu bych se jednou chtěla věnovat, ale jelikož na jediné škole, kterou jsem brala jako možnost to vše zkombinovat a uskutečnit, neotevřeli onen obor, otevřela se pode mnou hluboká černá díra a já se propadla opět na samý začátek. Byla jsem tam, odkud jsem se mermomocí chtěla dostat…
Bylo tu i pár jiných způsobů, kterýmiž bych se mohla teoreticky dostat tam, kde bych si připadala jako v sedmém nebi. Ale –to slovo jsem se naučila velmi rychle nenávidět– jak to tak v reálném životě bývá, i toto mělo své zápory. Ocitla jsem se na rozcestí a věděla jsem, že mám jen dvě možnosti. Buď se vzdám svého snu a půjdu studovat obor z úplně jiného soudku, než jsem původně chtěla, nebo si za tou vidinou skvělé budoucnosti budu stát ať pro to budu muset obětovat cokoliv…. A jelikož jsem od narození tak trochu srab, asi si dokážete představit, jak to dopadlo.
V půli prvního semestru jsem ovšem zjistila, že má volba nebyla tím pravým ořechovým. Holt, i mistr tesař se někdy utne.
Můj další krok byl jasný – podání přihlášky na jinou školu. A abych si to pojistila, zkusila jsem hned dvě. Stejný obor, stejné podmínky, ale jiná města. Těch pár dní plných čekání a modlení se alespoň za jednu kladnou odpověď se zdály jako věčnost. Nakonec se ozvala vzdálenější univerzita a já ani nečekala na rozhodnutí té druhé. A tak se mé kroky vydaly cestou sice kostrbatou, ale vedoucí ke splnění alespoň části z mé vysněné budoucnosti…
***
S nalezením práce jsem naštěstí problém neměla, protože škola úzce spolupracovala s redakcí jedněch skvělých novin, jejichž čtenáři by se nedali spočítat ani na prstech rukou tisícihlavého davu. Svojí vlastní kancelář jsem si vyzdobila přesně podle mého gusta, dodací lhůty pro odevzdání článků byly nepředstavitelné a kolektiv kolem mne oplýval radostí ze života a pozitivitou.
Ehm… Tak dobrá. Ony listy nebyly ani zdaleka tak čtené jak jsem si zprvu myslela a místo slova skvělé bych s odstupem času použila spíše dostačující. S tou kanceláří a spolupracovníky jsem také přeháněla. V místnosti, kterou jsem pokřtila na kancelář se nacházelo snad třicet stolů s rozpadajícími se počítači a když jsem si ze svého podnájmu přinesla rámeček s fotkou stamfordského mostu, ostatní mne málem ukamenovali. A radost ze života mých spolupracovníků se projevila až v den, kdy mi končila zkušební doba a oni tušili, že se můj plat rozdělí mezi ně. A ty nepředstavitelné lhůty pro dodání? Ty byly doopravdy takové – šéf přišel, zadal práci a orámoval jí akorát větou: „Když to nebudu mít na stole včas, je z tebe mrtvej člověk!“
Ale pochopte, byla to práce s pravidelným platovým ohodnocením a zajišťovala mi budoucnost na pár dalších měsíců.
***
„Nabízíme práci redaktora ve sportovním magazínu. Pouze pro adepty splňující následující podmínky: dostudovaná vysoká škola – obor žurnalistika, píle a neutichající zájem o sport. Zasílejte životopisy na E-mailovou adresu…,“ upoutal mě jednou zrána novinový inzerát. Obávala jsem se toho, že pojmem redaktor mysleli někoho, komu na rozdíl ode mě na určitých částech těla něco přebývá a někde zase chybí, ale něco uvnitř mi nedovolovalo ten E-mail přehlédnout. Do kontextu by zapadala otřepaná věta s osudem, ale jelikož jí všichni znáte, nebudu plýtvat místem…
„Uvidíme. Nemám co ztratit,“ zamumlala jsem rozhodně, poslala do redakce svůj životopis a odešla z panelákového 1+1.
***
„Slečno, připadáte si jako muž?“ zeptal se mě na pohovoru zaměstnanec personálního oddělení. Evidentně se jich na mě přišlo podívat více, než bylo potřeba. Byla jsem jako právě narozené mládě v ZOO – všichni se slezli jen aby se na mě mohli podívat…
„No, abych pravdu řekla, asi jsem se měla mužem narodit,“ přiznala jsem barvu a zvedla se, že odejdu.
„Těšilo mě. Třeba někdy někomu dojde, že i žena může prorazit v ryze mužském oboru, když se jedná o její sen. Nashledanou,“ odporoučela jsem se a zavřela za sebou dveře. Zástupci opačného pohlaví čekající na svou příležitost se na mě dívali jako kdybych právě řekla něco, co by nikdo z nich nikdy nevypustil z úst. Pokrčila jsem rameny, usmála se a odešla.
Zajímá Vás co se dělo dál? Ještě ten den mi zavolal personální ředitel osobně a řekl mi, že mě berou. Někde hluboko uvnitř jsem cítila právě zažehnutou jiskřičku naděje. Naděje, že by všechno v životě nemuselo mít tolik háčků, překážek a vroubků…
***
„Adélo?“ zaklepal jednou Libor, můj nadřízený, na otevřené dveře kanceláře. Ta už doopravdy patřila jen mně…
„Ano?“ vzhlédla jsem od počítače, na kterém jsem dělala finální úpravy článku týkajícího se minulého kola anglické ligy.
„Máš se ihned hlásit u Dolejšího,“ oznámil a já se napřímila.
„Cože? A nevíš, co po mě chce?“
„Neboj se. Slyšel jsem, že si nějak zasedl na tvoje sloupky, reportáže atd.“
„A…. A to se mám uklidnit? Já o tohle místo nechci přijít! Miluju to tu!“
„Já to vím. Ale dělej, už teď jdeme pozdě,“ popohnal mě a já šla neochotně za ním. Ani nevím, jakou nohou jsem vykročila…
***
„… víte, co to pro Vás znamená?“ dokončil svůj proslov a podával mi kousek papíru znamenající pro mě něco nepopsatelného. Slovní spojení splněný životní sen to asi vystihuje nejlépe.
Civěla jsem tam na něj s otevřenou pusou a nemohla jsem uvěřit, že by se mi něco takového doopravdy mohlo stát…
„Vím,“ dostala jsem ze sebe přidušeně. Bylo mi naprosto jasné, co to znamenalo. Musela jsem si ještě ten den zarezervovat letenku do Londýna, objednat si pokoj v hotelu a doufat, že mi všechno vyjde tak, jak budu potřebovat…
***
„Chelsea till I die! I’m Chelsea till I die!“ rozeznělo se anglickou fotbalovou svatyní sborově a já se přidala.
„I know I am, I’m sure I am, I’m Chelsea till I die!“
V tu chvíli jsem pochopila, kdo doopravdy jsem a komu navždy bude patřit mé srdce. Byla jsem si tím naprosto jistá...
„CHELSEA!!!!!!!!!!!!!!!“