Šípková Růženka

Bylo, nebylo...
Ne, takhle bych neměla začínat.
Takhle začínají pohádky se šťastným koncem.
Ale tohle není pohádka, ani nemá šťastný konec.
Je to můj příběh. Příběh holky beze jména.
Ta holka tu sedí sama. Sedí sama přesně tak, jako vždycky seděla.
A je smutná. Proč je smutná?
Dřív jí říkali, že je krásná princezna. Že jí celý svět leží u střevíčků a že život je pírko, že osud lze měnit mávnutím kouzelného proutku. Že dobro vždycky vítězí, láska je krásná a někde v mlžném oparu budoucnosti na mě čeká princ na bílém koni.
Když ta holka poznala, jak to je byla smutná. A ještě smutnější byla, když jí všichni řekli, že už není princezna. Že je ošklivý usmrkánek a ať si nemyslí, že na ni nějaká ta princezna na bílém koni počká. A pak ta holka řekla, že nechce bílého koně, jen tu princeznu. Že to nemusí být Zlatovláska ani Růženka, že to nemusí být princezna ze všech nejkrásnější ani nejchytřejší. A nakonec jí řekli, že princ a princezna patří k sobě. Tečka. Pro tu holku už prostě nebylo v pohádkách místo.
Pořád tu sedí sama.
Chybí jí láska. Chybí jí teplé objetí. Chybí jí něžný dotyk. Chybí jí, jak jí maminka hladila po vlasech a říkala jí vaše veličenstvo.


Nenávidím tuhle společnost.
Nechci už snášet tu hnusnou, tíživou samotu pod příkrovem plíživého ticha. Nesnáším chladné dotyky věcí.
Proč tu ještě vůbec jsem?
Nikdo mě nemá rád.
Lidi kolem mě chodí a špitají si něco do ucha. Nepotřebuju slyšet, abych věděla, co říkají.
Stovky šedivých tváří.
Stovky šedivých věcí.
Stovky šedivých dnů.
Nic nemá barvy. Nic nevoní. Nic mi nechutná.

Vážně, proč tu ještě jsem?
Snad pro tu trochu dětské umíněnosti, co mi ještě zbyla.

Ta princezna uteče z pohádky i s tím bílým koněm, znovu uvidím její krásné oči. Ta dokonalá zeleň, v ní jiskra a lem z tmavého houští řas. Dvakrát prosím. Krátké plavé vlasy jí budou vlát ve větru. A bude mít vrásečky od smíchu kolem očí. A obejme mě.
Ano, tak to bude. Znovu ji uvidím.
Znovu?
Jednou už tu byla.
Ale pak mi ji odvedli
a
zavřeli
za
zeď
s
ostnatým
drátem
z
planých
růží.