JAK MI TO JOHANKA ZHATILA ...

Rýsoval se krásný a teplý víkend a tak přítelkyně Jindra zavolala, že ten její jede na víkend někam do paďous, co bych řekla tomu, že bychom se zajely vykoupat na Ovčáry. Byli jsme tam už několikrát, to místo mi vyhovovalo – hezké koupání, les (toho sluníčka zas až tak moc nemusím) u nosu stánky a koktejlový bar, ale hlavně – mohou tam psi. Tak jsem sbalila Johanku (dlouhosrstý jezevčík), deku, plavky, peníze a jedeme. Po cestě jsme se zastavily pro jejího známého Mirka – Jindra zastává názor, že není dobré býti sám a tak mi pořád někoho dohazuje. Společník to byl veselý, movitý, nevtíravý a Johance se líbil, okamžitě k němu pojala náklonnost. A tak jsme vesele plavali, někteří slunili, četli a vysedávali u stánku za účelem konzumace všech možných jídel a také alko i nealko nápojů. Nálada byla skvělá, zábava se rozjela i Jindra i když náš šofér si dala malého prcka ferneta-citrus, a litovala, že musí řídit zpátky, že ji to docela chutná. Protože na Ovčárech je také kemp a před náma byla ještě neděle, okamžitě jsme se s Mirkem zašli poptat, jestli by nebyla volná chatka – byla a tak jsme si zaplatili nocleh. Jindra když šlápne na špunt je nametená, takže jsme ji do pití nijak nehnali, my jsme si ovšem dopřávali. Nakonec nás kolem stánku na pláži zůstala taková bezva parta a výborně jsme se bavili. Kolem půl jedenácté jsme se rozloučili s ostatními a odebrali jsme se do kempu. Po cestě neosvětleným lesem se dostavila malá potřeba a tak jsme zahučely kousek mimo cestu a bylo to. Právě v tomhle místě se nám jinak vždy přítomná Johanka ztratila. Když jsme vyšli na parkoviště, pes nikde. Mirek co by džentlmen odběhl do lesa a jal se Hanýska (tak ji říkáme) hledat. Vrátil se s nepořízenou. Ujišťovala jsem je, že Hanýsek je sice hluchá a napůl slepá (věk 15 let), ale čenich má v pořádku takže žádné obavy, ta si nás po stopě najde. Jindra ta kuplířka, hupla mezi tím do auta a odjela zpět do Prahy, fernet nefernet (ve finále se ukázalo, že vypila dva). Mirkovi to nevadilo, se mnou už to bylo horší, s tím jsem nepočítala. Ještě chvilku jsme seděli před chatkou a ujasňovali si co a jak. Nakonec jsem se sebrala a šla Hanýska hledat, Mirek zůstal na místě, kdyby se náhodou vrátila. Došla jsem až na pláž, zbývající parta tam ještě seděla a na dotaz, jestli neviděli mého psa jsem dostala odpověď, že už tam několikrát byla, vždycky si lehla pod židli, na které jsem seděla a zase za chvíli odešla. Jen ať se posadím, že určitě přijde.
Už je vám asi jasné, jak to dopadlo. Klíče od chatky a vrat kempu jsem měla u sebe (kemp se po dvanácté v noci zamyká) Hanýsek se samozřejmě vrátila a byla přešťastná, že mě vidí.
I když u sebe nemáte ani korunu, tak dobráci vám vždycky vypomůžou. Mirek se mezitím vymydlil a na loži očekával můj návrat se psem. Nedočkal se a ani se nemohl vydat mě hledat, byl v kempu zamčenej a nebyla živá duše, která by mu odemkla.
A já se tak těšila?!.