Praha ve vlhkém oparu před právnickou fakultou

Člověk nikdy neví, co se mu stane v sedm ráno. Vyjede z bytu s obavami, že nestihne zápis, a o půl hodiny později mu dojde, že už tam byl a našel to a má tam čekat hodinu a půl v mrazu a šeru. Tak se projde po nábřeží, nikdy tam nešel. Zapálí tu posledí cigaretu a vychutnává si to ráno, ten velkej triumf, kdy se prochází a sleduje program na JazzBoat, zmutovaný holuby, co si myslej, že popel je žrádlo a kapky deště mu dopadají na brýle. Je to všechno jedno. V tý zimě si pak sedne na lavičku a sleduje Hrad, pak taky tu stavbu vedle a napadá ho, jestli je tam vážně schovanejch sto věží, ze svého úhlu napočítá dvanáct, típne cigaretu a přemýšlí, co dál. Rekonstrukce Filharmonie je v plném proudu, zima už se začíná podepisovat na kloubech prstů a tak si jde koupit čerstvý pomerančový džus za 47 korun, zloději! Vrací se k tomu hezýmu zábradlí a napadá ho, jak by si hrozně rád zaplaval. Jenže v tý zimě, s taškou na zádech a s loděma ve vodě to není to nejlepší... Tak se vrací, v půl deváté vstoupí na akademickou půdu a je mu jedno, že okna jsou zamřížovaná, že je všechno šedočerné, že lidé chodí v černých upnutých kostýmech, protože to on miluje. Vypouští z uší to remcání ostatních, protože přesně takhle to na něj mělo zapůsobit. Honosně, striktně, tmavě, právnicky.