LOH Morávka 2008

Loni o letních prázdninách jsem jela na chalupu. Samozřejmě jsem se tam moc těšila. Nedaleko totiž bydlí mé dvě kamarádky - čtrnáctiletá Lída a její o tři roky mladší sestra Katka. A když se ty dvě objeví, je o zábavu postaráno. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Jednoho dne jsme si povídaly o všem možném a nějak jsme se dostaly i k letním olympijským hrám v Pekingu, které se právě pořádaly. A pak jednu z nás - ani nevím, kterou - napadlo: Proč neuspořádat vlastní olympiádu?
Všem to připadalo jako skvělý nápad. Ještě ten den jsme vymyslely program - nejen disciplíny, ale také zahajování. Měly jsme připravenou hudbu, olympijskou pochodeň (či spíše olympijskou čajovou svíčku), 500 000 diváků (které zastupoval můj dědeček) a já jsem babičku pracně naučila, jak fotit s mobilem, abychom mohly ten zážitek zvěčnit. Večer jsem nemohla ani usnout - tak jsem se těšila. Před očima už jsem měla ten obraz - dokonalé zahájení, dají nás do novin... A jak si myslíte, že to doopravdy dopadlo? Čtěte dál...
Začalo to slibně - přesně podle plánu. Hudba hrála, my pochodovaly s "olympijským ohněm" kolem, diváci (dědeček) se dívali, babička fotila,... Ale! Asi v polovině zahájení jsem zjistila, že babička drží ten mobil naopak, než měla, tudíž fotila sama sebe a ne nás. Přes hudbu na plné pecky jsem na ni musela zařvat, aby to přetočila. Povedlo se a vypadalo to, že nic jiného se už nestane. Ale štěstěna se prostě špatně vyspala a rozhodla se, že bez problémů se to neobejde.
Když jsme chtěly zapálit "pochodeň", zhasl nám oheň. To je konec! říkala jsem si. Naštěstí to zachránila babička. Měla u sebe zapalovač, a tak jsme ho použily k zažehnutí pochodně. Nakonec jsme si slavnostně přiťukly vodou se šťávou a LOH Morávka 2008 konečně začaly.
Na programu bylo celkem 12 disciplín. Zahrnuty byly zcela obyčejné věci jako třeba běh nebo hod balonem, pak ty mírně odlišné - třeba dáma, hod klackem nebo přetahovaná - a završily to disciplíny typu rychlostní lakování nehtů či rychlostní pití.
Tyhle olympijské hry opravdu nebyly pro osoby trpící srdeční slabostí, protože tolik hádek ve dvou dnech jsem snad ještě nikdy nezažila. Například dohadování se o tom, že ten balon je nekvalitní nebo že jsem při přenášení vody nevylila dva mililitry, ale pouze jeden, bylo opravdu vyčerpávající.
Některé disciplíny nebyly fér. Vezměte si takové lakování nehtů. Já jsem si nehty ještě v životě nelakovala, a co teprve rychlostně! Tuto soutěž samozřejmě nemohl vyhrát nikdo jiný, než Lída. Ta už by si nalakovala nehty i bez rukou.
Další velice zajímavou disciplínou bylo rychlostní pití. Každá jsme dostaly skleničku se stejným množstvím pití (přeměřovaly jsme to pravítkem) a babička to odstartovala: „Tři, dva, jedna... teď!“ Okamžitě jsem do sebe překlopila celou sklenici a stala se vítězkou. Z nějakého nepochopitelného důvodu ze mě ovšem Lída a Katka dostaly neuvěřitelný záchvat smíchu. Řehtaly se, dusily a prskaly a až po nějakých pěti minutách byly schopné dopít zbytek pití.
Úplně na konci her jsme spočítaly průměrné pořadí. Lída byla první, já druhá a Katka skončila na 3. místě. Když došlo na předávání medailí... Zjistily jsem, že žádné nemáme. Tak jsme strávily ještě jeden den vyráběním medailí a poté byly LOH Morávka ukončeny slavnostním zvoláním: „Konec!“ a sfouknutím svíčky.