Zlomky v bouři – vytunelovaný sen

Eš u Pelhřimova.

Pláče nebe a pláče i básník.
Básník sedící na lavičce.
Tiše oddechuje.
Jeho nástroj, ten se hýbe na papíře.
Píše si zvonkohru smrti.
Jeho poslední requiem v lese.
I strom se bouři třese.

Píše svojí přítelkyni?
Co jí píše?
Ach, tak moc hřmí.

Pláče nebe, ale nepláče básník.
Jeho rodina za něj pláče na poslední rozloučení.
Tepny zkrvavené v rakvi.
Všichni se s ním loučí.
To vše je v letní bouři.
Říčany u Prahy.

Děšť dolehl do ústavu pro výzkum fyziky plazmatu. Sedí zde dva muži.
Oděv bílí mají.
Brýle ještě bělejší.
Ach, tak moc hřmí.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: R.U.R ?

RnDr. Marek Otruba Csc: R.U.M? Jen tři písmenka šéfe.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Nech těch pitomin. Máme práci. Rada čeká, výzkum čeká.

(Blýsklo se na nebi)

RnDr. Marek Otruba Csc: Blesk!

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Bystrý chlapec.

RnDr. Marek Otruba Csc: Generátor zapnut.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc:Newton by tě plesk!

RnDr. Marek Otruba Csc: Proč?

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Špatně nastavený elektronový válec.

RnDr. Marek Otruba Csc:Ach já blbec.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Již?

RnDr. Marek Otruba Csc: Cítím se trochu energii blíž.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Nastal čas, učinit technokratický převrat.

RnDr. Marek Otruba Csc: Šéfe, máme zkrat.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Takže znova zas.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: R.U.R ?

RnDr. Marek Otruba Csc: R.U.M? Jen tři písmenka šéfe.

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Nech těch pitomin. Máme práci. Rada čeká, výzkum čeká.

(Blýsklo se na nebi)

RnDr. Marek Otruba Csc: Blesk!

Doc. RNDr. Pavel Matulo Csc: Bystrý chlapec.

A bylo světlo.

Uničov

Čumím, jak kape voda na zem.
Kape. Kape. A zase kape. Nepřestává kapat.
Má mysl v halucinaci tápe. Tápe. Tápe. A zase tápe.
Nepřestává tápat.
Já:
Absolutní. Zvlášť ve stereotypu ponořen.
Můj život – zbytečný.
Jsem jako strom, co nemá kořen.
Má existence – ke smrti žití.

Ahoj. Já jsem jirka.
Kousl bys ruce, které tě živí?
Občas je mi fajn.
Začíná to být legrační. Dívám se sám na sebe.
Povídám, vše co mohlo být. Vše to krásné, co mohlo být.
Já…
(Blesk v okně)
…. Jsem se posral.
Stále totéž dokola. Vidím budoucnost, protože dělám každý den tu rutinu..
A usnul.
Olomouc

Tma.
Je u mě.
Leží celá nahá v mém chrámu neřesti.
Jsem klíč k její bráně do extáze.
Odemknu.
Ona nechce zamčít. (Že by to bylo tím alkoholem?)
Mám na ni chuť.
Vlasy jsou už na noze.

Šeptám…
Chci tě mrdat jako zvíře.
Chci tě cítít zevnitř. Moje entita, patří tobě.
Budeme blíže Bohu.
Amen.

Honza: Kláro..
Klára: Honzo?
Honza: Pššt, až si zacpou uši brouci.
Klára: Na hotelu v Olomouci.
Honza: Také znáš tu píseň?

Úsměv
.
Honza: Aj vant jů
Klára: Aj vant ju tú

Další vyprávění je přejato cenzurou, poněvadž by autora nejspíš ubil sám šéfredaktor propiskou.

Orgasmus noci,
Genius loci.
Orgasmus noci,
V necudnosti, nahotě a lži.
To vše krásné..
Od bondáže krůček k vášni.
Odi et amo.

Dva motýli.
Různé barvy.
Toulají se po světě.
Jak milostnou hru si hrají.

Daimonion Honzův: Jsem v ní.

Růžová barva prosvítá před jeho očima.

Daimonion Honzův: Žádné poluce, žádné sny. Realita..

(Blesk v bouři)

Klára: Někdo jde. Snad to…

(Odemčení dveří)

Klára: Manžel! Rychle se obleč.
Honza: Zrovna teď?
Klára: Ježiš dělej, nebo nás zabije.

Jedno jádro.
Jedinečná podstata bytí.
Bohnice
Já: Mám to
Ty: Co?
Já: Proč máš všechnu lásku světa?
Ty: Koušu ji.
Já: Kdysi jsem taky míval hlas.
Ty: Před převratem?
Já: Ne, sametovou revolucí, bylo to obratem.
Ty: Musíš rozlišovat stále konzumismus a pozitivismus?
Já: V materiálním světě platí pouze materiální pravidla. Negližé?
Ty: Chtěls říct, né-li že?
Já: Exactly.
Ty: Jo
Já: Tak co tu dělám?
Ty: To ostatní.
Já: Patříš mezi ně i ty?
Ty: Občas, dle nálady.
Já: Další řadový?
Ty: Tendence podléhat obecnému tvrzení jsou silnější, jedndušší a lepší.
Já: Jedno – duchý.
Ty: Moc mluvíš.
Já: Pozůstatek normy,
Ty:Konzervativismus vede, liberalismus ne.
Já: Libertinismus
Ty: Může být.
Já: Svoboda nese zodpovědnost. Né kažý ji unese.
Ty:Proto si zde.
Já: Občas mívam sny. Vidiny. Vidím životy druhých lidí.
Ty:Zavolám pana doktora kamaráde, zase tě to chytá.
Já: Není v tom i trocha tvého života? Ty. Ty pasivní čtenáři. Ty Honzo, Kláro, Pavle, Marku, Jirko a básníku smutný.


Podřimuje básník.
A blýsklo se na nebi.